Aby pořadatelé povzbudili zájem o nože, IWA již 4. rok znovu vyhlašuje soutěž o Nůž IWA, tentokrát ve dvou kategoriích, které spojovala písmena EDC = Every Day Carry – nůž na každodenní nošení. Hodnotily se zvlášť nože s pevnou čepelí a zavírací nože. Nože hodnotila sedmičlenná odborná porota. Její složení Nürnberger Messe nezveřejňuje, aby porotci nemohli být ovlivňováni ze strany výrobců. Do soutěže přihlásilo své nože celkem 63 firem, což je podle mě důkazem, že cena IWA má v nožířském světě dobrý zvuk.
V kategorii nožů s pevnou čepelí pro každodenní nošení zvítězil nůž Hawky od firmy Mercury z italského Maniaga. Čepel je z ocele M390 a nůž se nabízí ve čtyřech variantách materiálu střenek rukojeti. Je to univerzální nevelký nožík s koženou pochvou s klipsem, která jej umožňuje nosit v kapse přichycený za okraj nebo na opasku.
Na druhém místě se umístil LFK-03 Gen 2 od australské firmy Halfbreed Blades. Navzdory opravdu skromným rozměrům čepele se jedná o hodně robustní nástroj, čepel má tloušťku 6 mm a je z oceli Böhler K340 a dává noži tuhost a odolnost solidního páčidla.
Dolů sklopená čepel pomáhá při dlouhých tažených řezech. Výrazné oddělení čepele od rukojeti hlubokým vybráním pro první prst ruky držící nůž nabízí při dlouhých řezech vynikající kontrolu nad ostřím a pomáhá při tažení nože.
Střenky mají „pazourkový“ dezén a jsou z plastu G10, čepel je pokrytá nástřikem Cerakote v pískové barvě. Pochva je z Kydexu.
Na třetím místě je BMC M13 “IMP” od anglické British Blade Works Company, opět rozměrově skromný (celková délka 135 mm) nůž s Kydexovou pochvou určenou primárně pro nošení na krku.
Čepel je z oceli D2, rukojeť má střenky z Micarty. Příjemně prohnutá rukojeť je příjemná na úchop, „hrb“ na hřbetě čepele umožňuje pohodlné opření palce, když potřebuje se čepele pořádně zabrat. I tento nůž se nabízí buď s čepelí v barvě bílého kovu, nebo povlakovaný napařenou vrstvou černého chromu (obdoba DLC).
Když porovnáte vítězný nůž a třetí v pořadí, jsou preference porotců jasně zřejmé.
V kategorii zavíracích nožů zvítězil “The Gatsby” od francouzské Laguiole en Aubrac. Je to tradiční nůž od tradičního výrobce z kraje, kde se podobné nože tradičně nosí.
Ačkoliv čepel vypadá štíhle, má silný hřbet a je nečekaně pevná. Vítězný nůž v má sobě estetiku 20. let 20. století, zdobení hlavní pružiny je čistá secese, stejně jako pojistka v tradičním tvaru mouchy. Přitom střenky jsou z uhlíkového kompozitu (fat carbon) a vybrané části kování ze světlé mosazi.
Nůž nepochybně má svoji přitažlivost, protože kromě vítezství v kategorii zavíracích nožů vyhrál i cenu návštěvníků. A o ně jde až v první řadě.
Na druhém místě je další elegantní retro “Kumpel” od Otter Messer z německého Solingenu, nepříliš vzdáleného od hornického Porúří. Již sám název, který se dnes překládá jako „kámoš“ bylo v minulosti i slangové označení pro horníka. Nože podobného typu vyrábí firma již víc než 100 let (vznikla v roce 1840) a v předválečném období byste podobný nůž našli v kapse snad každého dělníka nebo řemeslníka. Kopinatý tvar nejištěné čepele se středovým hrotem, mosazné čepy a kolíčky i příčky a bočnice a střenky z bahenního dubu se nezměnily po desetiletí. Současnost dodala jen záštity z uhlíkového kompozitu (fat carbon) a moderní nerezovou ocel 1.4034.
Stejně jako před desítkami si tímhle nožem nakrájíte sýr s uzeným a chlebem, pak to sníte vidličkou, abyste si nakonec s ním otevřeli korunkový uzávěr na něčem pitném.
Třetím oceněným zavírákem je Roar (řev, rachot) od firmy MKM z italského Maniaga. Italské městečko v kraji Friuli – Venezia (Furlansko–benátském) leží na úpatí Julských Alp a je tradičním střediskem výroby nožů, podobně jako německý Solingen. Výroba nožů se zde na konci minulého století skoro úplně zhroutila, aby ji mladí řemeslníci vzkřísili. Dnes tu nože vyrábí celá řada družstev a rodinných manufaktur.
Oceněný nůž je větší velikosti, s čepelí s razantně seříznutou špičkou (tzv. reverse tanto) z práškové oceli CPM S 30 V a střenkami z titanu. Čepel jistí odpružená bočnice. Lehký, přitom pevný, solidní a designově moderní nůž má být připomenutím velkého zemětřesení ve furlansku v roce 1976.
Podruhé za existenci ocenění Nůž IWA se porota rozhodla udělit zvláštní cenu noži Ibex od solingenské firmy Windmühlenmesser. Zavíráček s dřevěnými střenkami, kopýtkovou čepelí jištěnou modifikovanou hřbetní pojistkou z plechového výlisku a monolitickou dřevěnou rukojetí je tak trochu parafrází francouzského Opinelu, ale je svébytný, z kvalitní nerezové oceli X50CrMoV15, nabízí se v délce čepele 80 nebo 100 mm.
I firma Windmühlenmesser existuje již víc než 150 let a jejím hlavním oborem jsou kuchyňské a příborové nože, ve zdrcující většině s dřevěnými střenkami, často s čepelemi z uhlíkové oceli. Ibex je pro ní tak trochu vykročením stranou, ale o to je to elegantnější a hezčí krok.
Trochu překvapivé je, že dva ze tří vítězných nožů mají ostré špičky, které v nedávné minulosti nepatřily k těm populární. Tři z oceněných nožů jsou retro (byť se soudobými prvky) a jen jeden z oceněných je opravdu moderní design. Žádný z oceněných nožů neměl širokou čepel, spíš převládají štíhlé.
Když se otočíme od výstavního pódia s oceněnými noži na hlavní plochu, pak pozoruji velký nástup asijské produkce. Asi vůbec největší stánek měla firma We Knife a její dceřiné značky Civivi a Sencut. Pokud se nepletu, byla to We Knife, která jako první čínská nožířská firma začala spolupracovat s evropskými zakázkovými nožíři (možná se nechali inspirovat americkými firmami jako CRKT, Benchmade nebo Spyderco, které byly obecně průkopníky spolupráce velkých výrobců se špičkovými designéry) a zároveň začala používat opravdu kvalitní materiály. Výsledkem je dnes vysoké postavení na trhu zejména se zavíracími noži pro každodenní používání.
Další velký blok výstavní plochy patřil italským nožířům z Maniaga. I tady jsou firmy, které již mají historii s třímístnou číslovkou doby své existence (např. Antonini), ale na stánku byly převážně mladé tváře. Mám dojem, že se těm mladým daří Maniago opravdu křísit, protože stánky jsou rok od roku větší.
Produkce většiny evropských nožířských firem byla letos převážně ovlivněná lehkým retro stylem – odkazem na léty prověřený design a tradici. To potvrzoval třeba i stánek španělské Muela, kde jsem našel velmi hezké lovecké nože s rukojetí z parohu v čisté, tradiční podobě.
O severských nožích asi není třeba mluvit, ale jsou všichni soustředění na to, co umí opravdu asi nejlépe – finské nože
puuko.
Mám pocit, že ubývá německých a francouzských vystavovatelů, navzdory skutečnosti, že německé firmy tvořily polovinu oceněných nožů. Ubylo i amerických firem, ale pořád se drží Benchmade a Spyderco (mimochodem, ten letos slaví 50 let své existence).
Asi nejzajímavějším vystavovatelem pro mě byla CIMO z Brazílie, která nabízela velice hezkou, soudobě designovanou produkci, velmi pěkně zpracovanou s moderním západním designem.
Ale dnes již zdaleka neplatí, že dobré nože se musí dělat někde ve vyspělém světě. Nic nemusí být, jak se na první pohled zdá. Tradiční evropské nože se vyrábí v Asii a naopak, někteří evropští výrobci se inspirují v Asii. Nožířství je dnes víc než kdy v minulosti mezinárodní byznys.
Rozloučím se s IWA příjemným objevem. Poprvé jsem na výstavě zaznamenal českou firmu AceJet. Zřejmě se jedná o šikovné (nebo odvážné?) obchodní sdružení více nožířů. V Česku jsem s nimi na žádné výstavě nesetkal, na webových stránkách mají uvedenu adresu v bytovce v Praze. Nabízeli slušnou produkci nožů z ocelí Elmax, jako asi jediní na celé IWA měli na stánku variace na keltské nože, jejich lovecké nože byla klasika. Tvrdím to již roky, že když to jde jinde, měli by se i čeští nožíři zkusit spojit a vyrazit se svojí produkcí do světa. Vypadá to, že jsem se dočkal.
A úplně na závěr - hodně se v nožířské komunitě hovořilo o konci firmy Crucible Steel, zaměřené na práškové oceli, která přinesla na trh dnes asi nejpopulárnější prémiovou ocel MagnaCut a která v roce 2025 zbankrotovala. To je špatná zpráva. Dobrá zpráva je, že většinu jejich aktiv (technologie, patenty a práškové CPM oceli včetně MagnaCut převzala firma Erasteel, a pokračuje ve výrobě. Ještě lepší zpráva je, že první porovnání MagnaCutu od obou výrobců ukazují, že Erasteel jej „vaří“ ještě lepší, než původní Crucible Steel.
Text a snímky Ing. Martin HELEBRANT
