Sloka Františka Halase v písni Budujeme "Teď už máme, co jsme chtěli" byla oslavou práce a dosažených cílů z padesátých let minulého století. Bylo by aktuální použít i dnes tuto frázi, která konstatuje také výsledek práce, v tomto případě části myslivců v chovu zvěře, ale důvod k oslavě to rozhodně není. Příčinou je dlouhodobé podceňování nárůstu početních stavů populací spárkaté zvěře, které sice zvyšovaly ekonomickou efektivitu mysliveckého hospodaření, ale začaly se výrazně podílet na ztrátách hospodářských výsledků zejména v lesním hospodářství a zemědělství.
Náhrady za způsobené škody zvěří byly každoročním problémem provázeným mnohými spory, které nebyly dostatečným nástrojem pro zavedení regulačních opatření vedoucích ke snižování početních stavů zvěře. Značnou roli v tom sehrály sice „dokonalé“ nástroje chovu zvěře, (normované kmenové stavy, sčítané stavy, poměr pohlaví, koeficient přírůstu, regulace stavů apod.), ale kontrolní systémy nebyly funkční, protože ve statistických přehledech se zdálo, že vše je v souladu s plánem, a tudíž nemůže být problém.
Ale problém byl, protože samotná inventarizace počtu jedinců v honitbě byla v lepším případě kvalifikovaným odhadem, ale daleko častěji jen opisováním výkazů a plánů lovu rok za rokem, bez ohledu na to, jaké stavy zvěře se v honitbě skutečné se zdržují. Zásadní problém totiž byl a je ve vykazování lovu zvěře, kdy se velká část myslivců, a tím i mysliveckých hospodářů, uchýlila k zaměňování reality v prováděném lovu a následné evidence lovu samčího a samičího pohlaví. Místo ulovených daňků se ve statistice uváděly počty daněl, aby bylo patrné, že selektivní zásah do populace se provádí podle plánu. Snahu nelovit daněly, které budou zajišťovat neevidovaný početní přírůst, se mnoho let dařilo papírově skrývat. Ale tento „chovatelský“ nástroj mnozí myslivci podcenili, reprodukce se následně znásobila do stavu, kdy už národní i nadnárodní instituce začaly řešit stav nikoliv domluvou, či dobrovolností, ale legislativní normou, která je natolik tvrdá, že se dotýká podstaty hospodaření s některými druhy, zejména nepůvodních druhů zvěře.
Introdukovaná zvěř byla zaváděna pro rozmanitost a druhovou diverzitu v české krajině. Zprvu to byly obory, kam se nepůvodní druhy vypouštěly, ale později, při úspěšné aklimatizaci na podmínky naší krajiny, se vypouštěly nepůvodní druhy i do volné přírody. V řadě případů tyto záměry obohacení druhové diverzity v chovech zvěře nelze odsoudit. Některé druhy dosáhly cílenou péčí takových chovatelských výsledků, že se kvalitou zařadily na první místo na světě.
Rozhodně ale původní záměr introdukce neměl za cíl vytlačit naše původní druhy, ani nebylo cílem namnožit populace introdukovaných druhů do takové početnosti, kdy budou ve střetu zájmu s hospodařícími subjekty v české krajině.
Na zlomu 20. století a v začátku 21. století se mnoho podmínek v mysliveckém hospodaření změnilo. Vznikaly vlastní a pronajaté honitby, kde zesílil zájem o ekonomickou prosperitu hospodaření. Aby se tento zájem stal pro uživatele realitou, bylo potřeba využít poptávky po lovu zvěře domácím i zahraničním loveckým hostům. Honitby, kde převládala pouze srnčí a černá zvěř, nebyly většinou ty hospodařící se ziskem. Lepší pozici měly honitby s populacemi daňčí zvěře a ještě lepší efektivitu poskytovaly a poskytují ty, kde se chová sičí zvěř. V Čechách to jsou oblasti v krajích Plzeňský, Karlovarský, Ústecký (Chomutovsko, Lounsko), Středočeský (Rakovnicko, Berounsko, Nymbursko), Pardubický (Svitavsko, Ústecko nad Orlicí), Olomoucký (Šumpersko, Olomoucko, Prostějovsko), Jihomoravský (Blanensko) a také Vysočina (Žďárecko).
Právě sika japonský se stal druhem, který svou populační dynamikou splnil uživatelům honiteb vysněné zisky. Často jsme zaslechli argumentaci, že nadlimitní stavy zvěře „bohatě“ nahradí zisk z lovecké turistiky a způsobené škody v lesním hospodářství nebo i v zemědělství. Tyto „ekonomické“ úvahy byly předmětem mnoha diskuzí a navrhovaných opatření zaměřených na radikální redukci početních stavů.
Radikální rozhodnutí ze strany EU
Několikaletá snaha moudrým způsobem vyřešit patovou situaci se nenaplnila, a tak vytvořila podmínky pro radikální zásah do chovu zvěře ze strany orgánů Evropské unie, kdy bude sika japonský a sika Dybowského vyřazen z výčtu živočichů, kteří jsou dosud Zákonem 449/2001 Sb. o myslivosti vedeni jako lovná zvěř. Tímto legislativním zásahem EU se stávají oba nepůvodní druhy invazivními, což je zásah, který zásadním způsobem změní hospodaření s těmito druhy na území České republiky. A protože se jedná o druhy invazní, tak se nebude používat slovo lov, ale usmrcování.
Lze předpokládat, že dojde i k takové situaci, kdy se sika japonský a sika Dybowského (obě pohlaví í mláďata) budou usmrcovat nejenom ve volných honitbách, ale i v oborách.
A problém nastane, pokud bude usmrceným jedincem samec, který bude mít parohy. U invazních druhů, které nejsou zvěří, se nepoužívá myslivecké názvosloví, tak jako to je u farmových chovů, kde usmrcený jelen nemá trofej, ale jsou to parohy, které nelze hodnotit žádnou metodou a také nemohou být vystavovány na mysliveckých výstavách.
Třetí problém nastane, pokud usmrcení sice provede myslivec s příslušností k dané honitbě, ale způsob usmrcení už nemusí odpovídat etickým zásadám lovu zvěře. V tomto případě, se dostává usmrcení jedince do rozporu s ustanovením etického kodexu mezinárodní organizace CIC, kde se uvádí, že trofej nelze hodnotit metodou TES CIC pokud jedinec není zvěří, je invazním druhem a byl usmrcen prostředky, nebo metodami, které nejsou v dané zemi v souladu se zákony a předpisy upravující legální lov zvěře.
Jak se tedy bude legislativně upravovat postavení paroží a rohů z usmrcených invazních druhů, bude otázkou k řešení nejenom v České republice, ale i v Evropské unii. Sika japonský a sika Dybowského jsou chováni a loveni i v jiných zemích a zajímavé bude sledovat, jak k nastalé situaci přistoupí ve Velké Británii, která není v EU a od hodnocení trofejí siky japonského neustoupí.
Jako příklad je i hodnocení lebek psíka mývalovitého, mývala severního, šakala obecného, kteří patří mezi invazní druhy a ve všech zemích se i s vědomím, že to jsou invazní druhy a nemají statut zvěře, se hodnotí pod garancí mezinárodní organizace metodou CIC.
Otázkou tedy bude, zda legislativa striktně upraví statut invazní druh není zvěř, ale zvíře, které se pouze usmrcuje, a jaké podmínky stanoví, aby byly proveditelné a nepřekrývaly se s loveckými aktivitami v dané zemi a nevznikal chaos, který by napomáhal nelegálním zásahům do práva lovu a mysliveckého hospodaření?
Zatím nezodpovězené otázky
Změna v legislativním postavení siky může přinést mnoho změn, které se mohou zdát až absurdními a možná i neproveditelnými. Však si jen položme otázky, na které ještě neznáme jednoznačné odpovědi.
Invazní druh se usmrcuje, ale nemůže být předmětem lovu?
Ten, kdo usmrcení provede, nemusí být jenom myslivec?
Ten, kdo má pověření k usmrcení invazního druhu, nemusí být kmenovým členem mysliveckého spolku?
Jaké způsoby usmrcení budou legální?
Jaké prostředky k usmrcení je možné použít?
Jak a kde se bude usmrcený jedinec ošetřovat; stejně jako ostatní druhy, které jsou zvěří?
Kdo bude vlastníkem usmrceného jedince?
Bude možné využít zvěřinu (tedy spíše asi jen maso) z usmrceného jedince a v jakém okruhu (jen ten, kdo jedince usmrtil, druhá osoba, výkupní závod shodný pro výkup zvěřiny, veřejné stravování)?
Jak se po usmrcený jedinec označí (plomba, průvodní list přidělený státní správou)?
Komu se usmrcení bude hlásit, bude podléhat statistickým hlášením?
Bude se vztahovat usmrcování siky japonského a siky Dybowského na chovy v oborách? Pokud ano, bude rentabilita oborních chovů siky nulová.
V případě, že by oborní chovy měly výjimku a dále by sika japonský a sika Dybowského byly zvěří, pak nastane chaos v evidenci a bude to příležitost k podvodům?
Parohy budou či nebudou loveckou trofejí?
Jak se k této změně postaví mezinárodní organizace CIC, která je garantem hodnocení trofejí nejenom v Evropě?
Kdo bude odpovědný za působené škody invazním druhem, když není zvěří?
Další na řadě daněk a třeba i muflon?
Rozhodnutí o zařazení siky japonského a siky Dybowského na seznam invazních druhů EU, které se budou pouze usmrcovat, vyvolává logicky velké pobouření. Je škoda, že si mnozí neuvědomují, že k tomuto stavu ale vůbec nemuselo dojít, kdyby se početní stavy siků udržovaly na takové úrovni, aby škody působené na lesních porostech byly únosné a neohrožovaly prosperitu lesního hospodářství.
Dnes se tato úprava týká siky japonského a siky Dybowského. Pokud se ale myslivci nepoučí z rozhodnutí EU, mohou očekávat, že v době nepříliš vzdálené přijde možná stejné legislativní přeřazení daňka skvrnitého také do seznamu invazních zvířat. Že to považuje někdo za absurdní? Stavy daňčí zvěře jsou už na mnoha místech více než dvoj až trojnásobně vyšší, než je únosnost pro lesnické a zemědělské subjekty hospodařící v krajině. Rovněž tak i stavy mufloní zvěře jsou v mnohých oblastech nadlimitní. Byla by velká škoda, aby stejný osud potkal muflona, který sice není původním druhem, ale od roku 1937 jeho trofeje reprezentovaly Československo a nyní Čechy, na prvním místě na světě.
Myslivci, chovatelé, oborníci, ale i lovci, zapomeňte na to, že v české krajině můžete uplatňovat svoje zájmy pouze vy. Jsou tu i další subjekty, které mají právo hájit a realizovat svoje zájmy.
Přeji proto všem hodně zdaru a pochopení pro dobrou věc, kterou nelze realizovat proti všem, ale se všemi, kterých se to týká.
Doc. Ing. Miloslav VACH, CSc.