Vznik sekundárních pučnic
Kromě primárních, tedy na anatomicky správném místě rostoucích pučnic, mohou kdekoliv na čelní kosti vzniknout tzv. druhotné pučnice, které mají schopnost produkovat atypické parožní útvary různých velikostí a tvarů.
Při velmi těžkých úrazech pučnic a lebeční kosti se také mohou na povrchu kosti vytvářet kostěné výrůstky, tzv. exostózy. Jsou to v podstatě kostní hypertrofie vzniklé po zánětu či mechanickém podráždění okostice. Zpravidla trvá až několik let, než z exostózy vyvíjející se pod kůží vyroste první parožní kostěný útvar. Tento útvar se obvykle v průběhu života srnce zvětšuje a za určitých okolností může být schopen produkovat parožní hmotu typičtější parůžkům.
Lodyhy, které jsou vyprodukovány na těchto atypicky postavených pučnicích, většinou nikdy nepřekročí stupeň vidláka. Obvykle na nich vyrůstají lodyhy bez jakékoliv členitosti, tedy parůžky primitivního stupně špičáka, nejvíce do délky 12 cm.
Druhotné pučnice v důsledku mechanického poranění
Jak jsem již popsal v předchozím článku, při jakémkoli silnějším nárazu do pučnice je možné, že dojde k poranění různého rozsahu. U zvláště závažných případů, kdy dojde k nalomení či úplnému vylomení pučnice z lebeční kosti, mohou fragmenty původní pučnice proniknout na různá místa mezi kůži a čelní kost. Tyto fragmenty pučnice mají zachovány „parůžkotvorné“ buňky a dokáží srůst dohromady s čelní kostí, a tudíž na ní vytvářet tzv. sekundární pučnice, které jsou schopné produkovat menší, zpravidla atypicky nasazované parůžky.
Totožné složení pučnice a čelní kosti vysvětluje obrovskou regenerační schopnost tohoto procesu. Čím více jsou úlomky ale pučnice vzdáleny od primární pučnice, tedy centra tvorby parůžků, tím menší mají schopnost produkovat objemnější parůžky. Naopak čím je místo úrazu k tomuto centru bližší, tím dříve vzniká pevné kostní spojení s čelní kostí a po úspěšné regeneraci může vyrůstat objemnější a parůžkům typičtější lodyha.
Nápadně velké a mnohdy členěné a objemné lodyhy, které vyrůstají ze sekundární pučnice, mohou vzniknout teprve tehdy, když se následkem zranění část pletiva schopného tvořit paroží z části původní pučnice odlomí a posune dolů na hranici čelní kosti. Toto pletivo se velmi brzy pevně spojí s čelní kostí a vytvoří druhotnou, sekundární pučnici, jejíž schopnost produkovat objemné parůžky již není tak omezena. Na takovéto pučnici může výjimečně vyrůst i parůžek členěný do stupně šesteráka.
Atypické kostní útvary na osteomech
Velmi působivé a pro mnohé myslivce zajímavé výtvory jsou „lodyhy“ na tzv. osteomech, tedy kostní hmotě, která může vyrůstat na kterémkoli místě hlavy. Takové malé přídavné lodyhy vyrůstají většinou v čelní oblasti pod primární pučnicí a mají malé pučnice relativně pevně spojené kostěnou destičkou s čelní kostí. Při vyvařování a preparaci trofeje mohou tyto kostní útvary výjimečně i odpadnout.
Nejpravděpodobnější příčina vzniku těchto neobvyklých útvarů se dá vysvětlit následovně. Těžkým úderem nebo nárazem na čelní kost vznikne mezi okosticí a čelní kostí výron krve různého rozsahu. Tímto nervovým podrážděním okostice dojde k usazování kostní hmoty, na níž se pak mohou vytvořit „nepravé“ sekundární pučnice.
Totéž se může stát, jestliže část pučnice se při poranění „odlomí“ a pronikne dolů pod okostici a na čelní kost, se kterou následně vytvoří pevné spojení.
Největší schopnost tvorby parožní hmoty má s největší pravděpodobností konec pučnice, tedy jeho samotný vrchol. Z toho tedy vyplývá, že čím větší schopnost produkovat parožní hmotu mají fragmenty odlomené kostní tkáně pučnice, tím větší a dokonalejší je vývoj druhotné lodyhy.
Experimenty s transplantací parožní tkáně
Speciálními vědecko-výzkumnými pokusy na dospělém daňkovi bylo prokázáno, že pučnice může být implantována na jakékoliv místo čelní kosti a po následné regeneraci z ní opět vyroste parůžek (Bubeník, Pavlanský, 1965 in Jaczwski, 1983). Tyto pokusy byly provedeny zatím pouze u daňka, ale v principu lze předpokládat jejich platnost pro všechny jelenovité.
Další podobné experimenty s transplantací paroží byly provedeny v Polsku u jelena evropského. Ročnímu jelenovi byl tzv. „volně“ transplantován paroh, resp. růstový vrchol lodyhy, byl přenesen na čelní kost mezi světla. Tento transplantát přirostl a každý rok došlo k jeho shození, takže procházel stejným vývojovým cyklem jako zbylé dva parohy.
Případy zdařilé transplantace okostice
Experimentálně se rovněž velmi zdařila volná transplantace na temenních kostech lebky jelena evropského. Největší z transplantátů na čelních kostech dorostl délky 302 mm a jeho průměrný obvod činil 90 mm.
Pokusy prováděnými na srncích (Hartwig, 1967–1969, in Jaczwski, 1983) bylo prokázáno, že nejvýznamnějším iniciátorem růstu parůžků je okostice. Dokonce se podařilo vyvolat růst nevelkých parůžků na karpálních (zápěstních) kostech, tj. kostech běhu srnce. Výzkumníci provedli volnou transplantaci okostice z místa na lebce, z něhož vyrůstají parůžky (v podstatě se jednalo o implantaci okostice pod kůží).
Po zákroku, který byl proveden na velmi mladém srnci, nastalo období regenerace a v listopadu následujícího roku, tedy v období přirozeného růstu parůžků srnců, začal z karpu (zápěstí) vyrůstat nevelký parůžek. Tento parůžek byl vytlučen koncem dubna, tedy v době, kdy srnci běžně vytloukají.
Výše popsanými pokusy bylo prokázáno, že okostice se v místech, na nichž se vyvíjejí pučnice, vyznačuje fenomenálními regeneračními schopnostmi a vlastnostmi, zcela jinými než okostice na jiných místech lebky. Kontrolní experimenty následně prokázaly, že transplantovaná okostice z jiných míst tento regenerační efekt nemá.
Pro myslivce, ale i odborná vědecká pracoviště je tak nesmírně velkou škodou, že právě tento experiment nebyl obrazově zdokumentován a o celém průběhu pokusu se dochovala pouze písemná dokumentace. Já osobně jsem v těchto případech, u kterých nebyla doložena odborná, zcela průkazná a objektivní fotodokumentace, velmi skeptický. Je pro mne neuvěřitelné a zejména z hlediska regeneračních schopností neobvyklých míst hodně nepravděpodobné, že by zrovna na karpální kosti srnce vyrostl parůžek.
Pavel SCHERER
člen Ústřední hodnotitelské komise trofejí a Klubu autorů
