Neznalosti myslivecké práce, fungování lesního ekosystému, odpovědnosti mysliveckého hospodáře i vztahu mezi myslivcem a loveckým psem.
Mladí lidé dnes získávají informace především prostřednictvím sociálních sítí, krátkých videí a mediálních zkratek. Vidí několik desítek sekund dlouhý záběr z nory, emotivní komentář a mají pocit, že znají celý příběh. Jenže myslivost nelze pochopit z minutového videa na internetu.
Myslivost totiž není jen lov. Je to celoroční práce v krajině. Je to péče o zvěř v době nouze, zakládání remízků, budování napajedel, ochrana polí před škodami, monitoring zdravotního stavu zvěře a udržování rovnováhy mezi jednotlivými druhy. Je to práce, kterou většina myslivců vykonává ve svém volném čase a bez nároku na odměnu.
Mnoho kritiků norování nikdy nevidělo, jak vypadá honitba v praxi. Neviděli zničená hnízda bažantů, koroptví nebo kachen. Neviděli práci myslivce, který celé měsíce pečuje o drobnou zvěř a následně sleduje, jak jsou výsledky jeho práce ničeny přemnoženými predátory. Neviděli ani odpovědnost, kterou za stav zvěře nese myslivecký hospodář. A právě v tomto kontextu je třeba chápat i norování.
Není to zábava ani sport, je to jedna z metod regulace predátorů, která má v myslivosti dlouhou tradici a svůj účel. Norníci nejsou obyčejní domácí mazlíčci náhodně poslaní do podzemí. Jsou to speciálně vyšlechtění a dlouhodobě připravovaní psi, kteří mají pro tuto práci vlohy i výcvik.
Často slýcháme tvrzení, že myslivci své psy vystavují zbytečnému nebezpečí. Každý, kdo někdy vlastnil loveckého psa, ví, jak daleko je toto tvrzení od reality. Lovecký pes není pracovní nástroj. Je to partner, přítel a člen rodiny. Myslivci se svými psy tráví tisíce hodin při výcviku, na zkouškách, v lese i doma. Investují do nich čas, péči, peníze i kus svého života.
Proto představa, že by zodpovědný myslivec úmyslně posílal nepřipraveného psa do situace, která by ho mohla poškodit, je naprosto absurdní. Přesně naopak. Každý zkušený vůdce psa ví, že nepřipravený pes by mohl ohrozit nejen sebe, ale i průběh celé práce. Proto výcvik trvá měsíce a někdy i roky.
Možná bychom si měli přiznat jednu věc. Mezi myslivci a částí veřejnosti dnes vznikla propast vzájemného nepochopení. Na jedné straně stojí lidé, kteří les a přírodu znají z každodenní zkušenosti. Na druhé straně lidé, kteří přírodu často vnímají prostřednictvím obrazovek, sociálních sítí a mediálních kampaní. To ale neznamená, že jsou obavy zastánců zákazu norování neupřímné. Znamená to pouze, že jim často chybí zkušenost a širší souvislosti.
Stejně důležité je, aby těmto zkratkám nepodléhali politici. Pokud budou zákonodárci rozhodovat pouze pod tlakem médií, emotivních kampaní nebo hlasitých nátlakových skupin, aniž by naslouchali odborníkům z praxe, myslivcům, lesníkům, veterinářům či kynologům, mohou přijímat rozhodnutí, která budou na první pohled sice populární, ale ve skutečnosti způsobí více škody než užitku. Odpovědná politika by měla vždy vycházet z odborných poznatků a dlouhodobých zkušeností lidí, kteří v krajině skutečně pracují, nikoli pouze z momentálních společenských nálad.
Místo vzájemného napadání bychom proto měli více vysvětlovat. Ukazovat skutečnou mysliveckou práci, výcvik loveckých psů i odpovědnost, kterou myslivci nesou za krajinu a zvěř. Jen málokdo totiž po osobní zkušenosti s myslivostí odchází s představou, že se jedná o bezcitnou činnost.
Myslivost není dokonalá a stejně jako každý obor se vyvíjí. Je však nespravedlivé posuzovat ji pouze podle útržků informací nebo emocí vyvolaných několika záběry na sociálních sítích. Kdo chce hodnotit norování, měl by nejprve poznat les, měl by poznat práci mysliveců, život zvěře v honitbě a vztah mezi myslivcem a jeho psem. Teprve potom může vzniknout debata založená na faktech, zkušenostech a skutečném porozumění, nikoli na předsudcích a mediálních zkratkách.
Mgr. Margit BALAŠTÍKOVÁ