V naší přírodě snad není vychytralejší a opatrnějšího tvora, než je liška. Dostat se jí na kobylku není vůbec snadné a ulovení dospělého jedince je vždy neskutečným zážitkem. Opravdový myslivec si podobnou příležitost nenechá ujít ani tehdy, má-li se vzdát jiného úlovku. Je mi proto velmi smutno v případech, kdy slýchávám od některých kolegů, kolikrát jim už přišla na dostřel liška, kterou oni pustili bez rány, protože samozřejmě čekali na prase…
Ulovením lišky nejen dokážeme svůj um, ale především posloužíme přírodě a celému ekosystému. Tato naše nejběžnější šelma je dnes skutečně přemnožená a vyžaduje razantní redukci. Na většině našeho území je vrcholovým predátorem a nemá jiného přirozeného nepřítele kromě člověka. A samozřejmě nemocí. Například vzteklina se nám ovšem „do krámu“ příliš nehodí a udělali jsme vše pro to, abychom ji z přírody definitivně odstranili. Takže jediný, kdo zbývá, je myslivec.
Proč je redukce lišek tak důležitá? Přece z důvodu zachování přirozené rovnováhy v potravních řetězcích. Liška je schopná ulovit jakéhokoliv živočicha až do velikosti srnčete. Jako přirozenou potravu má samozřejmě hraboše, kterým dává v případě jejich dostatku přednost.
Co když ale hraboši nejsou, protože zahynuli mrazem, vyplavením vodou nebo ještě častěji požitím jedů na polích? A co období mláďat, kdy spotřeba u lišek výrazně vzroste, ať již v důsledku laktace nebo následného krmení mláďat masitou potravou? Právě tehdy dokáží lišky napáchat obrovské škody na zajíčcích, ptácích hnízdících na zemi i hospodářských zvířatech ve špatně zabezpečených chovech.
Naši předchůdci říkali, že ulovením jedné lišky zachrání šedesát zajíců pro výřad. Možná se to celé zdá přitažené za vlasy, ale vžijme se na chvíli do stavu, kdy zajíc byl opravdu dominantním druhem žijícím v naší krajině, kterého se liška mohla relativně běžně zmocnit. A chvíli počítejme. Spotřeba potravy se u lišky odhaduje na minimálně 240 kg za rok. Z toho činí pouze zhruba jednu třetinu potrava rostlinná tvořenými různými plody, ovocem i obilovinami. Zbytek je maso. Dokážeme si představit, že liška nasbírá téměř dva metrické centy pouze v hraboších, broucích a jiných bezobratlých?
I publikované studie dnes uznávají, že šedesát zajíců je opravdu hodně, ale zhruba pětinu tohoto počtu připouštějí. Původní číslo může být výsledkem „velkých očí“ našich předků, démonizací lišky, nebo jen prostým důsledkem toho, že v současné krajině s větším počtem spárkaté dochází k častějšímu úhynu těžší zvěře, a tudíž k četnějšímu nálezu kadaverů, na nichž lišky s oblibou hodují. Ať je to celé jak chce, my můžeme pouze krátce počítat a operovat s uvedeným reálným odhadem.
Normální stav popisuje přítomnost jedné lišky na 500 ha plochy. Při celkové honební ploše téměř 7 milionů hektarů nám tedy vychází optimální stav pro území České republiky asi 13,5 tisíce lišek. Hodnověrné zdroje dnes přitom odhadují zhruba patnáctinásobné překročení tohoto optima. Jedná se tedy o přibližně 200 tisíc jedinců (pravděpodobně i více, protože část z nich žije bez problémů mimo honební pozemky, v intravilánech měst apod.), kteří se naší krajinou pohybují.
Spotřeba potravy je v tomto případě 48 tisíc tun, z toho asi 32 tisíc tun potravy živočišného původu. Pouze v zajících by to při průměrné hmotnosti 3,8 kg znamenalo ulovení stěží uvěřitelných 8,5 miliónu jedinců!
Budeme-li ovšem realisticky počítat pouze s výše uvedenými 12 zajíci na jednu lišku ročně, je to pořád úctyhodných 2,4 miliónu zajíců, kteří by z krajiny mohli teoreticky zmizet jenom díky liščí predaci! I to je těžko uchopitelné číslo.
Ještě jedno doplnění pro zajímavost – podívejme se, prosím, na rekord zaječích úlovků z roku 1973, který činil 1,2 miliónu kusů. Kdyby snad uvedená souvislost někomu nedocházela, tak si dovolím poznamenat, že v oné požehnané době zhasla pod broky myslivců pouhá polovina počtu, které by dnes v přepočtu dokázaly pozřít naše nejběžnější šelmy.
Ono je totiž potřeba přidat ještě jedno číslo pro porovnání. V uvedeném roce se ulovilo 22 tisíc lišek (údaje o stavech nejsou uvedeny), zatímco v současnosti jsou úlovky víceméně stabilizovány na hodnotách přes 70 tisíc jedinců.
Budeme-li velmi opatrní a vezmeme v potaz, že někdejší chov drobné zvěře šel ruku v ruce se skutečně intenzívním vyhledáváním a doslovným hubením všech predátorů, k tomu připočtěme opakované vlny vztekliny v případě jakéhokoliv náznaku přemnožení, troufnu si odhadnout, že stabilní liščí populace se musela tehdy skutečně pohybovat kolem uvedeného optima 13,5 tisíce jedinců.
Pokud ještě pořád někomu nedošlo, proč je ponechání lišky bez výstřelu úplně špatně, nechť si prosím výše uvedená čísla přečte znovu. Každá liška ponechaná v krajině je obrovskou zátěží pro celý ekosystém. Přemíra predace totiž vytváří neúměrný tlak na některé prvky jako je diskutovaný zajíc, ale také bezobratlé, hmyz, obojživelníky, zbytky bažantů, koroptví, mezi nimi na celou řadu chráněných a existenčně ohrožených druhů živočichů. A puška je dnes, bohužel, to jediné, co dokáže přemnoženou lišku alespoň částečně redukovat. Každý, kdo si ji pověsí na rameno a vstoupí s ní do honitby, by si měl proto uvědomit, jaký díl zodpovědnosti na sebe tímto okamžikem bere nejen v rozebíraných souvislostech.
Aby snad nedošlo k mýlce, předchozími řádky a úvahami nehodlám z lišky v žádném případě učinit jediného démona zodpovědného za chybějící drobnou zvěř, nedej bože jiné problémy, které v české myslivosti a krajině jsou. Je ale jedním z nich vedle přemnožené černé zvěře, intenzívního zemědělství a dalších destruktivních aktivit lidské společnosti.
I k lišce bychom však vždy měli přistupovat jako ke zvěři, která si zasluhuje naši úctu, respekt a etické zacházejí. Je to více než důstojný soupeř. I liška je máma schopná se pro výchovu dětí obětovat. V době vyvádění mláďat se uchyluje až k tak zoufalým krokům, že je schopná slevit mnohé ze své ostražitosti a shánět potravu za bílého dne, v blízkosti lidských sídel a na místech, kam by jinak nevkročila. Nikdy proto osobně nestřílím na lišku od Josefa minimálně do konce května. Má velmi pravděpodobně někde pod převisem liščata, která jsou bez živitelky odsouzena k nezáviděníhodné smrti hladem.
Nemám ovšem nic proti rychlému, promyšlenému a co nejhumánnějšímu vynorování liščat. Je to ve skutečnosti ten neúčinnější nástroj k tlumení liščí populace. Mějme při něm ale vždy na paměti, že je to činnost kontroverzní z pohledu laické veřejnosti. Nikdy k němu proto neberme věci neznalé lidi, ani děti. A nikdy, opravdu nikdy, nepořizujme žádné záběry. Natož, abychom se jimi chlubili na sociálních sítích, případně je poskytovali novinářům a médiím...
Lov lišek by také neměl směřovat ke kompletnímu vyhubení, což se nám stejně nepovede, protože se to nepovedlo ani našim předkům, kteří rozstřelovali nory trhavinami, otravovali plynem, vytápěli vodou a bůhví čím ještě. Liška je totiž v optimální hustotě potřeba. Likviduje spolu s dalšími predátory, jako jsou dravci, výše zmíněné hraboše a sbírá kadávery uhynulé zvěře.
O tom, že současná krajina již ale není z hlediska ekosystémového žádnou idylickou zahradou, nemusíme vůbec diskutovat. O to více je potřeba práce každého, kdo to s ní myslí dobře, a kdo je schopen pro udržení alespoň trochu přijatelné rovnováhy cokoliv udělat.
I přes obrovskou opatrnost lišek, a s tím související náročnost jejich lovu, existuje během roku několik období, kdy se lze úspěchu dobrat se zvýšenou šancí. Jedním z nich je obdobích liščích námluv, které označujeme jako kaňkování. Lišky během něj opět ztrácejí část svojí opatrnosti, sdružují se do párů a občas je můžeme vidět na zasněžených polích přeběhnout i za plného denního světla. Daleko častěji se s nimi ale můžeme setkat již chvíli po setmění. Lišáky vytáhne vnitřní žár lásky na potulky, kdy se snaží zachytit pachovou značku zanechanou ve stopě feny ochotné k páření.
Během těchto milostných výletů se lišky ozývají hrdelními zvuky, které označujeme jako štěkání. Kromě něj můžeme za zimních nocí zaslechnout i táhlejší skolení, kterým dává liška na vědomí svoji přítomnost.
Štěkání lišek je z hlediska lovce zajímavé z jednoho prostého důvodu. Lišky se jím mezi sebou dorozumívají a při jeho napodobení přijdou do blízkosti myslivce, který je schopen potřebné zvuky napodobit. Použít k tomu může samozřejmě odpovídající vábničku, nicméně zajímavého výsledku lze dosáhnout i jednoduchým postupem za použití vlastních hlasivek.
Hlasový projev je nejlepší naposlouchat, dnes jej můžeme samozřejmě i vyhledat na internetu. Jenom si v tomto případě musíme dát velmi dobrý pozor na zdroj informací. Nejlepší jsou samozřejmě autentické nahrávky z přírody. Chceme-li se opřít o radu některého kolegy vábiče, pokusme se odhadnout, zda to dotyčný opravdu umí. Špatným nácvikem si moc nepomůžeme a spíše si zaděláváme na budoucí neúspěchy a znechutíme sami sobě tento výjimečný způsob lovu.
V případě liščího štěkání se nicméně nemusíme příliš trápit naprostou věrností a precizností. Je totiž velmi proměnlivé a každý jedinec se v hlase projevuje poněkud odlišně. Co je ale společné, je přibližná kostra zvuku, který lze nejlépe popsat coby táhlejší chraplavé, výše posazené vyštěknutí znějící jako
„vaaau - vaaau - vaaau“. Vyštěknutí bývají seskupena do slok kolem tří projevů s kratšími prodlevami.
Ideální je během vábení čekat na hlas lišáka v dáli, a pak se přizpůsobit jeho hlasu i kadenci. Rozštěkat němou lišku je mnohem obtížnější, ale i to lze.
Napodobení je relativně jednoduché i pro vábícího amatéra. Postačuje chytit vlastní nos a přiškrceným, zastřeným, vyšším hlasem popsané zvuky vyštěknout. Mírně nepovedené vyštěknutí nás nemusí vůbec mrzet, i od lišek uslyšíme opravdu pestrou škálu zvuků. Pozor si musíme dát pouze na délku, protože krátké
„vau – vau“ je většinou hlasem varovným.
Nejlepší výsledky vykazuje vábení za měsíčných nocí, kdy je zem pod sněhem, nebo v časných ranních hodinách. Hlas hledajících lišáků je obvykle velmi dobře slyšitelný a nese se stovky metrů daleko.
Nejvhodnější je vábit, jak již bylo řečeno, po zaslechnutí jiné lišky, které odpovídáme. Intenzitu hlasu volíme podle toho, jak je vzdálená. Během vábení pootáčíme hlavou a zvuk vysíláme do různých stan. Lišák naše stanoviště lokalizuje velmi přesně a přijme-li naši odpověď, začíná se přibližovat. To poznáme z jeho dalšího štěkání.
Zjistíme-li, že se blíží, je vhodné přerušit vábení, abychom ho nablízko nezradili. Znovu naopak zavábíme, vzdaluje-li se od nás. Váhá-li, můžeme ho jen lehce a opatrně povzbudit.
Podobně jako u jiného vábení, je i zde podstatná volba stanoviště a chování myslivce na něm. Musíme být v každém případě co nejméně nápadní a nezavdat lišce důvod k pochybnostem a váhání. I uprostřed sexuálního harašení je dostatečně opatrná a nedůvěřivá.
Stanoviště nesmí být umístěné proti světlejší obloze, kde by mohla naši siluetu uvidět. Stejně tak se musíme vyvarovat prudších pohybů a nepřirozených zvuků. Cinknutí kovu o kov, kostěný knoflík kabátu nebo tělo dalekohledu dokáže zrušit i dobře rozjetou akci. Stejně tak je důležité, aby vítr vál od nás, pokud možno do přehledné plochy, kde lišku na dálku uvidíme. Přiblíží-li se pod vítr v husté krytině, což činí s oblibou, je po nadějích.
Jedno ze zajímavých míst pro lov lišek jsme měli umístěné na úpatí kratšího svahu, těsně nad rozsáhlým komplexem jezevčích nor, které rády využívaly i rezavé kmotry. Před kůrovcovou kalamitou zde rostla poctivá třicetiletá tyčkovina, která vytvářela pro šelmy dostatečný pocit bezpečí. Přes systém několika posedů jsme se nakonec dopracovali ke kryté zásedce částečně zapuštěné do země. Jednoduché zařízení se šikmou střechou bylo umístěné ve svahu nad norami, ve vzdálenosti účinného brokového dostřelu.
Přestože jsme zde čekávali během velké části roku, počínaje liščaty a konče zimními úplňky, zjistili jsme rychle, že se zde dá v kaňkování velmi dobře vábit a lišáci, kteří se kolem přirozeně potulovali, tomuto známému místu důvěřují. Úspěchu se zde proto dalo dobrat několik nocí po sobě, případně za večer z dálky přitáhnout i dva lišáky.
Jestliže to s přivábením lišek na tomto místě až takový problém nebýval, bývalo to mnohem horší s jejich ulovením a úspěchů jsem si zde mohl připsat pouze několik. Hustší krytina neskýtala mnoho šancí k výhledu, světla také nebylo na rozdávání, a střílet se proto muselo rychle. Navíc stále hrozilo, že postřelená liška zmizí v bezpečí nedobytného hradu a bude ztracena.
Zvěř přicházela často přímočaře, naostro a objevovala se na poslední chvíli. Několikrát se mi stalo, že liška nebo jezevec překvapeně téměř nahlédli do zásedky, aby mi pak pouze zamávali a zmizeli za nejbližší terénní vlnou. Často si také jednoduše přišli pro vítr a bylo po nadějích.
Měsíc kulatý jako pecen chleba plul po bezmračné obloze a jako by svým chladným svitem ponoukal k zesílení mráz, který štípal do tváří, zalézal do prstů rukavic i špiček bot. Stíny kmenů utkaly na třpytivém zasněženém koberci tmavé pruhy a proužky. Kresba noci se neustále pozvolna měnila, tak, jak se náš bledý souputník posouval oblohou. Pařezy, kameny i svěšené trsy loňských trav kouzlily záhadné tvary připomínající bytosti z jiného světa i temné kontury velkých zvířat. Ze sněhu tu a tam vystupovaly tmavší skvrny vsuků, místy lemované jazyky chodníčků udusaných tlapkami jejich obyvatel.
Bylo ticho. Takové, jaké umí vykouzlit jedině zimní noc, která zahnala všechny živé tvory do bezpečí neprostupných houštin, do teplých pelechů nebo podzemních brlohů. Kdo mohl, odpočíval, omezil pohyb i energetické ztráty a podřimoval. Zdálo se skoro zbytečné tady sedět.
„Vaaau – vaaau-vaaau!“, ozval se náhle křik roztouženého ženicha kdesi dole, v listnáčích u Prelátské cesty. A znovu:
„Vaaau – vaaau-vaaau!“. Tentokrát už se posunul směrem k Chaloupce. Podle hlasu čároval svižným tempem.
Uchopil jsem svůj nos mezi dva prsty, lehce pohnul jazykem, abych si prosnil ústa a co nejvěrněji jsem mu odpověděl. Chvíli se nic nedělo, pak se ozval. Oproti předchozímu místu jen o kousek dál. Přidal jsem další odpověď.
Lišák změnil směr a podle štěkání se obloukem blížil, z mého pohledu výškově pod nory. Prostranství bylo provrtané sítem děr a jezevci vyhrnuli před vchody hromady, které se za dlouhá desetiletí slily v jednolitý val. Nebyl vysoký, ale ze zásedky přes něj tak úplně dobře vidět nebylo a za norami vznikal dlouhý hluchý prostor. Tohle byla jedna ze slabin daného místa. Jinak řešit ale nešla, protože při volbě vyšší polohy zařízení se ztrácel výhled na vsuky za četnými větvemi smrků.
Zavládlo znovu ticho. Prst mne svrběl, abych se znovu ozval, rozum ale velel mlčet. Liška už musela být velmi blízko. Brokovnici jsem opřel o ohrádku a založil do ramene. Projížděl jsem zrakem mrazivou scenérii a hledal místo mezi kmeny stromů, kde by se mohla objevit.
Náhle mi jakási vnitřní intuice poradila. Otočil jsem hlavu pomaličku zcela vpravo. Na pruhu sněhu, nádherně nasvícený úplňkem, tam naostro stál lišák. Snad patnáct metrů ode mne. Díval se přímo na zásedku. Na výstřel, ale ani na pouhé přesunutí zbraně nebylo pomyšlení. Jen jsme na sebe strnule hleděli.
Jak se poznenáhlu objevil, tak i zmizel. Zkrátka se vypařil do vzduchu. Snad jen v mojí představivosti jsem zahlédl šmouhu oháňky mihnoucí se směrem ke krytu.
Seděl jsem hodnou chvíli mlčky v tichém zadumání. Vůbec mi v ten moment nevadilo, že jinak úspěšná čekaná neskončila výstřelem. Možná i naopak. Je přece krásné ulovit. Ale mnohem, mnohem krásnější, je obelstít, vidět a nechat odejít s vědomím, že onen nespoutaný tvor bezprostřední setkání s člověkem přežil a dál si běhá po svých zasněžených pláních. A že se naše kroky možná někdy příště opět zkříží.
K podobnému poznání vede dlouhá cesta. Cesta, kterou zná a projde jen ten, kdo si myslivost uložil do svého vlastního srdce.
Josef DRMOTA