Časopis Myslivost

 
V oblasti výcviku psů existuje jen málo slov, která vyvolávají tolik diskuzí a zmatku jako slovo averzivní. Je to slovo, které se stalo bleskovým hitem v tréninkovém světě, nálepkou, kterou se šíří na sociálních médiích, aby se dokázalo, že někdo „dělá něco špatně“. Navzdory všemu tomuto rozruchu je však překvapivé, jak málo lidí dokáže jasně vysvětlit, co vlastně averzivní výcvikový prostředek je, o to častěji ho ale ti, kteří o sobě tvrdí, že cvičí psy „po dobrém a jen pozitivně“, používají jako útočnou zbraň.
Shrňme si základní fakta. Averzivní není žádná tajná kategorie nástrojů nebo technik vyhrazená zlým trenérům. Nejedná se automaticky o týrání. Nedefinují ho hashtagy ani tón hlasu. Je to prostě termín z behaviorální vědy: vše, co pes vnímá jako natolik nepříjemné, že to snižuje pravděpodobnost opakování daného chování.
To je vše. Jasné, věcné a, pokud to tak mohu říci, neutrální slovo. Ale tak nějak se tato neutrální definice stala morálním bojištěm. Pravda je totiž taková, že mnozí z nás, profesionální trenéři i majitelé psů, věří, že averzivní metody jsou zvláštním druhem trestu, který používají pouze lidé, kteří „to neumějí dělat lépe“. To je uklidňující myšlenka. Vede k jednoduchému příběhu: někteří lidé jsou osvícení a používají pouze „pozitivní metody“, zatímco jiní ještě nic nepochopili.
V praxi však většina lidí, kteří tvrdí, že nikdy nepoužívají averzivní prostředky, je používá neustále, jen si toho není vědoma. Pokud jste někdy ignorovali skákajícího psa, odepřeli mu pamlsek, když štěkal, zavřeli dveře, aby nemohl utéct, nebo jste pevným hlasem řekli „ne“, použili jste averzivní prostředek. Pokud to pes vnímal jako nepříjemné a četnost daného chování se tím snížila, pak to přesně bylo ono, byl to averzivní postup.
To není odsudek, ale realita. A tato realita může být zpočátku nepříjemná, protože znamená, že nikdo z nás si nemůže nárokovat morální čistotu. Ale v této upřímnosti spočívá také svoboda. Pokud přijmeme, že každé učení má své důsledky – některé příjemné, jiné méně příjemné – můžeme konečně otevřeně hovořit o tom, jak vést psy obratně, spravedlivě a s ohledem na jejich pohodu.
Jedním z důvodů této přetrvávající pojmové zmatenosti je to, že slovo „averzivní“ bylo použito jako zbraň. Projděte si svá oblíbená fóra o výcviku nebo sociální sítě a uvidíte stále stejné vzorce: video psa se stahovacím obojkem je označeno jako důkaz týrání zvířat. Trenér, který používá halti ohlávku, je chválen za humánní přístup, i když mnoho psů ji zpočátku vnímá velmi negativně. Majitel, který ignoruje nežádoucí skákání, je chválen za „nenásilné“ jednání, i když se jedná o negativní trest, při kterém je pozornost odváděna, aby se chování omezilo.
Nejde mi o argument pro to, abychom se vzdali dobře promyšlené zdrženlivosti ohledně tlaku na psa. Ale je to argument pro intelektuální upřímnost. Protože, když se rozhodneme, že některé nástroje jsou vždy „špatné“ a některé vždy „dobré“, ztratíme ze zřetele to nejdůležitější: jak je vnímá pes.
Žádný nástroj ani metoda nejsou samy o sobě etické nebo neetické. Rozhodující je způsob použití, srozumitelnost, kterou poskytuje, a vliv na pohodu a schopnost učení psa. Výcvik psů neprobíhá ve vzduchoprázdnu a lidé i psi jsou komplexní bytosti.
Příliš často se používá slovo „averzivní“ ve smyslu „extrémní trest“. Ve skutečnosti existuje celé spektrum averzivních prostředků: Na jedné straně jsou lehké, dočasné techniky, jako je odepření odměny nebo jemné odvedení psa. Uprostřed pak najdeme jasné, korekční zásahy, které dočasně přerušují chování – chycení za obojek, připoutání na vodítko, okřiknutí. Na opačném konci stojí neeticky tvrdé metody, které záměrně způsobují bolest nebo strach. Házet všechny tyto techniky do jednoho pytle je intelektuálně lenivé. Ještě důležitější je, že to neprospívá majitelům, kteří potřebují pomoc, aby pochopili, jaké tyto techniky skutečně jsou a co jejich pes prožívá.
Vodítko, použité obratně a spravedlivě, může být mnohem méně nepříjemné než postroj proti tahání s neustálým omezováním rozsahu pohybu. Klidné „ne“ může být jasnější a méně stresující než majitel, který hekticky láká a odvádí pozornost a tím způsobuje zmatek. Kontext je důležitý. Důležitá je naše obratnost a cit pro míru. Důležitý je záměr.
Aby bylo jasno: většina trenérů a majitelů, kteří věří, že nikdy nepoužívají averzivní prostředky, nejsou špatní lidé. Ve většině případů kladou velký důraz na to, aby pro své psy dělali to správné. Často až přespříliš kladou důraz na to, aby byli přátelští a jemní. Ale dobré úmysly nejsou totéž jako jasné porozumění. A pokud nebereme na zřetel to, co nám říká věda o učení, zůstáváme na místě. A co je výsledkem? Mateme lidi. Vytváříme pocity viny u majitelů, kteří se snaží ze všech sil. A potlačujeme zvědavost, která nám všem pomáhá růst.
Je snadné nechat se unést marketingem. Pozitivní zní hezky. Negativní zní ošklivě. Ale pokud jde o chování, tato slova neznamenají ani dobré, ani špatné. Pouze popisují, zda bylo něco přidáno nebo odebráno. Pozitivní posilování znamená přidat psovi něco, co chce, aby se jeho chování posílilo. Pozitivní trest znamená přidat psovi něco, co nemá rád, aby jeho chování ustalo. Negativní posilování znamená odebrat psovi něco, co nemá rád, aby se jeho chování posílilo. Negativní trest znamená odebrat psovi něco, co chce, aby se jeho chování zmírnilo.
Nejedná se o etický systém, ale o systém popisující proces učení. Je naší odpovědností tento systém poctivě a s nejlepšími úmysly používat, abychom mohli činit dobře promyšlená rozhodnutí. Proč je to důležité? Představte si, že jste nový majitel psa. Váš pes se vrhá na jiné psy. Přečetli jste si vše na internetu a našli jste pouze protichůdné informace: „Nikdy nepoužívejte averzivní prostředky – zničí to váš vztah.“ „Pozitivní metody jsou jedinou etickou volbou.“ „Pokud to nezkorigujete, posílíte to.“ Není divu, že se tolik lidí cítí jako paralyzovaní. A když nakonec hledají pomoc, zaslouží si srozumitelnost, ne dogmata. Zaslouží si trenéry, kteří jim diferencovaně vysvětlí spektrum možností, nebudou je hanět za jejich lidskost a povedou je k co nejšetrnějším a nejúčinnějším řešením.
Pokud si z toho textu neodnesete nic jiného, odneste si alespoň toto: „averzivní“ není nadávka. Pouze popisuje, jak tvrdé, spravedlivé nebo účinné něco je. Neříká nic o tom, zda je to použito vědomě nebo neopatrně. Pouze ukazuje, že to pes shledal tak nepříjemným, že jeho chování ustoupilo.
Místo paušálních tvrzení bychom měli klást lepší otázky:
Co pes prožívá?
Je mnou zvolená technika tréninku nejméně invazivní a nejúčinnější možností, kterou mohu použít?
Usnadňuje moje načasování a srozumitelnost psovi učení?
Jsem si vědom toho, co svým zásahem přidávám nebo odebírám a proč?
Tyto otázky posilují kompetence a sebevědomí. Dávají majitelům prostor pro další rozvoj, místo aby se cítili uvězněni pocity viny nebo zmatení. Nakonec všichni chceme totéž, všichni máme stejnou naději: chceme pomáhat psům žít s námi bezpečně a šťastně. Chceme budovat důvěru a porozumění. Když se přestaneme schovávat za škatulky a soustředíme se na trénink s respektem, prospějeme sobě i svému psu.
 
 
Lucie KOLOUCHOVÁ