Z naší konverzace s Mariusem jsem se dozvěděl, že je to mladý kluk (26 let), který v loňském roce vystudoval vysokou lesnickou školu v Brašově a nastoupil do již zmiňované lovecké asociace v okrese (Judetul Valcea), kde má na starosti šest honiteb o celkové výměře 91 320 ha! Na této výměře lovili tento rok pouze 28 trofejových a 44 průběrných srnců!
V Rumunsku mají jiný systém řízení myslivosti, kde minimální výměra honitby musí být 7000 hektarů a každá musí mít placeného zaměstnance, který zodpovídá za lov a celkový chod honitby. Tito placení zástupci spolků jsou podřízeni okresní lovecké asociaci. Takže Marius byl nadřízený všem těmto spolkům a plánuje mimo jiné odstřely zvěře.
Já už v minulosti navštívil na lovu srnců několik zemí a poslal jsem mu fotky ulovených dobrých srnců, které jsem ulovil já nebo můj kamarád. Marius většinou napsal, že jsou to dobří srnci, ale že mají větší a silnější. No po pravdě jsem toto slyšel několikrát, že by neměl být problém lov starých medailových srnců, ale většinou to bylo naopak.
Nakonec jsem našel volný termín na závěr srnčí říje od 6. do 8 srpna, a tak jsme s mým kamarádem Vláďou sedli do auta a vydali se na dlouhou cestu. Přijeli jsme ve středu večer do našeho ubytování, kde již na nás čekal Marius s dvěma loveckými průvodci, každý z jiného spolku, a ještě narychlo se jeli podívat do honiteb. Bylo zde docela horko a měli jsme sotva hodinu a půl do setmění.
Ten večer jsme toho ani já, ani Vláďa moc neviděli a já začal pochybovat o početních stavech a kvalitě místní zvěře. Dále se mně honilo hlavou, zda již není pozdě a zda říje již neskončila.
Ráno jsme vyrazili ještě za tmy a čekali na rozednění na okraji honitby. Po rozednění jsme jeli dál do honitby a já konečně viděl zdejší srnčí zvěř. Můj průvodce zahlédl vlevo na louce dva kusy srnčí zvěře. Přejeli jsme tedy do úkrytu a šli zpět blíže obeznat zvěř obeznat. Byl to srnec se srnou a popásali se na malé loučce mezi křovím. Prohlížel jsem si srnce a ihned jsem viděl, že se jedná o starší kus se silným tmavým parožím. Říkal jsem Mariusovi, který jezdil se mnou a průvodcem kvůli domluvě, neboť místní průvodci hovořili pouze rumunsky, že budu lovit.
Kulovnici jsem si opřel o loveckou hůl, srnec byl na 182 metrů, protože blíž jsem si již netroufl, aby neutekl. Srnec byl zrovna na okraji křoví a značkoval si teritorium. Nemohl jsem střílet, protože jsem neviděl celé tělo. Po chvíli vyšel srnec na okraj louky a odhalil mně celou komoru. To již jsem na nic nečekal a vystřelil.
Srnec po ráně okamžitě zůstal v ohni. Docela jsem si oddechl, protože to nebylo úplně blízko. Šli jsme nahoru do kopce k místu, kde jsme očekávali, že by měl srnec ležet. Když jsem přišel k srnci, tak mně spadla brada. Silné tmavé paroží s neuvěřitelnými růžemi. Nic takového jsem nikdy předtím neviděl.
Po preparaci jsme změřili obvod růží, jedna měla neskutečných 20 cm a druhá 19,5 cm. To mívají mladí jeleni! Já si v té chvíli říkal, už pouze kvůli tomuto srnci stálo za to přijet. Silnějšího jsem zatím neulovil. Věk jsme odhadli na jistých sedm, možná osm let.
Srnci jsme dali všechny myslivecké pocty a místním jsem ukázal jaké jsou naše myslivecké tradice.
Kamarád to samé ráno ulovil parádního raritního srnce, takže jsme byli oba nadmíru spokojeni. Další den ráno jsem ulovil dalšího místního velikána. Délka obou parůžků byla 28 cm! A ta síla k tomu, nádherný srnec v plné síle a ve zvěřině, určitě měl více než 20 kg. Odhad věku 6 let a jistě zlatá medaile stejně jako včerejší srnec.
Ještě jsem to ráno ulovil jednoho dobrého srnce. Teď jsem již určitě věděl, že jsem na správném místě, které jsem hledal několik let.
Večer jsem jel do jiného spolku, kde prý měl průvodce obeznaného jiného obrovského srnce. Objeli jsme honitbu a večer před setměním jeli na srnce. Bylo to na velké zarostlé louce, kterou již nikdo několik let nesekal. Těžko se šlo a trnky se omotávaly okolo nohou. Po chvilce jsme zastavili na vyvýšeném kopečku a já začal vábit. Viděli jsme dvě srny, ale srnce ne. Po chvíli se vedle jedné srny zvedl ze stařiny srnec. Byla vidět pouze hlava a krk. Neskutečný srnec. Tmavé, silné, perlené dlouhé paroží, prostě místní král.
Já připravený s kulovnicí na lovecké holi, ale srnec mně šanci na jistý výstřel nedal a já nechtěl riskovat nejistotu ránu, to si určitě nezasloužil. I když jsem nevystřelil, zážitek jsem měl parádní.
Poslední večer jsme opět vyrazili na místního krále. Přijeli jsme na jedinou posečenou loučku v okolí a šli do míst, jako včera. Ušli jsem pouze několik kroků, když se za balíky na loučce objevil srnec honící srnu. V první chvíli to vypadalo na slabého srnce, ale přesto jsem si ho prohlédl v dalekohledu. Ale když jsem uviděl tu sílu dole a zase ty neskutečné růže, okamžitě jsem vzal hůl a řekl jsem Mariusovi, že budu lovit.
Srnce zajímala pouze srna, my jako bychom tam ani nebyli. Mířil jsem na srnce, za kterým stála srna a průvodce šeptal „mama“. Neboj, já vím, nebudu střílet. Po chvíli srnec popošel asi dva metry a já v té chvíli zmáčkl spoušť. Srnec popošel asi pět metrů a padl.
Po chvíli jsme opět už po několikáté vzdali hold starému silnému srnci. Věk tohoto srnce určitě osm let, možná devět.
Po všech poctách řekl průvodce, že ještě jdeme na místního krále. Říkal jsem si, máš již ulovené čtyři dobré srnce a neměl bys to přehánět, ale lovecká vášeň byla silnější. Šli jsme tedy do podobných míst jako včera. Viděl jsem pouze srnu a procházeli jsme neposekanou zarostlou loukou. Chvílemi jsme zastavovali a zkoušeli vábit.
Ještě jsem se nezmínil, že na poslední vycházku jsem si zapomněl vzít svou loveckou hůl, a tak mi uřízl průvodce vrbovou vidličku. Při zkoušce jsem si říkal, že to je na střelbu tak maximálně do 100 metrů.
Už se docela setmělo a já říkám Mariusovi, že jdeme k autu, ať v tomto terénu nejdeme po tmě. Popošli jsme za keře a otevřel se nám pohled na jinou část louky. V kopci proti nám stál srnec! Nádherný pohled, Marius naznačil, ano, to je on, střílej!
Já s kulovnicí ve vidličce jsem nemohl kříž ustálit na komoře. Nemám jistotu, není to fér, mám respekt vůči každé zvěři, na kterou střílím. Marius ale stále tiše opakovat „try“ (zkus to). Srnec byl odhadem 140 až 150 metrů, zkusil jsem opatrně popojít. Ušel jsem asi deset metrů a srnec se rozešel pomalu k lesu. Já jsem rychle zamířil a zabekal jako srnčí zvěř. Marius pořád, že mám střílet. V té chvíli se ustálil kříž v puškohledu na komoře srnce a já vystřelil.
Srnec zmizel za keřem a já si v duchu vyčítal, že jsem střílel a že jsem si zapomněl loveckou hůl doma. Šli jsme se tedy podívat na nástřel a po chvíli průvodce nadšeně zvolal „blood!“ (krev). Srnec ležel asi o deset metrů dál v lese již zhaslý s přesnou komorovou ránou.
Vtom Marius křikl, to není on, to je jiný srnec! Srnce jsme vytáhli a já viděl opět tmavého vysokého srnce, ale bohužel čtyřletého, který měl ještě alespoň dva tři roky žít. Tento srnec mě opravdu mrzel, ale dal jsem na místní průvodce.
Genetický potenciál srnců v této oblasti Rumunska je evidentně neskutečně kvalitní a vím jistě, že pokud bude Marius chtít, tak příští rok určitě přijedu znovu a třeba se mně podaří ulovit místního krále, který bude zase o rok starší.
Chtěl bych poděkovat Mariusovi, že mi dal šanci lovit v jejich okrese, a i za jeho chování, byl prostě skvělý. Ale vlastně všichni, kteří se nám věnovali, byli skromní a pracovití kluci.
Ještě v rychlosti popíšu místní prostředí, ve kterém jsme lovili. Malá políčka občas střídala větší, hodně krytu s houštinami. V některých místech mně to připomínalo Doupov, křoví, několik let nesekané louky, lesy hlavně listnaté a mírně kopcovité. Pěstuje se zde obilí, kukuřice, slunečnice, vojtěška a občas nějaká louka. Prostě ideální prostředí pro srnčí zvěř.
Takže výsledek našich pěti vycházek byl následující. Vláďa ulovil pouze jednoho raritního srnce, protože nechtěl lovit šesteráky a hledal spíše jenom rarity a já ulovil pět srnců a podle hmotnosti po preparaci odhaduji, že dva srnci budou zlatí, jeden stříbrný a dva bronzoví, přitom všichni měli po preparaci více než 500 gramů! Mrzí mě pouze poslední ulovený srnec, jinak jsem vděčný, že jsem zažil lov v takovém prostředí.
Lovu zdar!
František HODINA