Náš klub se snaží propagovat a podporovat lov se švýcarským honičem.
Každoročně pořádáme klubové BZH se zadáváním titulu CACT, kterým předchází výcvikové dny a mnoho dalších společenských akcí, na nichž si naši členové i další zájemci mohou vyměňovat zkušenosti z lovu i výcviku.
Lov se švýcarským honičem je podle historické literatury datován až do dob starého Říma, kdy smečky honičů obeznávaly, štvaly a stavěly zvěř. Tyto lovecké výjevy byly zobrazovány dobovými umělci na nástěnných malbách či mozaikách v Avenches.
Ve středověku byl švýcarský honič oblíbeným pomocníkem při parforsních honech, a to pro svou nekonfliktní povahu a schopnost využít svou přirozenou inteligenci a spolupracovat ve velkých smečkách.
Do dnešních dnů u majitelů tohoto plemene přetrvává potřeba pořídit si minimálně dva jedince pro jejich smečkové kouzlo.
Díky svým dlouhým slechům, která jim tvarem podlouhlých kornoutků zvedají pach stopované zvěře přímo ze země, mohou pracovat s vyšším nosem, lépe překonávat překážky v rychlosti a reagovat na pohyb zvěře.
V dnešní době jsou tito psi v ČR používáni při naháňkách na spárkatou zvěř – jak vysokou, tak černou – kde svým typickým hlasem bývají ozdobou v každé leči. Lovec už tak předem ví, že na něj psi tlačí zvěř. Jednou z jejich typických vlastností je schopnost oddělit kus od prchající tlupy a nahnat ho přímo na lovce. Kdo z psovodů toto zažil u jelena evropského, má jedinečný a nezapomenutelný zážitek. V zahraničí, například v Řecku, ale i v severských zemích, jsou tito temperamentní psi aktivně využíváni při lovu zajíce polního a srnčí zvěře, případně lišek.
Švýcarský honič není kontaktním psem, nechává si od zvěře patřičný odstup, aby minimalizoval možnost zranění, ale zvěř vytrvale hlásí a tlačí z krytu ven. I přes jeho hlavní využití jako honiče, je s patřičným výcvikem velmi dobře ovladatelný i na krátké vzdálenosti.
Tito psi jsou citliví a nesnesou hrubé zacházení. Mají rádi svou svobodu a vyžadují kus empatie od svých vůdců, za kterou se jim stoprocentně odvděčí velice přesnou a precizní prací „švýcarských hodinářských strojků“.
Jednou z ukázkových disciplín jejich lovecké upotřebitelnosti jsou – díky skvělému nosu – dosledy spárkaté zvěře, a to jak na pobarvené, tak i na nepobarvené stopě staré řadu hodin. Aktivně k dosledům využívaný jedinec tohoto plemene bude bez velkých problémů se správným vedením dosahovat velké procentuální úspěšnosti.
Chtěl bych vyzvat případné zájemce o toto málopočetné plemeno, aby neváhali kontaktovat náš klub.
Tomáš FRANĚK,
výcvikář KCHŠH
Chov švýcarských honičů
Švýcarští honiči patří k nejstarším plemenům zájmově chovaných psů, ale jejich první chovatelský klub byl založen ve Švýcarsku až v roce 1903. W. Bonstetten stál v čele prvního Speciálního klubu pro honiče, vypracoval zkušební řád a stanovil požadavky pro chovné psy.
V roce 1933 byl vydán jednotný standard společný pro všechny čtyři vysokonohé základní variety, které známe dodnes a které se považovaly za jedno plemeno.
Standard vydaný roku 2001 uznává čtyři barevné variety švýcarského honiče: bernský, jurský, lucernský a švycký.
Kohoutková výška se nyní pohybuje u psů od 49 do 59 cm a u fen od 47 do 57 cm.
Zbarvení jednotlivých variet
Bernský honič: bílý s černými plotnami nebo celým černým sedlem, se světlým až tříslovým pálením nad očima, na lících, na vnitřní straně uší a okolo konečníku. Někdy černě stříkaný.
Jurský honič: plavý s černým pláštěm, někdy uhlováním, nebo černý se znaky, nebo černý s pálením nad očima, na lících, okolo konečníku a na nohou. Někdy se vyskytuje bílá skvrna na hrudi a může být lehce stříkaná.
Lucernský honič: „modrý“, tj. směs černé a bílé srsti, velmi silně skvrnitý, s černými plotnami nebo s černým sedlem. Světlé až intenzivně tříslové pálení má nad očima, na lících, na hrudi, okolo konečníku a na nohou. Celý černý plášť je přípustný.
Švycký honič: bílý s plavě oranžovými plotnami nebo sedlem, někdy s jednotně oranžovým stříkáním. Celý oranžový plášť je přípustný.
Nízkonozí honiči se sdružují od roku 1905 v klubu s názvem Švýcarský klub jezevčíkovitých brak, nyní Švýcarský klub pro malé honiče (SNLC).
Malý švýcarský honič může mít srst hladkou i drsnou, podle barevné variety; malý bernský honič je hladko i drsnosrstý, ostatní pouze hladkosrstí.
Kohoutková výška je u psů od 35 do 43 cm a u fen od 33 do 40 cm. Vzhledem k tomu, že nízkonohých honičů je nejméně, povolila země původu křížení mezi jejich barevnými varietami, a tak můžeme mít v jednom vrhu různě zbarvená štěňata.
Klub chovatelů švýcarských honičů (KCHŠH)
Klub chovatelů švýcarských honičů v ČR byl založen v roce 1993. Zatím bylo v Plemenné knize ČMKJ zapsáno i s importy asi 2000 švýcarských honičů. Odchovalo se okolo 1200 štěňat bernských honičů, 300 švyckých honičů, 50 lucernských honičů, 15 jurských honičů a 5 švýcarských nízkonohých honičů.
Prvního bernského psa a dvě feny přivezl ze Švýcarska Ing. Miloslav Holub, majitel CHS „Z Českého lesa“, a v roce 1993 odchoval i první vrh devíti štěňat bernského honiče.
Členů klubu postupně přibývalo, konaly se klubové barvářské zkoušky honičů a pořádaly se klubové výstavy. Bernským honičům se od té doby velmi daří, odchovává se tu více štěňat než v zemi původu, jsou úspěšní nejen na výstavách, ale stále častěji je můžeme vidět i na zkouškách honičů a v lovecké praxi při naháňkách, hlavně na černou zvěř.
Trikolorní bernští honiči jsou v České republice nejoblíbenější a každý rok se jich odchová 6 až 7 vrhů.
V roce 1999 se odchoval na fence dovezené ze Švýcarska jeden vrh lucernského honiče, ale tito jedinci se již dál na chovu nepodíleli. V roce 2017 pak byla importována z Německa další lucernská fenka. Ze zahraničního krytí se u nás odchovalo celkem 7 početných vrhů lucernského honiče od čtyř fen.
První jedinci švyckého honiče byli importováni v roce 2002 z Norska a Švédska, dále pak ze Švýcarska a znovu z Norska. Chovu bílo-oranžových krasavců se začalo i díky velmi početným vrhům v ČR dařit. Od roku 2007 k dnešnímu dni se u nás zapsalo 30 vrhů švyckého honiče.
Jurští honiči byli do ČR dovezeni tři a od roku 2024 se odchovaly pod KCHŠH dva vrhy jurských, tmavě zbarvených štěňat.
Od roku 2022 zastřešuje KCHŠH také malé švýcarské honiče (plnohodnotný název: Švýcarský nízkonohý honič, Schweizer Niederlaufhund).
V roce 2024 se podařilo odchovat první štěňata nízkonohého bernského a jurského honiče.
Krátce ze standardu plemene
Švýcarský honič je středně velký pes, jehož tělesná stavba svědčí o síle a vytrvalosti. Jeho suchá hlava s dlouhou čenichovou partií a dlouhýma ušima mu dodává vznešený výraz. Je to temperamentní a vášnivý lovec jemné povahy, poslušný a závislý na svém pánovi.
Hlava je dlouhá, úzká, suchá a ušlechtilá, lebka je okrouhle klenutá, týlní hrbol je zřetelný, osy mozkovny a nosního hřbetu jsou mírně rozbíhavé. Dělící rýha není, čelo není zvrásnělé (kůže netvoří vrásky). Stop není přehnaně vyjádřený, nosní houba je celá černá, dobře vyvinutá, nozdry široké. Čenichová partie je ušlechtile modelovaná, úzká, ani hranatá, ani špičatá. Pysky jsou slabě vyvinuté, překrývají těsně spodní čelist, koutek je lehce otevřený. Čelisti jsou silné, s mohutným, pravidelným a úplným nůžkovým skusem. Oči jsou hnědé, odpovídající barvě srsti, a mají jemný výraz. Uši jsou zavěšeny pod linií očí a v zadní části mozkovny, ne však v její nejširší části. Délkou musí dosahovat alespoň ke špičce nosu. Uši jsou úzké, spuštěné v záhybech a stočené, jejich konec je zaoblený a jsou pokryty velmi jemnou srstí.
Krk je dlouhý, elegantní, správně osvalený, kůže na krku je volnější, avšak bez laloku. Krk, hřbet, záď a ocas tvoří harmonickou a ušlechtilou linii.
Hřbet je pevný a rovný, záď není výše než kohoutek, hrudník je celkově hlubší než široký a dosahuje nejméně ke špičce loketního kloubu. Ocas je nasazen v prodloužené linii zádi, je středně dlouhý, směrem ke špičce se zužuje, na konci se mírně stáčí vzhůru. V klidu je nesen spuštěný, v akci je nesen nad linií hřbetu, ale nepřevrací se a není stočený.
Pohyb předních i zadních končetin je plynulý, pravidelný, harmonický a prostorný. Ze zadních nohou vychází správný odraz.
Srst je krátká, hladká, přiléhavá, velmi jemná na hlavě a uších. Zbarvení je odlišné u čtyř různých variet. Výška: psi 49 až 59 cm, feny 47 až 57 cm.
Barbora DANČOVÁ,
poradkyně chovu KCHŠH
Zájemce o výkon práva myslivosti a lov s tímto ušlechtilým, starobylým loveckým psím plemenem srdečně zveme na některou z výstav nebo mysliveckých akcí Klubu chovatelů švýcarských honičů. Věříme, že vás toto plemeno nadchne a zamilujete si je, podobně jako my!
Veškeré informace o švýcarských honičích najdete na webových stránkách
www.svycarskyhonic.com.
