Mezi mysliveckou veřejností je dlouhodobě zakořeněn názor, že zlomeniny či kontuze končetin různého stupně či charakteru a jimi druhotně způsobená kulhavost jsou příčinou asymetrického růstu paroží. Podle odborných výzkumů a prací různých autorů kontuze či přímo fraktura přední končetiny údajně způsobuje atypický růst parohu na té straně, na které ke zranění došlo, avšak kontuze či zlomenina zadní končetiny brzdí růst parůžku na opačné straně tedy takzvaně „do kříže“. Tato tvrzení byla následně v jednotlivých odborných pracích a studiích doložena četnými příklady ulovených jelenů či srnců, u kterých byla zjištěna výrazná asymetrie paroží a paralelně kontuze končetiny vzniklá následkem postřelení, souboje nebo střetem s motorovým vozidlem.
Důsledky poranění kosterního aparátu
Jelikož parožení je v podstatě pravidelně periodicky se opakující tvorba kostí, má také velmi úzkou souvislost se stavem integrity kostry. Například dojde-li k poranění některých kostí, a to zejména dlouhých kostí běhů či plochých kostí lebky, a tato zranění se nacházejí ve fázi hojení, projeví se tato skutečnost velmi markantně i na současně probíhajícím růstu paroží, nezřídkakdy však i na parožení v roce příštím, popřípadě i v letech následujících.
Jelikož růst každého parůžku je řízen nervovou soustavou na každé pučnici zcela samostatně, projeví se zpravidla zranění určitého místa na kostře poškozením či deformací pouze jednoho parůžku. Těžká zranění kostry zpravidla mívají za následek oboustranné změny na následném paroží i po více let.
Zranění kostry se obvykle projevuje snížením hmotnosti či objemu příslušného parůžku, zakřivením terminální lodyhy, slabší tvorbou výsad, popřípadě jejich úplnou absencí apod.
Rozličné deformace parůžků, které vznikly po úrazech kostí, mohou být ovlivňovány skutečností, že převážná část stavebních a minerálních látek putuje na regeneraci postižené kosti a na tvorbu parůžků zbývá již jen minimální množství.
Hormonální řízení růstu parůžků
V době, kdy byly objeveny hormony a bylo exaktně prokázáno, že parožní cyklus je regulován hormonálně, pozbyly tyto dřívější teorie zcela na svém významu a postupně upadly v zapomnění. Bylo považováno za nemožné, aby hormony kolující v krevním řečišti vyvolávaly tyto tvarové a růstové deformace. Spíše mezi mysliveckou veřejností převládal názor, že parožní asymetrie a kulhavost vznikaly zcela nezávisle na sobě a že spojitost mezi nimi je pouze čistě náhodná.
Rovněž tak se vyskytly „odborné“ snahy vysvětlit tuto vzájemnou závislost různými způsoby. Například se vyskytlo tvrzení, že líže-li si jelen ránu na zadní končetině, snadno si při otáčení a naklánění hlavy může poškodit jednu stranu paroží.
Dalším možným vysvětlením bylo tvrzení, že kulhající jelen nese hlavu zešikma a tím mohou vznikat poruchy prokrvení jednoho z parohů, což opět může vést k potenciálním deformacím či asymetriím.
Historická data z praxe versus rozličné a nejednotné názory
V roce 1959 Robinette a Jones vyšetřili 641 jelenců ušatých. U celkem 13 jedinců zjistili deformaci paroží bez jakýchkoliv následných změn na končetinách, u 7 jedinců byla naopak zaznamenána kontuze, a to bez jakýchkoli změn na vývoji paroží, a u 16 jedinců se vyskytly deformace paroží spojené s různými kontuzemi končetin. Tyto údaje tedy zcela jasně ukazují, že spojitost mezi pohmožděninami končetin a deformacemi paroží může být více či méně pouze náhodná.
K podobným závěrům dospěl i Zurowski (1964), který se zabýval materiálem týkajícím se jelenů evropských a srnců, a také Marburger a kol. (1972) při zpracování materiálů týkajících se jelenců viržinských.
Osobně jsem toho názoru, že problematika poranění končetin a její vliv na potenciální asymetrii paroží jelenovitých přežvýkavců nebyla dosud nikým řádně vědecky zkoumána a následně objasněna. V této oblasti totiž nejsou popsány exaktní experimenty spočívající v cíleném chirurgickém poškozování bederních a hrudních končetin a sledování následných změn v růstu paroží.
Zásobárna v dlouhých kostech
Dokud nebylo odborně vědecky objasněno nervové řízení stavby parůžků, bylo abnormální paroží, jehož růst následoval po zranění kostry, vysvětlováno tak, že stavební látky potřebné pro vývoj paroží jsou ukládány do jakési pomyslné zásobárny v dlouhých kostech bederních a hrudních končetin. Tyto látky jsou teprve při ronění paroží aktuálně převáděny do jejich pletiv, přičemž se projeví poškození na růstu některého parohu.
Teprve Vogt (1936, 1947, 1950) svými krmivářskými experimenty dokázal, že rostoucí paroh je zásobován stavebními látkami produkovanými a posléze převáděnými z potravy přijímané jedincem v době jejich růstu. Dnes je již také dobře známo, že deformace paroží po zranění některé z kostí má původ ve společném řízení tvorby kostí vysoce sofistikovanou nervovou soustavou.
Osobně však zastávám názor, že parožní asymetrie vzniklé následkem kontuze či fraktury končetiny různého rozsahu a charakteru mohou vznikat nezávisle na sobě a že spojitost je většinou jen čistě náhodná.
V souvislosti s problematikou vlivu kosterního poranění na růst parůžků dále v textu uvádím několik konkrétních případů z praxe, které potvrzují, ale i vyvracejí platnost těchto tvrzení. V některých případech se přímo až učebnicově projevovaly deformace parůžků, v dalších případech pak tomu bylo zase naopak.
První příklad z praxe
První příklad, který bych rád uvedl, se týká ročního srnce, který byl uloven v honitbě Sudice u Boskovic. Tento roček měl při zběžném ohledání na zadním běhu zcela zřetelný defekt kosti nártu. Po stažení kůže a preparaci této části končetiny jsem zjistil, že srnec měl běh zlomený v nártu. Kloub výrazně vybočoval z osy, ale byl dobře srostlý, takže srnec mohl na běh bez větších problémů našlapovat.
Parožní anomálie v podobě méně objemného parůžku se u tohoto srnce projevila na opačné straně lebky, tedy klasicky „do kříže“, přesně tak, jak bývá obvykle popisováno v myslivecké literatuře.
Tento příklad má ovšem zcela nepatrnou vypovídací hodnotu, jelikož je možno se domnívat, že podobné parůžky by tento tělesně slabý a průběrný srnec vyprodukoval i v případě, kdyby žádné poranění neměl.
Druhý příklad z praxe
Dalším příkladem z praxe, který bych rád uvedl, je srnec vyfotografovaný ve volné honitbě na Blanensku Petrem Chloupkem. Srnec měl zjevně poraněný a značně deformovaný levý zadní běh, který mu při chůzi činil značné potíže. Parožní anomálie v podobě malého a méně objemného parůžku se u něj projevila na pravé straně, tedy opět na kontralaterální straně, přesně tak, jak uvádí literatura.
Třetí příklad z praxe
Další významné materiály, které mají v této oblasti vypovídající hodnotu a platnost, poskytl Mgr. Josef Drmota. V prvním případě se jednalo o dvouletého srnce uloveného v roce 2004. Levý přední běh tohoto srnce měl vyhojenou frakturu zápěstního kloubu. Kloub byl však zcela neohebný a příčina poranění nebyla známa.
Deformace parůžku s menším objemem parožní hmoty se u tohoto srnce projevila na levé straně, tedy na téže straně, kde byl běh poraněn.
Čtvrtý příklad z praxe
Další případ se vztahuje opět k ročnímu srnci, který byl uloven 16. 5. 2009. Tento srnec měl výrazně poraněnou levou zadní končetinu, která navzdory působení zemské gravitace byla fixována v neobvyklé poloze směrem vzhůru. Z přiložených snímků je zcela jasně patrné, že srnec v některých situacích došlapoval na vyhojenou část kosti patní, u které se vlivem opakovaného mechanického namáhání spolu s regeneračními procesy spojenými s hojením rány vytvořil patologický útvar velikosti menšího tenisového míčku.
Lze se tedy domnívat, že právě vlivem poranění se na pravé pučnici nevyvinul žádný parůžek. Na levé pučnici vyrostl parůžek výrazně pokroucený. Z důvodu zdravotního hendikepu srnec pravděpodobně parůžky nevytloukl, avšak při preparaci trofeje lýčí odpadlo.
U této parožní anomálie je možno o křížové deformaci pouze spekulovat, nicméně pučnice jsou stejně silné, což ukazuje, že k poranění došlo zcela zjevně v době růstu parůžků. Z toho důvodu nelze vyloučit, že stavební látky putovaly na regeneraci postižené části běhu a na vývoj parůžků již žádné nezbyly. Levá pučnice vyprodukovala podstatně více parožní hmoty než pučnice pravá, což opět ukazuje na učebnicový případ kontralaterální (křížové) deformace.
Pátý příklad z praxe
Dalším příkladem, který zde uvedu, je srnec ulovený v roce 1995. U tohoto srnce bylo již na první pohled zcela patrné, že má velké potíže s pohybem. Pravý zadní běh srnce při každém došlapu značně vybočoval z osy těla a v oblasti kolenního kloubu byla opticky patrná tmavá patologická anomálie velikosti tenisového míčku. Jednalo se pravděpodobně o staré zranění způsobené následkem střetu s motorovým vozidlem či zemědělskou mechanizací. Právě na základě zjištění tohoto zranění byl srnec uloven.
Na pravé pučnici měl nasazen parůžek vysokého vidláka, na levé pučnici mu vyrostla nízká, dopředu vyvrácená a jakoby o devadesát stupňů pootočená vidlička.
I tento případ je možné zařadit mezi ty, které nějakým způsobem prokazují obecnou platnost křížové deformace vlivem poranění zadních končetin.
Šestý příklad z praxe
Rád bych však uvedl dále, že v této oblasti nelze na obecnou platnost stoprocentně spoléhat a už vůbec ne ji v myslivecké praxi paušalizovat. Vše je totiž daleko složitější, než si myslíme, což zvláště v živočišné říši platí dvojnásob. Další případy zdravotně hendikepovaných srnců, kteří prodělali nějakou kontuzi či frakturu končetiny, naopak zcela vyvracejí výše uvedená a mysliveckou veřejností velmi často generalizovaná pravidla a zákonitosti.
Ideálním příkladem skutečnosti, kde se vliv kosterního poranění na parožení vůbec neprojevil, je srnec, který byl uloven v roce 1988 ve věku tří let. Srnec měl frakturu dlouhé kosti holenní na pravé zadní končetině. Vlivem regeneračních procesů se v oblasti zlomeniny vytvořil pohyblivý pakloub, který výrazně omezoval přirozený pohyb srnce, zejména při jeho došlápnutí.
Podle charakteru a rozsahu poranění, resp. stupně jeho vyhojení, bylo možno usuzovat, že ke zranění došlo ještě před dobou vývinu parůžků.
I přes toto velmi vážné poranění srnec vyprodukoval zcela symetrické parůžky vidláka menšího objemu. Podle charakteru poranění a zejména všeobecně platných pravidel, by se tedy deformace parůžku měla projevit na kontralaterální straně, tedy v tomto případě na levém parůžku.
Sedmý příklad z praxe
Další zdokumentovanou výjimkou je srnec ulovený v roce 2005 ve věku přibližně pěti let. Tento srnec měl frakturu levé přední končetiny v oblasti kosti záprstní. Podle stupně vyhojení bylo možno usuzovat, že se jednalo o zlomeninu staršího data. V oblasti zlomu se vytvořila rozsáhlá kostní hypertrofie, která odlomenou část pevně fixovala. Srnec na běh z důvodu vybočení z osy prakticky vůbec nedošlapoval.
V tomto případě však zjevně nelze hovořit o parožní deformaci následkem kosterního poranění, jelikož evidentně žádná anomálie nevznikla. Parůžky tohoto srnce mají zcela zachovanou architektoniku šesteráka, avšak s absencí zadní výsady na pravé lodyze.
Osmý příklad z praxe
Dalším příkladem, kde podle mého názoru uváděná křížová deformace parůžků naprosto selhala, je srnec ulovený na Slovensku v roce 1998. U tohoto dvouletého srnce došlo pravděpodobně vlivem střetu s motorovým vozidlem k rozsáhlé kontuzi levé zadní končetiny. Zranění bylo tak značného rozsahu, že dotyčnému srnci zcela znemožňovalo přirozenou chůzi. Postižený srnec doslova vláčel s velkými problémy celý běh za sebou.
Parožní anomálie, dá-li se tak nazvat, se však promítla na levém parůžku, kde došlo k částečnému zakřivení lodyhy a jejímu atypickému rozdvojení.
V tomto případě ovšem není možné objektivně a jednoznačně stanovit, zda k poranění končetiny došlo v době před růstem parůžků, anebo popřípadě až po jejich vzniku. Tento jedinec byl totiž uloven až na samém konci zákonem stanovené doby lovu srnců.
Dokončení v dalším čísle
Pavel SCHERER
člen Ústřední hodnotitelské komise a Klubu autorů