Socializační období rozhoduje
Vývoj psa během prvního roku života prochází několika důležitými fázemi. Jednou z nejvýznamnějších je socializační období, které přibližně trvá od čtvrtého týdne života až do stáří kolem devíti měsíců. V této době je pes mimořádně vnímavý k novým podnětům. To, co v tomto období pozná, přijímá jako přirozenou součást svého světa. Naopak situace, se kterými se setká až později, mohou vyvolávat nejistotu nebo strach.
Pro budoucího loveckého psa je proto důležité, aby se v tomto období postupně seznámil:
• s pachy zvěře
• s prostředím honitby
• s různými druhy zvěře
• s prací v terénu
Právě tyto zkušenosti tvoří základ pro jeho budoucí práci.
První zkušenosti už u chovatele
Ideální je, pokud první kontakt se zvěří proběhne už u chovatele. Přibližně od pátého týdne života mohou štěňata přicházet do kontaktu s různými pachy zvěře.
V praxi se používají například kůže ze zajíce, srnčí deka, spárky, liščí kůže, ulovená pernatá zvěř. Štěňata si tyto předměty očichávají, přenášejí nebo si s nimi hrají. Nejde o výcvik v pravém slova smyslu, ale o přirozené probuzení loveckého instinktu. Důležité je přitom hlídat, aby štěňata nezačala zvěř trhat nebo mezi sebou soupeřit o „kořist“. Takové chování je vhodné včas usměrnit.
Seznamování pokračuje u nového vůdce
Po odběru štěněte pokračuje seznamování se zvěří v rukou nového majitele. Ideální je postupovat hravou formou a postupně psa seznamovat s různými pachy a situacemi. K tomu lze využít například udičku s připevněnými letkami nebo kusem kožešiny, dummy s pachovou stopou zvěře, vlečky z drobné zvěře. Tyto pomůcky pomáhají rozvíjet lovecké vlohy psa a zároveň posilují spolupráci mezi psem a vůdcem. Je také vhodné, aby pes poznal pachy různých druhů zvěře – včetně těch, které pro něj nejsou zpočátku příliš atraktivní, například lišku.
První setkání s živou zvěří
Dalším krokem je kontakt se živou zvěří. Ten by měl probíhat vždy kontrolovaně a bez zbytečného stresu. Vhodné jsou například procházky honitbou, voliéry s bažanty či kachnami, obory, výcviková zařízení typu obůrka. Pes by měl mít možnost zvěř pozorovat a vnímat její pach, aniž by ji mohl pronásledovat, tedy kontakt na vodítku nebo přes plot je pro začátek naprosto ideální. Pokud nám zvěř odběhne a my ji viděli, můžeme také pak mladého psa přivést do pachu a nechat ho zajímavé vůně ověřovat.
Učení od zkušenějších psů
Velmi cennou zkušeností je také práce po boku staršího a zkušeného psa. Mladý pes se může například účastnit dohledávky jako doprovod zkušenějšího psa. Pozorováním a napodobováním si mladý pes rychle osvojuje správné chování u nalezeného kusu a postupně získává jistotu při práci. Naším úkolem je včas mladého psa usměrnit, aby staršímu „kořist“ nebral, tj ho opět ideálně vedeme na vodítku nebo dlouhé šňůře.
Trpělivost přináší nejlepší výsledky
Každý pes se vyvíjí jiným tempem. Někteří jedinci pracují se zvěří s velkou jistotou už v mladém věku, jiní potřebují více času. Nejdůležitější je postupovat trpělivě, systematicky a bez zbytečného tlaku. Pes, který získá se zvěří pozitivní zkušenosti a pracuje v dobré spolupráci se svým vůdcem, se postupně stává skutečným pomocníkem myslivce v honitbě.
Nejčastější chyby při seznamování psa se zvěří
1. Příliš pozdní začátek
Pes se se zvěří setká až ve vyšším věku a reaguje nejistě.
2. Negativní první zkušenost
Příliš prudký kontakt se zvěří může psa vyděsit.
3. Nekontrolované škubání zvěře
Pokud štěně zvěř trhá nebo si ji přetahuje s ostatními psy, může to později způsobit problémy při aportování.
4. Přílišný tlak na mladého psa
Výcvik by měl být přiměřený věku psa a probíhat spíše formou hry.
5. Nedostatek kontaktu s různými druhy zvěře
Pes by měl poznat nejen zajíce nebo bažanta, ale také lišku, srnčí či černou zvěř.
Lucie KOLOUCHOVÁ