Nyní díky moderním vymoženostem, jako jsou především noční vidění a termovize, může vlastně každý lovit 24 hodin denně a 365 dní v roce, resp. 364 dní, protože mluvím za nás myslivce a předpokládám, že nikdo z nás by si na Štědrý den, kdy je dobrým zvykem zvěři založit a něčím i přilepšit, s sebou do honitby zbraň nevzal.
Většina opatření a zakázaných způsobů lovu byla vyhláškami povolena, a tak jak říká můj kamarád
„Kromě napalmu a bombardování je povoleno snad vše“.
Mnohé napadne, že si vlastně s minulým článkem protiřečím, protože je nutné stavy zvěře korigovat s ohledem na nemalé škody, které svým přirozeným působením ve volné přírodě zvěř způsobuje. Zamyslel se však někdo nad tím, zda skryté chování zvěře a stále se zvyšující škody i přes rekordní a stále stoupající odlovy, nejsou způsobeny právě tím, že zvěř se stala „štvanou“. Pokud byla tmavá noc bez měsíce, tak si zvěř mohla být jistá, že ji tak velké nebezpečí nehrozí a mohla klidně brát paši a být v klidu. Když byl měsíc anebo sněhová pokrývka, tak stačilo sledovat, zda na vnadišti zvěř krmení bere a jít si sednout. Jak jsem říkával „Šel jsem si do mrazáku“ a maximálně třetí čekanou, jsem nějaký ten kus černé odlovil. Pak zase měla zvěř klid a já vlastně taky.
V současné době je téměř nemožné zvěř ulovit na vnadišti, někdo řekne, že je semenný rok, ale příčinou je podle mého názoru i to, že zvěř se prostě bojí. Pokud vnadiště navštíví, tak jen na chvíli a téměř nikdy se zpět nevrací dříve než za pět dnů až dva týdny.
Téměř každou noc se pohybují myslivci v honitbě, mnozí projíždějí honitbou klidně celou noc, prohlíží vybraná místa a vnadiště termovizí a v lepším případě šoulají. Tím veškerou zvěř neustále plaší, ta nemá klid a je neustále v pohybu a ve stresu. I proto je lov na čekané stále méně využívaný a po pravdě i stále méně málo účinný.
Měli bychom si uvědomit proč vlastně myslivost děláme, určitě to nebylo především proto, aby vlastníci neměli škody, bylo to přece z lásky k přírodě. Starat se o nám svěřenou zvěř, která je pořád přírodním bohatstvím, pečovat o ni, přikrmovat ji v době nouze a provádět průběrný odlov. Ne zabít co vystrčí hlavu.
A právě nedodržováním zásad průběrného lovu se u černé dopouštíme velkých chyb a škodám vlastně napomáháme. Ono někdy méně, znamená více. Málokdo si uvědomuje, že dostatek velké, zdravé a především starší zvěře je vlastně samoregulací populační exploze a opatřením proti škodám. Proto mě „čerti berou“, když slyším, že někde mají v honitbách stanoveno, že každý musí ročně odlovit minimálně jednu bachyni nad 60 kilogramů, jinak zaplatí do pokladny nemalou finanční částku. Někde ta kritéria jsou ještě tvrdší. Ti rozumní raději zaplatí, ale většina prostě nařízení slepě splní. Pak chodí samotná selata bez dozoru „mámy“ a o to větší škody dělají. O tom, že tato selata jdou do chrutí a vlastně pak „děti mají děti“ nemluvě. Staří kňouři a bachyně by je do chrutí nepustili.
Vím, že taková situace není všude, zkusme se ale zamyslet, co s tím, sám nevím jak dál, která je ta správná cesta a přístup. Možná klidové zóny v části honiteb bez lovu? Stanovení si třeba několika dnů v týdnu, kdy zvěř necháme v noci v klidu a nebudeme ji lovit, tedy intervalový lov? Nebo naopak se domluvit a v některé dny obsadit maximum posedů s tím, že někomu ta zvěř prostě přijít musí.
Opravdu nevím, ale něco rozumného bychom dělat měli, aby označení „myslivec“ mohlo být i nadále pojmem a nemusel se nakonec nikdo za něj stydět.
Nadále zůstávám optimistou a věřím, že zdravý rozum a láska k přírodě a naší zvěři zvítězí.
Antonín ČECH