Nasazení na stopu na povel je velmi účinným komunikačním prostředkem, kromě jiného v případě ztráty koncentrace psa. Práce na barvářském řemeni vyžaduje od psa relativně vysoký stupeň soustředění. Čicháním pes získává v krátkých časových intervalech informace o stopě. Čichání však zároveň způsobuje velmi omezenou dechovou činnost, přičemž do hlubokých oblastí plic se nedostává dostatečné množství vzduchu. To vede k nedostatku kyslíku, což zase výrazně snižuje schopnost soustředění a vede k únavě. Pes lapá po dechu, i když není nijak zvlášť teplo. Nejlepším prostředkem proti tomu je dočasné odložení psa, během kterého může zhluboka dýchat, a pak je schopen na stopě pokračovat.
Odložení se musí naučit brzy
Vždy je působivé vidět, jak pes po několikaminutové přestávce pokračuje v práci s novou koncentrací. Odložení je také prostředkem k tomu, aby se pes, který je rozrušený kvůli rozptýlení živou zvěří nebo jiným rušivým vlivům, znovu dostal do duševní rovnováhy.
Jako čistá poslušnost by odložení na povel nemělo být cvičeno pouze příležitostně při práci na vodítku, ale mělo by se pro psa stát samozřejmostí již v rámci základního výcviku. Teprve poté je odložení na povel opakovaně vyžadováno při všech následujících cvičných stopách, aby se upevnila samozřejmost tohoto postupu a tento způsob komunikace se pro psa stal rutinou.
Označování barvy
Označování barvy je u plemen barvářů z velké části geneticky zakotveným chováním. Pro vůdce psa cvičeného na barvu je velmi užitečné, když jeho pes označuje kapky barvy, ať už jako potvrzení nástřelu, nebo jako vodítko pro rozhodnutí relevantní pro dosled (např. místo poranění).
U všestranných loveckých psů se toto vrozené chování vyskytuje méně, ale lze ho naučit pomocí tréninku vyhledávání barvy anebo markantů, tedy pobarveného kousku dřeva, mnohdy s kouskem tkáně nebo kosti.
Zpočátku dáváme při tréninku přednost vlečené nebo kapané stopě s kousky tkáně (plíce, bachor atd.), protože na ní lze označování barvy/markantů snadno nacvičit. Ale i malé kousky barvy (např. sražené části nebo kapky) splňují svůj účel. Důležité je pouze to, aby materiál pro stopu a pro markanty byly identické.
Každý markant musí být ze začátku jasně viditelný, tj pokapeme barvou nějaký větší kus dřeva, kůry apod nebo použijeme umělé markanty, tedy nařezaná kolečka z kulatiny.
Pomalu k tomuto místu psa navedeme a jakmile pes ukáže na místo s koncentrovanějším pachem, rychle ho uchopíme za obojek a markant zvedneme, říkáme, „ukaž, co to máš apod“. Pes může případně markant sám zvednout.
Na celý proces si dáváme dostatek času a dbáme na to, aby se pes poté znovu soustředil na stopu. Pes tak relativně rychle pochopí označování, které se v průběhu výcviku zdokonaluje, nejprve s většími a postupně s menšími kousky barvy/tkáně. V praxi postřelená zvěř ztrácí jen velmi zřídka části tkáně, na stopě je především barva, ale pro výcvik je popsaný postup smysluplný.
Hledání nástřelu
Vyhledání nástřelu patří v každém případě k výcviku psa na dosledy. Při pátrání po nepřesně určeném místu nástřelu nebo při ztrátě stopy, při přechodu na těžko přístupný terén za účelem nalezení zálehu a i v dalších případech je ukázání nástřelu důležitou součástí práce týmu pes – vůdce.
První tréninky se provádějí při protivětru, přičemž psa posíláme s povelem k hledání stopy k místu nástřelu, které je zpočátku vzdálené pouze asi 15 m a od kterého začíná krátká stopa. Pes nástřel najde, pochválíme ho, prozkoumáme nástřel a necháme psa pracovat na navazující stopě. Pes velmi rychle pochopí svůj úkol.
Následují náročnější cvičení s rostoucí vzdáleností a nakonec i po větru. Jakmile si pes osvojí úkol, postupujeme při práci naučeným způsobem.
Pozor na rovné úseky
K sejití na rovné linii dochází, pokud stopa vede delší vzdálenost po vizuálně vnímatelné linii (cesta, mýtina, stezka, ochozy zvěře atd.). Pes přechází stále více k jednodušší vizuální orientaci a zanedbává práci nosem. Stopu je navíc obtížnější udržet na pevném podkladu. Musíme tedy psa vést k tomu, aby se i za těchto ztížených podmínek soustředil na práci čichem.
Proto v pokročilé fázi výcviku záměrně klademe části cvičné stopy na takové linie a opouštím je opět v pravém úhlu. Každou povrchnost při práci čichem trestáme káravým „ee!“. Samozřejmá poslušnost zde opět hraje velkou roli. Naše vyjádřená nespokojenost přiměje psa, aby se znovu soustředil na práci nosem.
Pozor, opět platí, že požadavky na psa a náročnost je třeba zvyšovat postupně.
Jak do praxe?
Není pochyb o tom, že pes cvičený pouze na umělé stopě ještě není a ani nemůže být specialistou na dosledy. Plná praktická použitelnost vyžaduje jednoduše zkušenosti, a to jak ze strany psa, tak i vůdce. Ale pes vycvičený podle tohoto konceptu, má vstupní předpoklady absolvovat zkoušky upotřebitelnosti, pokud zároveň upevňujeme základní poslušnost.
Jak potom do praxe? Začínáme s pracemi, kde víme, že je kus již zhaslý. Zde se můžeme plně soustředit na práci psa a neřešíme případné dostřely apod. Opět děláme vše tak, jako při tréninku, tedy s odložením na nástřelu a trváním na pomalém tempu a pečlivém sledování stopy.
Je také rozumné nezačínat dosled na čerstvé stopě, ale chvíli počkat i pokud vím, že kus leží nedaleko, zejména pokud byla zvěř ulovena z „rudlu“, protože pach dalších kusů překrývá původní stopu.
Krok za krokem postupujeme k náročnější práci.
Zvláštním aspektem je práce se stavěním, případně stržením zvěře, což je například nutné u periferních zranění srnčí zvěře. Taková zkušenost při několika příležitostech za sebou je pro našeho všestranného loveckého psa tak příjemná, že v očekávání stejného zážitku pak občas zanedbává soustředěnou práci na řemeni a letí vpřed po stopě. V tomto případě je dobré vrátit se na cvičné stopy a upevnit pevnou práci na stopě.
Cvičné stopy děláme i dospělým a zkušeným psům, abychom je utvrzovali průběžně v již naučeném za námi připravených podmínek.
Lucie KOLOUCHOVÁ