K jeho invaznímu úspěchu přispívá především vysoká disperzní schopnost, značná ekologická plasticita, široké potravní spektrum a vysoký reprodukční potenciál. Zjednodušeně, je tedy velmi přizpůsobivý, což se projevuje především v jeho oportunistickém potravním chování.
V podmínkách střední Evropy je tento druh schopen využívat pestrou škálu stanovišť. Vyskytuje se v lesních porostech, zemědělské krajině, na pastvinách i v mokřadních biotopech. V mnoha oblastech je patrná jeho vazba na vodní a mokřadní prostředí, zároveň se však nevyhýbá ani krajině ovlivněné člověkem a často se objevuje v blízkosti lidských sídel, například v sadech nebo příměstských lesích.
Biologie a ekologie psíka mývalovitého
Aktivita psíka je převážně soumračná a noční. Během dne vyhledává různé typy úkrytů, nejčastěji nory nebo husté vegetační porosty. Jedná se o monogamní druh. Jedinci obvykle žijí v párech nebo rodinných skupinách, zatímco samotářský způsob života je pozorován spíše výjimečně.
Reprodukční období probíhá na konci zimy. Po přibližně dvouměsíční březosti rodí samice zpravidla 5 až 8 mláďat. Ta jsou schopna samostatného života již ve věku čtyř až pěti měsíců a pohlavní dospělosti dosahují během prvního roku života.
V období velmi nízkých teplot může psík upadat do krátkodobého nepravého zimního spánku, což představuje poměrně unikátní adaptaci mezi psovitými šelmami.
Psík mývalovitý je všežravec. Jeho potrava zahrnuje drobné savce, obojživelníky, plazy, ryby a ptáky, především jejich vejce a mláďata. Významnou složku potravy tvoří také bezobratlí, mršiny a rostlinná složka, například plody, kořínky či zemědělské plodiny včetně kukuřice. Při vyhledávání potravy se často pohybují oba členové páru společně, přičemž si udržují určitý odstup, ale postupují krajinou paralelně.
Původní areál rozšíření se nachází ve východní Asii, především v oblasti Dálného východu, Japonska a jihovýchodní Asie. V první polovině 20. století byl však záměrně vysazován v evropské části tehdejšího Sovětského svazu jako kožešinový druh. V letech 1930 až 1950 zde bylo do volné přírody vypuštěno přibližně 10 000 jedinců, kteří se následně začali rychle šířit i do dalších částí Evropy. K jeho expanzi přispěly také úniky z kožešinových farem.
Kromě území bývalého Sovětského svazu byl lokálně vysazován také v několika dalších státech, například v Bulharsku, Finsku, Německu, Maďarsku, Polsku, Rumunsku, Švédsku nebo České republice. Díky vysoké adaptační schopnosti a výrazné disperzní aktivitě se psík mývalovitý postupně rozšířil na velkou část evropského kontinentu.
U psíka mývalovitého jsou potvrzeny značné disperzní schopnosti pro obě pohlaví s průměrnou vzdáleností 13,5 km v rozmezí 0,5 až 91,2 km, což vede k výrazně rychlejšímu šíření v porovnání s dalšími druhy, u nichž je disperze ovlivněna pohlavím jedinců, anebo byla zdokumentována pouze na kratší vzdálenosti.
Naproti tomu mezi samci a samicemi psíka mývalovitého byl zjištěn pouze malý rozdíl v disperzním chování (
Drygala et al., 2008). Disperze je patrná z přiložené mapy, u které je zajímavé především měřítko dokumentující pohyb jedinců na značné vzdálenosti (Obr. 1).
V současnosti je psík v Evropě široce rozšířen především ve střední a severní části kontinentu a jeho areál se nadále rozšiřuje směrem na západ do Francie a na jihovýchod na Balkánský poloostrov.
Psík mývalovitý v České republice
První zprávy o výskytu psíka mývalovitého na území České republiky pocházejí z poloviny 20. století. Hlavní vlna jeho šíření pravděpodobně probíhala přes příhraniční oblasti s Polskem, některé nálezy z jižní Moravy však naznačují také možnou migrační trasu přes Slovensko, kde byl zaznamenán již v roce 1943.
Během několika desetiletí se postupně rozšířil na většinu území státu. Zatímco v 60. až 80. letech byl zaznamenán pouze na 5 až 10 % území, v 90. letech došlo k výraznému nárůstu obsazenosti přibližně na 39 %. Další expanze pokračovala i v následujících letech a kolem roku 2012 byl výskyt zaznamenán již na více než 90 % území České republiky. Jeho rozšíření lze proto dnes považovat za prakticky celoplošné.
Rostoucí početnost psíka mývalovitého dokládají také statistiky lovu. První odlov byl zaznamenán v roce 1966, kdy bylo uloveno osm jedinců. V následujících desetiletích počet ulovených zvířat postupně narůstal. Zatímco v období let 1971 až 2000 bylo uloveno celkem 774 jedinců, v následujících devíti letech již 5515 kusů.
V posledních letech však dochází k výraznému nárůstu lovu a roční úlovky se podle statistik Ministerstva zemědělství ČR pohybují již v řádu několika tisíc jedinců (viz připojený graf). Nejvýraznější nárůst byl zaznamenán zejména v posledním desetiletí, kdy počet ulovených jedinců každoročně stoupá.
Vzhledem k vysoké reprodukční schopnosti, ekologické plasticitě a dobrým disperzním schopnostem je regulace psíka mývalovitého poměrně náročná. Zkušenosti z různých evropských zemí ukazují, že účinný management vyžaduje kombinaci více metod lovu a dlouhodobý koordinovaný přístup.
Vývoj počtu usmrcených jedinců psíka mývalovitého v České republice v letech 1966 až 2024 na základě mysliveckých statistik (Národní lesnický institut,2025).
Využití „Jidášů“ u různých druhů živočichů
Strategie redukce či úplné eradikace živočichů metodou „Jidášů“, tedy zrádců, kteří zavedou lovce k dalším jedincům daného druhu, je rozšířena především u sociálních druhů živočichů a využívá se zejména u redukcí invazí. Známé jsou případy využití „Jidášů“ u invazních koz domácích při ochraně biodiverzity ostrovů na Havaji, v Kalifornii či v Austrálii a v dalších místech, zejména na ostrovech. Odchycení jedinci byli označeni GPS obojkem a vzhledem k silně vyvinutému sociálnímu chování v krátké době vyhledali zbytek skupiny. První případy jsou popisovány v roce 1970 na Galapágách (
Campbell & Donlan, 2005).
Označení „Jidášů“ a jejich následné vyhledání poté, co se připojí ke skupině dalších jedinců téhož druhu, bylo jako metoda ochrany původních ekosystémů úspěšně realizováno také například u redukce zdivočelých prasat (
McIlroy & Gifford, 1997), nebo například u psů dingo v částech Austrálie.
Využití metody zrádných „Jidášů“ u psíka mývalovitého
Metoda „Jidášových jedinců“ je v případě managementu psíka mývalovitého úspěšně využívána ve Skandinávii. Princip této metody spočívá v tom, že odchycení jedinci jsou nejprve sterilizováni, vybaveni GPS obojkem a následně vypuštěni zpět do přírody. Takto označení jedinci aktivně vyhledávají další psíky mývalovité z důvodu jejich monogamního chování. S nimi vytvářejí páry, které se následně pohybují v relativně omezeném prostoru.
To, že „Jidášův jedinec“ již vytvořil pár, je následně dobře vidět ze změn chování, což se projeví na zasílaných GPS bodech. Díky tomuto telemetrickému sledování je pak možné lokalizovat oba jedince a ty pak buďto ulovit, nebo pokračovat v lovu stejnou metodou. K přesnému dohledání v místě, ve kterém se psíci dle telemetrie vyskytují, jsou pak často používáni lovečtí psi.
„Jidášovi jedinci“ jsou efektivně loveni také metodou norování, jelikož psík mývalovitý využívá nory jako denní úkryt nebo při nepříznivých klimatických podmínkách. Podíl času, který psík mývalovitý tráví v noře, se v průběhu roku mění a v průměru činí přibližně 40 % dne. V období reprodukce však výrazně roste. Během péče o mláďata tráví psíci mývalovití v noře většinu dne, často i více než 80 % času (
Kauhala et al. 2008).
Metoda eradikace psíka mývalovitého pomocí popisovaných „Jidášů“ byla úspěšně využita například ve Švédsku, kde bylo od roku 2008 v rámci managementových programů odchyceno přibližně 396 psíků mývalovitých, z nichž 198 bylo následně využito jako „Jidášovi jedinci“.
Analýzy ukázaly, že účinnost této metody výrazně závisí na hustotě populace. Nejefektivnější je při nízké početnosti, kdy je obtížné psíky mývalovité vyhledat běžnými metodami. V takových situacích mohou telemetricky označení jedinci významně zvyšovat pravděpodobnost nalezení dalších zvířat. Jedná se tedy především o nově kolonizovaná území, ve kterých se tento invazní druh teprve zabydluje a kde je nutné zasáhnout co nejdříve.
Výzkum ukázal, že optimální hustota telemetricky označených psíků odpovídá přibližně jednomu jedinci na plochu o rozloze asi 78,5 km², tedy zhruba jednomu jedinci v okruhu pěti kilometrů. Při takovém rozmístění je nejvyšší pravděpodobnost, že označený psík vyhledá další psíky a umožní jejich následnou lokalizaci a cílený odlov.
Metoda „Jidášových jedinců“ se proto ukazuje jako zvláště vhodná zejména v počátečních fázích invaze nebo při eliminaci posledních zbytkových populací. V těchto situacích může zároveň fungovat jako účinný systém včasného varování, který umožňuje rychle odhalit nově příchozí psíky mývalovité v oblastech, kam se druh nově šíří.
Podobný přístup je uplatňován také ve Finsku, kde je regulace psíka mývalovitého součástí rozsáhlého programu zaměřeného na ochranu mokřadních ekosystémů a vodních ptáků. Program kombinuje intenzivní lov, telemetrický monitoring a využití „Jidášových“ jedinců, kteří pomáhají lokalizovat další zvířata. Součástí těchto aktivit je také dlouhodobé sledování jejich pohybu pomocí GPS obojků, které umožňuje lépe porozumět prostorovému chování psíků a optimalizovat rozmístění telemetricky označených jedinců v krajině. V některých lokalitách se však i přes značnou eradikační aktivitu stále nacházejí silné populace, které v kombinaci s domácími druhy – zde s jezevcem – představují značné ohrožení především hnízdišť vodních ptáků.
Kromě těchto metod se využívají také tradiční myslivecké postupy, jako je odchyt do pastí, cílený lov s pomocí loveckých psů, čekaná nebo vyhledávání zimních úkrytů – tedy zmiňovaných a hojně využívaných nor. V oblastech s vyšší populační hustotou se jako nejúčinnější ukazuje kombinace více metod, která umožňuje pružně reagovat na způsob využívání prostředí a chování tohoto invazního predátora.
Závěr
Psík mývalovitý patří mezi významné invazní druhy, jejichž populace se v České republice i v dalších částech Evropy nadále rozšiřují. Rostoucí početnost dokládají jak údaje o jeho výskytu, tak statistiky vykazovaného počtu usmrcených jedinců.
Zkušenosti z evropských zemí ukazují, že účinná regulace vyžaduje systematický a dlouhodobý přístup. Kombinace tradičních mysliveckých metod s moderními nástroji monitoringu, jako je telemetrie nebo využití „Jidášových“ jedinců, může výrazně zvýšit efektivitu regulace, zejména v oblastech s nízkou hustotou populace nebo v regionech, kam se psík mývalovitý nově šíří.
Zároveň je zřejmé, jak nezastupitelnou roli hraje v případě regulace tohoto invazního druhu norování.
Příspěvek vznikl v rámci projektu „Zhodnocení dopadů výskytu invazních druhů a návrhy efektivních řešení jejich regulace“ podpořeného Národní agenturou pro zemědělský výzkum (QL24020333). Citovaná literatura je k dispozici u autorů.
Ing. Kateřina BRYNYCHOVÁ, Ph.D. 1
Ing. Jan CUKOR, Ph.D.1,2
1Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti
2 Česká zemědělská univerzita v Praze
Obr. 1. Rozsah disperzí jedinců psíka mývalovitého ve Švédsku (Sundin, 2024).
Obr. 2. Využití loveckých psů při lovu psíka mývalovitého.
Obr. 3. Početná populace psíků ve Švédsku.