Povaha našich honiteb za posledních asi třicet posunula brokovnici, kdysi neodmyslitelnou loveckou zbraň, do podružné role, z lovecké zbraně se stal spíš sportovní nástroj. O to více vzrostl význam kulovnic jako nástroje čím dál tím víc převažujícího způsobu provozování myslivosti, lovu spárkaté zvěře. Mám brokovnice rád, ale právě jsem popsal realitu a s ní nic v dohledné době nezměním.
Takže každý lovec a myslivec dříve či později stane před rozhodnutím, jakou kulovnici si koupit. Dovolte mi nabídnout něco jako průvodce úskalími nákupu kulovnice.
Základním rozhodnutím je, jaký typ zbraně chci. Všimněte si, že říkám chci, nikoliv potřebuji. Mezi oblibou a objektivní potřebou je rozdíl a z obchodního hlediska větší význam má, co chci, ačkoliv z hlediska praktického je významnější, co potřebuji. Pokud je mezi potřebou a vůlí velký rozdíl, je velmi pravděpodobné, že skočíte hluboce nešťastní. Proto prvním krokem by mělo být uvědomění si potřeb.
Zhodnoťte svůj způsob lovu – mladý myslivec bude často lovit velmi aktivně, bude pohyblivý, dynamický a nějaký ten gram hmotnosti zbraně a nesené výstroje pro něj není překážkou. S přibývajícím věkem napřed lenivíme a později začne i ubývat sil.
Jinak loví myslivec v rovinatém Polabí a jinak loví šumavský nebo beskydský horal.
Jinak loví myslivec vázaný na jedinou „mateřskou honitbu“ a jinak bude lovit lovec, orientovaný převážně na poplatkový lov, dokonce bez stálého členství v nějaké honitbě. Stabilní lovec si může dovolit i při ekonomické volbě relativně specializovanou zbraň, ideální pro jeho honitbu, lovec poplatkový může chtít zbraň, která bude variabilní a kterou si bude do značné míry moci upravovat na přesně na míru chystaného lovu.
První volbou s vysokou pravděpodobností bude volba systému.
Zbraně se sklopnou hlavní
Zcela jednoznačně nejlehčími zbraněmi budou zbraně se sklopnou hlavní, kulové jednušky. A nebojme se přitom oné jediné rány. Znám lovce, kteří se starou „ižkou“ (IŽ 18 v ráži 308 Winchester) dokáží důstojně na naháňkách sekundovat opakovacím kulovnicím. Nemyslím, že by to byla otázka „ižek“, s trochou cviku se dá nečekaně rychle střílet v podstatě s jakoukoliv jednuškou, ať je to Merkel K5, Brno Effect nebo JK S10. Přitom půjde o lehké, pohotové zbraně, krátké (není potřeba dráha závěru), jednoduché a spolehlivé, s velmi snadnou údržbou.
Horal i dáma zaplesají, stejně jako starý pan nadlesní. Jednuška je zbraň pro střelce. Císař František Josef I, sám velmi vášnivý lovec, tvrdil, že skutečnému lovci by měla na jedno zvíře stačit jedna rána nebo nemá střílet.
Budu-li naháňkový lovec, opak může být zajímavou zbraní vícehlavňová kulovnice, dvoják nebo kulová kozlice – expreska. Jsou to elegantní, statusové zbraně, s vysokou užitnou hodnotou v posledních letech vnímám jejich obnovený příliv, kromě jiného od menších italských výrobců.
Hlavní výhodou těchto zbraní je možnost okamžitého opakování výstřelu s vysokou spolehlivostí danou spojením dvou jinak zcela nezávislých systémů. Pro opakování výstřelu stačí jen přemístit prst na spoušti. Není tu potřeba vyhazovat nábojnici a většina dvouhlavňových kulovnic disponuje dvěma samostatnými spoušťovými mechanismy.
Úskalím může být soustřel obou hlavní. Soudobé dvojáky a expresky ale umí dostat zásahy z obou hlavní na 100 metrech do kroužku o průměru asi 5 cm, což stačí pro lov jakékoliv evropské zvěře. Tady bych chtěl vzpomenout vynikající kulové kozlice Brno Express s tzv. termostabilním hlavňovým svazkem, který drží nástřel i při značném nerovnoměrném ohřátí obou hlavní a jehož soustřel hlavní je možné regulovat kdykoliv v průběhu životního cyklu hlavně. Jen se musí umět. Seřízení soustřelu je zcela jednoznačně činnost znalého puškaře, v žádném případě ne střelce.
Ohledně dvojáků jsem v našich zemích zaregistroval rostoucí oblibu puškařských konverzí brokových dvojek Brno ZP. Opět platí, že zkušení „pardálové“, naši i zahraniční (afričtí bílí lovci z přelomu 19. a 20. století zejména), uměli mezi dvěma prsty držící předpažbí držet ještě i dva náhradní náboje a přebití mohlo být opravdu bleskové.
Ponechám teď stranou kulové troj a vícehlavňové zbraně. Vždy byly a budou puškařským „majstrštykem“, ukázkou vysoké zdatnosti autora. Třetí a všechny další rány navíc by sice měly svůj nezanedbatelný půvab, ale soustřel všech hlavní do 5 cm bývá na 100 metrech spíš výjimkou než pravidlem. Navíc se ve valné většině jedná o kusové či malosériové zbraně z druhé ruky se všemi klady (cenovými) i zápory (problémy s případnými náhradními díly apod.). Tím není řečeno, že se nedá najít, ale jsou vzácné a drahé. S každou další hlavní navíc citelně roste hmotnost.
Opakovací kulovnice
Konec 19. století byl z hlediska zbraní dobou opakovaček, tedy zbraní, které v sobě nesou nějakou zásobu nábojů, ze které jsou náboje manipulací se závěrem odebírány, vyhozena prázdná nábojnice a do nábojové komory ze zásoby přiveden nový náboj. Současně je napnuto bicí a spoušťové ústrojí a zbraň je plně připravena k dalšímu výstřelu.
Jejich přesnost u soudobých zbraní nepřesahuje 1 úhlovou minutu, tj. asi 30 mm na 100 metrů. U běžných ráží prakticky vždy najdete nějakou laboraci, se kterou se vám to vsedě s oporou zbraně o pytlík s pískem, granulátem nebo podobným materiálem povede.
Hmotnostně vycházejí mezi zbraně se sklopnými hlavněmi (s výjimkou trojáků a vícehlavňových zbraní) a samonabíjecí zbraně.
Od konce 20. století se vyrábějí zbraně uzamykané do hlavňové stopky, kde se skutečné silové působení odehrává pouze mezi hlavou závěru a hlavní. To umožnilo odlehčit pouzdro závěru a přiblížit se hmotnostně dokonce jednuškám. Opakovačky jsou dnes nejběžnější loveckou kulovnicí a můžeme je rozdělit do tří velkých skupin (existujících dodnes).
Tím prvním jsou válcové odsuvné závěry, jejichž závěr pracuje na čtyři doby. Otevřít, vyhodit, zasunout (nabít) a zamknout. Svůj první vrchol dosáhly ve válcovém odsuvném závěru mauserova typu s dlouhým perem vytahovače, kdy náboj je po skoro celou dobu nabíjecího cyklu přidržen vytahovačem k čelu závěru. Proto se mu také říká anglicky controlled feed – řízené nabíjení. Vyhazovač je pevný, v rámu zbraně.
Druhý vrcholem je remingtonův závěr, kde drápek vytahovače je kyvný, příčně uložený a přes okraj se přesmykne až při dosedání náboje do komory. Při navádění do komory je náboj pouze sunut dopředu, proto také anglické jméno „push feed“ – suvné nabíjení. Vyhazovač je podélně suvný pístek – plunžr – nesený na čele závěru.
Ohledně spolehlivosti je mnoho názorů, podle mě jsou oba systémy, pokud jsou dobře navrženy vyrobeny, porovnatelné a spolehlivější, než běžný lovec potřebuje. Již na přelomu 19. a 20. století byly považovány za podobně spolehlivé jako dvojáky, a to samé platilo i o jejich pevnosti a výkonu.
Pohotovost závěru hodně záleží na ergonomii, ale například u vojenských lee enfieldek není při troše cviku dosáhnout praktické kadence přes 10 ran na minutu. Svůj podíl na tom pochopitelně má i kapacita zásobníku 10 ran.
Ačkoliv si to příliš neuvědomujeme, jen o málo mladší jsou opakovačky mající přímotažný závěr. Ten pracuje jen na dvě doby: vytažení a odemčení je spojeno do jednoho pohybu rukojeti závěru (tahu vzad), zasunutí nového náboje a uzamčení závěru do druhého (tlaku vpřed).
Vznikly také na konci 19. století, poprvé v mozku a rukou inženýra Ferdinanda Mannlichera. Rakousko – uherské armádní pušky (kulovnice) vzor 1886 a 88 (s klapkovým závěrem), vzor 1896 (s otočným závorníkem) byly kvalitní a spolehlivé a dodnes si marně lámu hlavu, proč zapadly do zapomnění. Jediný problém by snad mohl být nábojový rámeček, jehož ztráta znamenala vyřazení zbraně z provozu.
„Mannlicherky“ nebyly samy, např. zde existoval kanadský Ross a další. Setkal jsem se několikrát na lovu s konvertovanými „mannlicherkami“ a jejich majitelé si je vesměs pochvalovali, ačkoliv uznávali, že v porovnání s „mauserovkou“ jsou trochu delikátní.
Velký zlom nastal po asi sto letech v roce 1993, kdy firma Blaser představila svůj model R93. Jednalo se o přelomovou zbraň se zcela novým kleštinovým závěrem, s vypouštěčem bicího mechanismu, výměnnými hlavněmi. Výroba skončila v 2017 a nahradila ji plynule kulovnice R8, která do již tak modulární konstrukce vnesla ještě odnímatelný zásobník a spušťadlo. Blasery jsou dnes podle mnohých odborníků nejrozšířenější loveckou evropskou opakovačkou.
Přímotahy vycházejí hmotnostně i přesností podobně jako opakovačky s válcovým otočným závěrem a je jich dnes na trhu nepřeberné množství. V nové výrobě podle mě dnes již přesahují klasické válcové odsuvné závěry.
Ať již na dvě nebo na čtyři doby, opakovačky jsou dnes nejuniverzálnějším typem lovecké kulovnice a kteroukoliv si ze soudobé produkce vyberete, neuděláte zásadní chybu, ať již budete lovit jakkoliv a kdekoliv.
Poslední skupinou jsou závěry ovládané spodní pákou (winčestrovky). Vznikly v Americe v roce 1866, napřed měly okrajový zápal a jednalo se o černoprachý náboj. Víc závěr uzamčený skloubením pák neunesl.
V roce 1886 J. M. Browning nahradil závěr novou konstrukcí uzamčenou klesajícím závorníkem. Tento závěr umožnil i použití výkonných nábojů jako 45-70 Government. Model 1895 dokonce mohl používat běžné pěchotní puškové náboje I. světové války (7,62 x 54R, 30-06 Springfield, 303 British).
V poslední době vidím návrat těchto „sedlových pušek“ do našich honiteb, poprvé se sem už dostaly s navrátilými emigranty z USA v období kolem I. sv. války v souvislosti v lovem černé v dobře zazvěřených či přezvěřených honitbách. Na naháňkách nepotřebujete extrémní dostřel, významnější je zastavovací účinek a taktická kadence. Těžké pomalé ráže typu 45-70 Government umí mít na divočáka terminální účinek blízký jateční palici a šikovný střelec to „winčestrovkou“ osazenou kolimátorem dokáže na prchající tlupu černé sypat jako mlynář zrní do složení. Navíc to většinou bývají lehké zbraně a americká pažba je jednoduchá a pohotová. Setkávám se s nimi zejména u lovců v tlaku, v leči.
Samonabíjecí kulovnice
Hiram Maxim ve svých patentech z let 1883-5 položil základy konstrukcí zbraní nabíjených pomocí energie obsažené v náboji samém. U vojáků se přelomem stala I. sv. válka, která znamenala nástup lehkých kulometů – mobilních samočinných zbraní, mezi kterými vyčnívala americká samočinná puška M1918 Browning Automatic Rifle.
Meziválečné období dovedlo samonabíjecí a samočinné vojenské pušky ke zralému vrcholu, ale mezi myslivci se příliš neujaly, a to ani po II. sv. válce. Průlom nastal teprve v roce 1963, kdy belgická Browning Arms Company představila konstrukci vnuka J. M. Browninga, Bruce Warrena Browninga pod známým jménem BAR.
Nová samonabíjecí kulovnice se osvědčila a prokázala vlastnosti (přesnost, spolehlivost, účinnost a snadnost obsluhy a údržby), které myslivci očekávali. Nová generace BAR Mark II z roku 1963 (dodnes) s upraveným systémem odběru spalných plynů tuto reputaci potvrdila. Konstruktérům se podařilo použitím lehkých slitin uzamykání do hlavně udržet hmotnost blízkou opakovací kulovnici, drží si i přesnost.
Browning BAR našel své následovníky, bez nároku na úplnost mě napadnou Beretta BRX, Sauer S303, Benelli Argo, Winchester SXR Vulcan a není v našich honitbách ničím mimořádným.
Samostatnou zmínku zaslouží samonabíjecí kulovnice SKS vz. 45, která vznikla v SSSR těsně po konci II. sv. války. Náboj vz. 43, tj. 7,62 x 39 svým výkonem na spodní, ale pořád ještě účinné úrovni pro lov lehčí až střední spárkaté zvěře do asi 150 metrů, zbraň sama je jako většina sovětských vojenských konstrukcí necitlivá na špatnou údržbu, kolísavou kvalitu střeliva, klimatické podmínky, a přitom nevypadá tak třeskutě vojensky. Viděl jsem na více naháňkách a osvědčují se. Cena bývá velmi příznivá.
Všechny samonabíjecí zbraně je třeba vyzkoušet z hlediska spolehlivosti funkce se střelivem, se kterým budeme lovit. Legislativa omezuje kapacitu zásobníku a tento trend bude pokračovat. Některé státy samonabíjecí zbraně pro civilní použití zakazují. Na druhou stranu dobrý střelec na správném stanovišti s dostatkem naplněných zásobníků a v dobře zazvěřené honitbě může být skutečným kombajnem na černou.
Můj osobní názor na samonabíjecí kulovnice je takový, že je třeba zvážit, zda velmi podobného účinku nemůžete dosáhnout pomocí opakovačky, zejména přímotahu nebo kulovnice ovládané spodní pákou. Většinou přitom bude nižší cena a možná i provozní náročnost (snazší čištění cest spalných plynů).
Bicí a spoušťové mechanismy, pojistné mechanismy
Bicí mechanismy jsou buď s vnějšími kohoutky, nebo s vnitřními kladívky nebo s přímoběžnými úderníky. Teoreticky kulovnice s přímoběžnými úderníky mívají nejkratší bicí časy a měly by být nejpřesnější. Jsem toho názoru, že v reálném lovu tento aspekt spolehlivě překryje běžná chyba střelce.
Velkou změnu přinesl Blaser R93, který jako jeden v prvních přinesl na trh vypouštěč (decockcer), který umožňuje bezpečně bez manipulace se spouští nebo otevření závěru uvolnit (vypustit) bicí mechanismus a zbavit tak zbraň veškeré energie, která by mohla odpálit náboj v komoře. Řešení našlo od té doby mnoho následovníků a stává se u nových zbraní v podstatě standardem. Jsem jeho vřelým zastáncem, ačkoliv na něm netrvám.
Vypouštěč je svojí funkcí někde na pomezí součásti bicího mechanismu a pojistky.
K pojistkám snad jenom několik zásad:
Hlavní pojistka zbraně je mezi ušima střelce. Nechtěný výstřel je vždycky následek nějakého selhání. Pokud nechtěný výstřel skončí jen leknutím, možná došlo k mechanickému selhání, ale lidská pojistka zafungovala. Pokud dojde k trvalým následkům, je to vždy i selhání člověka.
Polohy pojistky musí být jednoznačné a jisté. Tedy nesmí zůstávat v neurčité mezi poloze ať už z jakéhokoliv důvodu. Změkčování pružin držících pojistku, aby se odstranilo cvaknutí při odjišťování, je nešvar, který nesmí vést k tomu, že pojistka se zastaví na půli cesty.
Stejně tak se nesmí stát, že se zbraň odjistí například při pádu ze stolu nebo věšáku. Doporučuji vyzkoušet – položte si na podlahu vrstvu novin a pusťte pušku nejméně z výšky pasu, lépe z výšky očí, na zem tak, aby dopadla ve směru odjišťování pojistky (odjišťuji směrem dozadu – pak puška padá botkou napřed a naopak).
Čím je pojistka blíže úderníku, tím je podle mě lepší. Pojistka, která jen brání jazýčku spouště v pohybu je méně bezpečná, než která brání pohybu spoušťové páky a ta je méně bezpečná než pojistka blokující úderník sám.
Za vynikající pojistky považuji v tomto smyslu například „křidélka“ mauzerovek, pojistku na ZG 47 („galaška“) nebo pojistky malorážek Brno ZKM a následných CZ (řad je hodně, ale do řady CZ455 včetně se nenašel někdo, kdo by je zmrzačil přesunutím dál od úderníku).
Shrnutí na závěr tohoto dílu
Rozmyslete si, co potřebujete. Teprve pak volte, chcete.
Pokud chcete střílet přesně a daleko, sáhněte po opakovačce s válcovým odsuvným nebo přímotažným závěrem. Jednuška také bude fungovat. Samonabíjecí zbraně s otřesy způsobovanými nabíjecím cyklem tahají při přesné střelbě za kratší provaz.
Pokud očekáváte tlupy černé pádící kolem vašeho stanoviště, uvažujte o samonabíjecí kulovnici nebo přímotažném závěru. Pokud chcete být styloví, tak o vícehlavňové kulovnici (dvoják nebo expreska, to je již na vašem výsostném uvážení). Pokud chcete samonabíjecí zbraň, vyzkoušejte si napřed, zda bude spolehlivě fungovat s vaším střelivem.
Pokud chcete dlouhý život zbraně, dávejte přednost zbraním s kovovými díly. Ocel vydrží nejdéle, hliník skoro to samé, plast nejméně. Bohužel, stejný poměr platí i o hmotnosti.
Ohledně hmotnosti zbraně platí, že byste si neměli pořizovat zbraň, kterou neudržíte bez chvění připravenou k lovu (s řemenem, zaměřovačem, ekvivalentem hmotnosti nábojů) na napjatých rukou před tělem (v ponosu) alespoň minutu. Ta sice může fungovat z posedu nebo jiného předem připraveného místa, kde si zbraň pohodlně opřete, ale pokud chcete lovit v pohybu šouláním nebo jinou fyzickou aktivitou, pak zbraň, kterou neudržíte minutu v ponosu bez chvění rukou se z nástroje statusového se snadno může stát nástrojem útrpným. Situace pak vede buď k výměně zbraně, nebo do posilovny.
Než zaplatíte, ujistěte se, že správně rozumíte účelu a používání všech ovládacích prvků nové zbraně, zda jsou v pohodlném dosahu vaší ruky a zda mají spolehlivý a jistý krok.
Ing. Martin HELEBRANT