Když si člověk zadá tvé jméno do AI, zjistí, že jsi: herec, moderátor, muzikant, otec, farmář, myslivec. Stíháš to?
Manželka by sice asi tvrdila opak, ale já mám pocit, že to relativně stíhám. Mám pocit, že život je jen jeden a je krásný. A nabízí velkou škálu možností. Umím se nadchnout pro spoustu věcí a strašně moc věcí bych chtěl znát a umět. Škarohlíd by možná namítl, že tím pádem všechno dělám jen napůl. Na druhou stranu, když už se do něčeho pustím, dělám to pak s maximálním nasazením.
Která z životních rolí ti sedí nejvíc?
Já to asi neumím striktně rozdělovat. Těší mě, že se mi daří věci kloubit. I svou profesi chápu spíš jako koníčka a zábavu. Považují za štěstí, že se jí mohu věnovat. Často se mě třeba lidé ptají, zda jsem víc herec nebo režisér? Odpovídám, že jsem tím, co v danou chvíli dělám. Snažím se to totiž vždycky dělat na sto procent.
Hercem jsi chtěl být už jako dítě?
Já jsem chtěl být nejdřív ze všeho kovboj. Miloval jsem Vinnetoua. To byl můj vůbec první intenzivní zážitek se světem filmu. Jenomže jsem měl trochu problém s pochopením, jak film funguje. Táta měl tehdy kameru a neustále nás točil. Hodně věcí zdokumentoval. No a na základě téhle zkušenosti jsem si myslel, že i Vinnetou je takový dokument. Nedokázal jsem si to ve své dětské hlavičce ani jinak představit. A tak jsem se jednou zeptal táty, jak je možné, že indiáni kameramany, tedy bledé tváře, nepostříleli? Až na základě téhle otázky mi pak táta vysvětlil, jak funguje film. A mě napadlo, že bych tedy mohl hrát kovboje ve westernu. Tak jo, budu hercem, řekl jsem si.
Mnoho lidí tě má nyní spojeno s mediálním projektem Farma. To je tak trochu plnění tvých dětských snů, ne?
To se mi děje stále častěji. Je to takový zvláštní návrat ke kořenům. Když ale člověk žije ve městě, je trochu těžké ty kořeny objevovat. Jsou hluboko pod asfaltem. Já jsem kluk z města. Narodil jsem se na tom asfaltu. Ale hodně času jsme trávili v jižních Čechách na statku. Žádná zvířata už tam sice nebyla, ale já si představoval, jak tam jednou budu mít koně, slepice, krávy a chytat je do lasa... A díky své Farmě jsem se k tomu nakonec dopracoval. Určitým návratem ke kořenům je ostatně i myslivost. I když cestičky, které mě k ní dovedly, byly velmi spletité a náhodné. I když, co je to náhoda, že?
Tvůj otec byl jedním z kmenových členů Divadla Járy Cimrmana. Spíš než divadlo, je to dnes už kulturní fenomén. Kdy jsi stál poprvé na jevišti?
Poprvé když mi byly tři roky. Táta mě hodně bral do divadla. Jenže já divadlo vnímal z portálu. Jsou tam takové lávky, odkud se svítí. Tam mě vždycky poslali, abych nepřekážel. Vylez si tam a koukej... Vlastně jsem to měl s divadlem trochu jako s tím filmem. Nevnímal jsem ho z jeviště a až časem jsem zjistil, že ne každé představení uvozuje přednáška.
Jsem generace, která zná hlášky z Cimrmana nazpaměť. Máš to také tak?
Jo! Táta tím divadlem doslova žil. Myslím, že byl vděčný za to, že se může vyskytovat po boku těch chlapíků, jako byli Zdeněk Svěrák, Láďa Smoljak a ostatní. Vážil si toho a miloval to. A mně to bylo vštěpováno, aniž bych protestoval. Usínal jsem u nahrávek představení celé dětství. A už na základce jsem v mojí třídě potkal spoustu souputníků, které ten humor rovněž bavil. Takže hlášky jsme jeli ve škole neustále...
V současnosti jsi členem souboru Divadla Járy Cimrmana i ty. Když hrajete představení, nezná občas publikum text lépe než herci?
Ano, zná, je to tak. Často se repliky ozvou z hlediště dřív než na jevišti. Diváci jsou ale spíš vděční, když zažijí, že se nám něco nepovede nebo je něco jinak.
Před třemi lety mě Zdeněk Svěrák poprosil, abych ho alternoval. To bylo pro mě něco nepředstavitelného. „První stupeň nepředstavitelnosti“ jsem zažil, když jsem u Cimrmanů mohl začít hrát. A pak ještě alternovat Zdeňka! Mám ty jeho intonace tak naposlouchané, že když říkám texty, automaticky mi naskakuje jeho intonace. Navíc se ty hlášky propsaly do mojí dikce, používám je v běžném životě. Uklidňuji se tím, že když to někdo umí zahrát tak dobře, jako Zdeněk, proč bych to měl já zkoušet hrát jinak?
Mění se humor ve vašich představeních časem?
Je pravda, že některé vtipy už tolik nefungují. Naše publikum je ale vzdělané. Lidé se dovedou vžít do doby, ve které vznikaly. Na druhou stranu si myslím, že mnoho vtipů je stále aktuálních, i když třeba trochu v jiných souvislostech. Představení navíc doznávají určitých změn. Zdeněk Svěrák až s hodinářskou péčí stále přemýšlí nad replikami, s chirurgickou přesností váží slova. Přichází s novými nápady a inovacemi.
Určující rolí pro tvou filmovou kariéru byli Snowboarďáci?
Určitě! A je spousta herců, kteří by si přáli mít takový zářez pažbě. Dodnes potkávám ženy, které se přiznávají: „já jsem vás měla vylepeného nad postelí“. Je tedy fakt, že v současnosti už to bývají dospělejší dámy. Druhá strana mince je, že takhle úspěšný film způsobí, že si vás režiséři a producenti trochu zaškatulkují. Myslím, že jsme s tím pak oba s Jirkou Mádlem trochu zápolili.
Možná proto ti pak Jiří Mádl svěřil charakterově velmi odlišnou roli ve svém filmu Vlny? Postavu Jiřího Dienstbiera...
Průlomem byla asi Marie Terezie (
představitel Františka Štěpána Lotrinského, pozn. redakce) a Hořící keř (
trilogie Agnieszky Holland, postava Ondřeje Trávníčka, pozn. redakce). Tam jsem si ověřil, že charakterní role jsem schopen zvládnout. Na natáčení Vln jsem se obrovsky těšil už proto, že uvidím Jirku režírovat. Jsem rád, že mi tu příležitost dal. Fakt je, že když hrajete reálnou postavu, je to větší tlak na herce. Tím spíš u postavy Jiřího Dienstbiera, který byl pro naší generaci jednou z nejvýraznějších osobností polistopadové éry. Ale já jsem věděl, že Jirka mě svým přístupem uklidní a zvládnu to.
Pojďme k myslivosti, prostřednictvím které se spolu známe i my dva. Jak ses k ní dostal?
Díky tomu, že jsem se přiženil do rodiny myslivce. Můj tchán je šumavský myslivec. Celá rodina mojí ženy pochází z tohoto nádherného kraje. Když jsem k nim začal jezdit, tchán si ze mě trochu utahoval, že jsem Pražák. Snažil jsem se obhájit, že zase takový Pražák nejsem, že jsem minimálně rybář. A on, že mě tedy vezme do lesa. To mě zajímalo. Už moje babička si totiž přála, abych se myslivcem stal. Strašně se jí totiž líbila myslivecká uniforma a myslivost vnímala jako úctyhodné povolání.
Takže jsme s Honzou vyrazili poprvé do lesa. Vzal mě na jelení říji. Byli jsme pod Boubínem. Neuvěřitelně silný zážitek! Díky tomu, že jsme spolu trávili čas na posedu, prohloubil se i náš vztah. Bylo to v době, kdy jsem přišel o tátu a mně chyběly ty rozhovory s o generaci starším chlapem, který je v rodině. Můj tchán je navíc skutečně pravověrný myslivec. Ctí tradice, má úctu k přírodě, a to se mi na něm strašně líbilo.
Přitom já jsem tou dobou docela podléhal většinovému názoru, který panuje ve společnosti, že myslivci jsou vrahové zvířátek a tak podobně. Až teprve díky rozhorům s Honzou jsem začal chápat veškeré souvislosti. To, že les je jedním velkým ekosystémem. A začalo mě to zajímat!
Fakt je, že předsudky vůči myslivcům jsou stále častější.
Když jsem přemýšlel, jak budeme točit náš projekt Farma a jaká témata do něho chci zařadit, byl jsem rozhodnutý začlenit právě i myslivost. I producentským okolím jsem byl od toho lehce zrazován, že to je kontroverzní téma. Já ale tím spíš chtěl ukázat divákovi aspoň ve zkratce proměnu člověka z města v myslivce a vysvětlit důvody, které mě k tomu vedly. Nevím, do jaké míry se mi to podařilo, ale je pravda, že někdy kvůli myslivosti zaslechnu reakce typu, to jste mě pane Kotek tedy zklamal. Ale s tím asi tak nějak bojujeme všichni.
Co sis odnesl z mysliveckého kurzu?
Já se pořád pokládám tak trochu za adepta, ačkoliv od zkoušek už uběhly dva roky. Kurz mi dal hlavně kolegy a kamarády. Kromě toho ale i jistou dávku pokory. Ono totiž není vůbec jednoduché ty zkoušky udělat! Já byl ale rád, že to není snadné. Těšilo mě, že abych se stal myslivcem, musím se fakt snažit! Zároveň mám ale pocit, že myslivců je pořád málo, že náš cech by potřeboval posílit. Těší mě proto, když do kurzů přichází mladí lidé. V našem kurzu byl třeba věkový průměr celkem nízký. Vlastně jsem ji ho trošku kazil právě já...
Tvůj nejlepší myslivecký zážitek?
Je toho víc. Z paměti mi nevymizí zmíněná první říje. Pozorovali jsme z posedu jelena. Poprvé jsem ho slyšel troubit kousek od sebe. To bylo impozantní!
To sis tedy hned na začátku nastavil laťku pořádně vysoko!
Krásné zážitky mám i s jinou zvěří. Třeba když jsme byli s Honzou šoulat na srnce. Dvě stě metrů od nás jsme zahlédli jednoho opravdu dobrého. Chtěli jsme se dostat blíž, ale neměli jsme dobrý vítr. Šli jsme vysokou trávou na louce. Honza šel přede mnou a najednou začal poskakovat indiánským krokem. Srnec asi třikrát zvedl hlavu a Honza se pokaždé zastavil nehnutě s nakročenou nohou, jako ohař, který vystavuje. Já jsem se nemohl udržet smíchy, dusil jsem to v sobě. Zároveň mi přišlo hrozně dojemné a krásné, jak dospělý chlap dělá psí kusy, aby se dostal blíž k srnci, na kterého stejně nakonec nevystřelí, protože je nádherný. Pro mě jsou důležité tyhle mikrosituace, které se při lovu stávají.
Co tvůj první úlovek?
Ten první byl důležitý. Navíc okořeněný tím, že jsem si usmyslel, že při svém prvním úlovku zároveň požádám Honzu, zda si mohu vzít jeho dceru za manželku. Tím, jak začal náš vztah přes myslivost, jsem si řekl, že tohle chci udělat právě nad svým prvním úlovkem.
Jenže když už jsem se takhle rozhodl, v tu chvíli přestala prasata chodit. Trvalo to 14 nebo 15 vycházek. Jenže my na Šumavu nejezdili zase tak často, takže to v úhrnu znamenalo asi půl roku. Moje Ráďa už byla v pokročilejším stádiu těhotenství a já stále k ničemu neměl. Už to začínalo být fakt trapný. S Honzou jsem trávil hodiny na posedu, vysedávali jsme tam i ve dvaadvaceti stupňovém mrazu uprostřed Boubína.
Když se to konečně podařilo a já ulovil svůj první kus černé zvěře, proběhly všechny pocty. Pak jsme si v mrazivém potůčku umyli ruce a rozjímali nad úlovkem. Já se nadechl a říkám: „Honzo, já jsem tě chtěl ještě požádat, že bych si chtěl Ráďu vzít“. On se na mě podíval a povídá: „To musíš za mámou s kytkou do obýváku! Co já ti mám na to říct? To až co máma, to se takto nedělá“. A mě v tu chvíli jen proletělo hlavou - Ježíši Kriste, Bože můj... Ale stejně jsem rád, že jsem to udělal takhle!
Takže to, že jsi svého syna pojmenoval Hubert, asi nebude náhoda, co?
Moje žena Ráďa tvrdí, že to je pokus vlísat se ještě trochu víc do jejich rodiny. Možná na tom něco je. Mně to ale přišlo svým způsobem symbolické. Vystihuje to, jak ona a celá jejich rodina změnila můj vlastní život. No a kromě toho se mi to jméno moc líbí!
Co projekt Farma, bude pokračovat? Připravuješ druhý díl?
Ano. Čím dál tím víc mi dochází, že tento projekt je něco, k čemu jsem směřoval dlouho. Všechno, co jsem se z filmařské profese naučil tu využívám. Já si to sám režíruji, produkuji, píši scénář, tvořím komentáře, které si pak sám namlouvám. Jsem ve střižně i před kamerou. A vlastně tak kombinuji všechny možné profese. A při tom se učím něco úplně nového z oblasti farmaření.
Celý dosavadní filmařský život jsem žil v tom, že musím mít vše přesně naplánované. Musím přesně vědět, jaký záběr budu točit a co budu říkat. A tady najednou zjišťuji, že příběh je ve všem lidském konání, jenom je potřeba ho umět odvyprávět, chytit za správný konec a dovést k pointě. I zdánlivá maličkost dokáže hodně napovědět o charakteru člověka, ať už je jakýkoliv. Tohle mě Farma naučila a mně se to nechce opouštět.
Letos se pokoušíme stát se biofarmou. Nastoupili jsme do přechodného období, kdy budeme pozorováni, zda vše děláme správně v rámci ekofarmaření. Zabrušuji i do regenerativního způsobu hospodaření, který mě fascinuje. Všemu tomu chci postupně přijít na kloub a divákům o tom vyprávět filmovým jazykem. Uvidíme, kam mě nejen tohle dobrodružství nakonec posune.
Tak ať se Vojto daří v životě, na farmě i v myslivosti a děkuji za rozhovor!
připravil Martin HORÁLEK
