Souběh těchto aktivit může vytvářet nové situace, které ovlivňují nejen hospodaření v krajině, ale také chování volně žijící zvěře. Porozumění těmto vztahům je dnes důležitou součástí moderní myslivecké praxe.
Vliv rekreačních aktivit na volně žijící zvěř je v posledních letech předmětem řady zahraničních studií. Výzkumy opakovaně ukazují, že pohyb lidí v krajině může měnit prostorové chování zvěře, její denní aktivitu i využívání úkrytů. U velkých savců bylo popsáno například zvýšené vyhýbání se frekventovaným trasám, posun aktivity do nočních hodin nebo koncentrace zvěře v klidnějších částech území.
Specificky cyklistika a horské cyklotrailové ježdění bývají spojovány s rušivým efektem, které může ovlivnit především klidové chování zvěře, i když reakce jednotlivých druhů se liší podle prostředí, intenzity provozu a dostupnosti krytu. Dosavadní poznatky zároveň naznačují, že zvěř je schopna určité míry přizpůsobení, avšak při nadměrném zatížení může docházet ke ztrátě vhodných úkrytových stanovišť.
Přesto zůstává vliv moderních cyklotrailových sítí v lesním prostředí stále poměrně málo prozkoumaný, zejména v podmínkách středoevropské krajiny, kde se rekreační využívání lesa rychle rozvíjí.
Právě otázka, jak intenzivní rekreační využívání lesa ovlivňuje chování zvěře, byla hlavním motivem terénního výzkumu realizovaného na Mendelově univerzitě v Brně, zaměřeného na srnčí zvěř a prase divoké. Cílem bylo zjistit, zda a jak přítomnost cyklistů na lesních singletrailech mění způsob, jakým zvěř využívá okolní prostředí.
Výzkum probíhal ve třech lokalitách s odlišným charakterem i intenzitou rekreačního využití – v příměstském prostředí trailové oblasti u Brna, v rekreačně využívané krajině Moravského krasu v okolí Jedovnic a v podhorské oblasti Rychlebských hor, známé rozsáhlou sítí singletrailů.
Toto porovnání umožnilo sledovat reakce zvěře v prostředí s rozdílnou mírou lidské aktivity a lépe pochopit, zda je její chování ovlivněno samotným pohybem cyklistů, nebo širším kontextem využívání krajiny.
V rámci výzkumu jsme pracovali se stovkami terénních ploch rozmístěných v okolí trailů, kde jsme systematicky sledovali pobytové znaky zvěře jako ukazatel jejího využívání prostředí. U srnčí zvěře jsme zaznamenávali především výskyt hrabání a loží, tedy známky teritoriální a klidové aktivity, zatímco u prasete divokého jsme hodnotili rozsah buchtování jako projev potravního chování.
Tyto údaje jsme doplnili monitoringem pomocí fotopastí, které nám umožnily orientačně odhadnout početnost a aktivitu zvěře v jednotlivých lokalitách.
Kombinace těchto metod poskytla ucelenější obraz o tom, jak zvěř využívá prostředí v blízkosti cyklistických tras v běžných podmínkách honiteb.
V žádné ze sledovaných lokalit jsme nezaznamenali nižší přítomnost srnčí ani černé zvěře, než jaká je běžná v porovnatelných honitbách. Naopak v příměstské oblasti s nejvyšší rekreační zátěží byl výskyt pobytových znaků zvěře dokonce nejvyšší ze všech sledovaných míst. Tento zdánlivý paradox ukazuje, že samotná přítomnost cyklistiky nemusí automaticky znamenat pokles početnosti zvěře. Zvěř se z prostředí „neztrácí“, ale spíše mění způsob jeho využívání.
Jedná se o důležité zjištění, protože v myslivecké praxi často převládá představa, že intenzivní rekreační provoz vede k úbytku zvěře. Naše pozorování však naznačují, že vztah mezi rekreací a populací zvěře je mnohem složitější.
Z hlediska klidového chování srnčí zvěře se ukázalo, že zvěř omezuje zakládání loží v bezprostřední blízkosti cyklistických trailů. S rostoucí vzdáleností od stezky počet loží zřetelně narůstal, což naznačuje, že srnčí vnímá pohyb cyklistů jako rušivý faktor především v době denního odpočinku. Tento vzorec byl patrný ve všech sledovaných lokalitách bez ohledu na intenzitu provozu.
Výsledky zároveň ukazují, že vliv singletrailu na klidové chování může sahat přibližně do vzdálenosti 40 až 60 metrů od stezky. V tomto pásu srnčí zvěř sice prostředí nadále využívá k pohybu či pastvě, ale ztrácí pro ni význam jako bezpečné místo pro zalehávání.
Prakticky to znamená, že i relativně úzká liniová rekreační infrastruktura může vytvářet pás lesa s omezenou funkcí klidového stanoviště. V přepočtu na plochu to představuje ztrátu přibližně 14 až 22 % potenciálního klidového prostoru v okolí trailů, což už je hodnota, která může mít reálný význam pro fungování honitby.
Důležitou roli v celé situaci sehrává také struktura vegetace. Výzkum ukázal, že přítomnost krytové vrstvy výrazně zmírňuje rušivý efekt trailů. Srnčí zvěř častěji zakládala lože v porostech s hustším podrostem nebo keřovou vegetací, která poskytuje pocit bezpečí a optické krytí. Jinými slovy, dobře strukturovaný les dokáže částečně tlumit vliv rekreačního provozu a zachovat funkci klidových stanovišť i v blízkosti lidské aktivity.
U srnčí zvěře se neprokázalo, že by blízkost singletrailů měla výrazný vliv na intenzitu hrabání. Srnčí tedy své teritoriální projevy vykazovalo v prostoru poměrně rovnoměrně, pouze v nejklidnější lokalitě byl patrný mírný pokles aktivity s rostoucím rekreačním zatížením.
Podobný obraz se ukázal i u černé zvěře – rozsah buchtování nebyl významně ovlivněn vzdáleností od trailů, ale spíše charakterem prostředí a potravní nabídkou.
Pravděpodobné vysvětlení spočívá v denní aktivitě zvěře. Hrabání srnčí zvěře i buchtování černou zvěří probíhá převážně v nočních hodinách, kdy je pohyb lidí v lese minimální a traily zůstávají prakticky nevyužité. Zvěř tak může tyto části honitby využívat bez výrazného rušení právě v době, kdy je nejaktivnější.
Zdá se tedy, že přítomnost cyklistiky zvěř z prostoru nevytlačuje, ale spíše vede k přizpůsobení denního režimu. Taková časová segregace umožňuje souběžné využívání krajiny lidmi i zvěří, přičemž nejcitlivější zůstává období denního klidu, kdy zvěř vyhledává kryt a omezuje kontakt s rušivými podněty.
Vliv vzdálenosti singletrailu na pobytové znaky zvěře.
Souhrnný graf schematicky znázorňuje rozdílnou reakci sledovaných projevů chování na blízkost trailu. Zatímco četnost srnčích loží s rostoucí vzdáleností od stezky narůstá, což odráží citlivost klidového chování na rušení, intenzita srnčího hrabání zůstává relativně vyrovnaná.
Buchtování prasete divokého vykazuje jen minimální změny a je více ovlivněno charakterem prostředí než samotnou přítomností cyklistů. Graf ilustruje, že rekreační infrastruktura ovlivňuje především klidové využívání prostoru, nikoli celkovou aktivitu zvěře.
Zdá se tedy, že samotná cyklistika nepředstavuje zásadní překážku pro přítomnost zvěře v honitbách, ale dokáže ovlivňovat její prostorové chování – zejména u srnčí zvěře v souvislosti s vyhledáváním klidových míst.
Významnější dopad se však může projevit nepřímo, a to v oblasti mysliveckého hospodaření. Vyšší přítomnost rekreantů často vede k omezení výkonu práva myslivosti, ať už z důvodu bezpečnosti, nebo prostě proto, že lov v intenzivně využívaném prostoru ztrácí smysl i komfort. Tento efekt je patrný zejména v příměstských lokalitách, kde je pohyb lidí prakticky celodenní. Vzniká tak paradoxní situace: oblasti s vysokou rekreační zátěží mohou fungovat jako faktické „refugium“, kde je lov omezený nebo minimální. Zvěř zde není vytlačena, ale může se koncentrovat v prostředí s nižším loveckým tlakem. Takový stav může v dlouhodobém horizontu ovlivňovat lokální početnost i distribuci zvěře v krajině a představuje nový managementový aspekt, se kterým se moderní myslivost musí vyrovnávat.
Rekreační tlak dnes patří k běžné realitě moderní krajiny a stává se faktorem, se kterým musí myslivost dlouhodobě počítat. Nejednám se jen o samotnou přítomnost cyklistů, ale o celkovou intenzitu lidské aktivity v lese a její kumulativní působení. Do tohoto obrazu vstupují i další vlivy, jako je venčení psů, vyšší přítomnost odpadků nebo narůstající pohyb návštěvníků, jejichž dopady zatím nejsou dostatečně prozkoumány – stejně jako účinky rekreační zátěže na řadu dalších druhů volně žijící zvěře.
Právě proto je důležité sledovat reakce zvěře v dlouhodobém horizontu a pružně na ně reagovat v myslivecké praxi, což však rozhodně není jednoduchý úkol.
Z tohoto pohledu se stále zřetelněji ukazuje, že plánování cyklotrailů a dalších volnočasových aktivit by nemělo být vnímáno pouze jako otázka rekreace, ale jako součást širší správy krajiny. Stejně jako u jiných zásahů do životního prostředí je vhodné systematicky posuzovat jejich přínosy i možná negativa nejen z hlediska komfortu návštěvníků, ale také s ohledem na zvěř, hospodaření a celkové fungování ekosystému. V řadě zahraničních zemí je takový přístup běžnou součástí plánování.
V podmínkách relativně hustě osídlené krajiny je navíc nezbytné každý projekt posuzovat individuálně, s ohledem na místní specifika a únosnost prostředí. Jen tak lze hledat rovnováhu mezi rekreačním využíváním lesa a zachováním jeho ekologických funkcí či hospodařením.
Originální studie je k dispozici:
https://www.mdpi.com/2071-1050/18/2/1030
Dr. Ondřej MIKULKA
Ústav ochrany lesů a myslivosti
Mendelova univerzita v Brně
Buchtování černé zvěře v bezprostřední blízkosti singletrailu. Fotografie dokumentuje, že prase divoké využívá prostor u stezky k potravní aktivitě i přes pravidelný pohyb cyklistů. Tento jev odpovídá výsledkům výzkumu, podle nichž blízkost trailu neměla zásadní vliv na intenzitu buchtování.
Konkrétní zobrazení singletrailů a jejich potenciálního vlivu na klidové chování srnčí zvěře. Zvýrazněná zóna představuje přibližný prostor, ve kterém dochází k omezení zakládání loží. Mapa ukazuje, že při hustší síti trailů může být ovlivnění klidových stanovišť v lokalitě relativně výrazné a představovat ztrátu zhruba 14 až 22 % potenciálního prostoru pro denní odpočinek srnčí zvěře.