Daňčí zvěř patří mezi nejatraktivnější druhy spárkaté zvěře. Elegantní silueta, výrazný pohlavní dimorfismus, specifické sociální chování a mimořádně atraktivní trofej (a také velmi kvalitní zvěřina) způsobily, že se daněk po staletí těší značné oblibě myslivců. Zatímco v minulosti byla daňčí zvěř převážně záležitostí oborních chovů, v posledních desetiletích dochází v řadě oblastí České republiky k výraznému rozšiřování volně žijících populací.
Právě tento trend však začíná přinášet nové otázky. Mnoho honiteb dnes řeší situaci, kdy početnost daňčí zvěře narůstá rychleji než schopnost krajiny absorbovat její vliv. Tam, kde byla ještě před dvaceti lety považována za vítané zpestření druhové skladby, se dnes stává významným ekologickým i hospodářským faktorem. Areál výskytu se rozšiřuje společně se zvyšujícím se počtem škod hlavně na zemědělský kulturách.
Diskuse o daňčí zvěři bývá často vedena především z pohledu kvality trofejí a chovu silných daňků. Podstatně méně pozornosti je však věnováno skutečnosti, že budoucnost populace neurčují trofejoví daňci, ale především počet a reprodukční výkonnost daněl. Právě zde leží klíč k efektivnímu managementu tohoto druhu.
Proč populace daňčí zvěře rostou
Daňčí zvěř disponuje několika biologickými vlastnostmi, které jí umožňují velmi úspěšně osidlovat kulturní krajinu. Mezi nejvýznamnější patří vysoká ekologická přizpůsobivost, schopnost využívat velmi efektivně zemědělskou krajinu a pěstované druhy plodin, relativně nízká citlivost vůči rušení, vysoká reprodukční schopnost a výrazná sociálnost tlup.
Na rozdíl od jelena evropského není daněk striktně vázán na rozsáhlé lesní komplexy, velmi dobře prosperuje v mozaice polí, remízů, menších lesů a travnatých ploch. Právě moderní zemědělská krajina poskytuje daňčí zvěři často ideální podmínky.
Jaké nebezpečí představuje přemnožená daňčí zvěř
V prvé řadě je to tlak na lesní obnovu z důvodu okusu lesních dřevin. Daňčí zvěř spásá přirozené zmlazení, poškozuje terminální výhony, omezuje druhovou pestrost lesa a obecně komplikuje obnovu listnatých porostů. Na rozdíl od srnčí zvěře působí daňci často škody ve větších skupinách, a proto lokální škody proto mohou dosahovat velmi vysoké intenzity.
Při vysokých koncentracích daňčí zvěře dochází k výrazné změně vegetační struktury potlačováním bylinného patra, bývají poškozeny nejen lesní byliny, ale i semenáčky dřevin, a také vzácné rostlinné druhy. Z dlouhodobého hlediska může docházet ke snižování biodiverzity.
V zemědělských kulturách daňčí zvěř velmi efektivně využívá a poškozuje ozimy, řepku, vojtěšku, kukuřici i meziplodiny. Ekonomické škody v některých oblastech každoročně rostou.
Největší problém je podhodnocený lov daněl
Mnoho honiteb se stále soustřeďuje především na lov trofejových daňků, přitom ale z biologického hlediska se jedná o zásadní chybu, neboť početnost populace neurčuje počet daňků, ale počet daněl, jejich věková struktura a reprodukční úspěšnost. Pokud nejsou dostatečně loveny daněly a daňčata, populace prakticky nemůže dlouhodobě klesat.
Každá dospělá daněla představuje budoucí reprodukční potenciál, v dobrých podmínkách a úživnosti dosahuje reprodukce velmi vysokých hodnot a lov daněl musí být hlavním nástrojem, nikoliv jen doplňkem lovu daňků „aby se splnil plán“.
Prioritně by se sice měly lovit staré daněly s poklesem kondice a ve špatném zdravotním stavu, daněly s opakovaně slabými potomky a obecně jedinci zaostávající v tělesném vývoji, ale vzhledem ke škodám a rostoucím počtům pouhá selekce nestačí a je třeba radikálně přistoupit k lovu i zdravých a silnějších daněl.
Z populačního hlediska představují nejvhodnější kategorii pro regulaci daňčata. Výhodou jsou minimální sociální dopady na tlupu, nižší stres ve skupině a také kvalitní zvěřina a její potenciální zpeněžení. V dobře vedeném chovu by měla daňčata tvořit významnou část celkového odstřelu a správné načasování lovu nastává po vytvoření stabilních rodinných tlup a po dostatečném osamostatnění mláďat. Vždy je nutné dbát na správnou identifikaci rodinných skupin.
Lov trofejových daňků
Řada honiteb věnuje maximální pozornost silným daňkům. Přitom právě tato kategorie má na růst populace nejmenší vliv. Kapitální daňci sice představují genetickou hodnotu a trofejovou kvalitu (často s nezanedbatelným vlivem na ekonomiku uživatelů honiteb), ale jejich lov by měl být výsledkem promyšlené selekce, nikoliv hlavním regulačním nástrojem.
Interakce mezi druhy spárkaté zvěře
Často se také mluví o vzájemné interakci stále se rozšiřující populace daňčí zvěře s ostatními druhy spárkaté zvěře. Daňčí zvěř je výrazně sociálnější, vytváří početnější tlupy a udržuje dlouhodobé sociální vazby mezi členy tlupy. Oproti tomu je srnčí zvěř teritoriální, rozptýlená a jelení zvěř stojí v podstatě uprostřed.
Daňci preferují otevřenější krajinu, často využívají zemědělské plochy, jeleni více využívají rozsáhlé lesní komplexy a mají větší domovské okrsky. Srnčí zvěř je vázána na relativně malé teritorium, resp. konkrétní lokalitu.
Potravní konkurence
Diskutována je ale také často potravní konkurence mezi druhy spárkaté zvěře. Srnčí zvěř patří mezi tzv. okusovače, zatímco daňčí zvěř představuje přechodný typ mezi okusovačem a spásačem. Při vysokých stavech může ale daňčí výrazně omezovat potravní nabídku pro srnčí zvěř. Potravní překryv existuje ale také mezi daňčí a jelení zvěří zejména v zimním období, na pastevních lokalitách a v mladých lesních porostech. V oblastech s vysokou hustotou obou druhů může docházet ke značné konkurenci.
V mnoha honitbách lze pozorovat, že s růstem daňčí populace ubývá kvalitních stanovišť pro srnčí zvěř, roste tlak na potravní zdroje, srnčí zvěř ustupuje do méně vhodných lokalit. Tento proces bývá pozvolný, ale dlouhodobě významný.
Jelení zvěř bývá vůči daňčí zvěři konkurenceschopnější, ale přesto i zde při vysokých početnostech daňků vzniká tlak na potravní zdroje, zimoviště a klidové zóny.
Daňčí zvěř jako „akustický prvek“ krajiny
Zkušení myslivci z mnoha honiteb poukazují ale ještě na jeden aspekt spojený s daňčí zvěří, kterým je vliv hlasových projevů a sociální aktivity daňčí zvěře na ostatní druhy spárkaté zvěře.
Na rozdíl od srnčí zvěře, která je většinu roku poměrně tichá, a na rozdíl od jelení zvěře, jejíž výrazná hlasová aktivita je soustředěna především do období říje, je daňčí zvěř v mnoha lokalitách hlasově aktivní prakticky po celý rok.
Ve větších populacích lze pravidelně pozorovat kontaktní hlasové projevy, varovné hlasy, sociální komunikaci uvnitř tlup, nehledě na i nemyslivecké veřejnosti již známou intenzivní hlasovou aktivitu (rochání) daňků během říje.
V oblastech s vysokou hustotou daňčí zvěře tak vzniká v některých obdobích roku téměř nepřetržitá zvuková kulisa, která může ovlivňovat chování ostatních druhů.
Zkušenosti řady myslivců z nížinných a pahorkatinných oblastí ukazují, že početné tlupy daňčí zvěře mohou významně měnit prostorové rozložení černé zvěře. Důvodem není agresivita daňků vůči prasatům, ale především zvýšený pohyb, časté přemisťování tlup daňčí zvěře a s tím vznikající hluk a ruch v krajině a také s tím spojená zvýšená míra vizuálního i pachového rušení.
Černá zvěř totiž obecně preferuje prostředí s minimem rušivých podnětů, a tak tam, kde se pravidelně pohybují početné tlupy daňků, bývá možné pozorovat přesuny prasat do klidnějších částí honitby.
Varovné reakce daňčí zvěře
Daňčí zvěř disponuje také velmi citlivým systémem kolektivní ostražitosti. Při zjištění nebezpečí často následuje prudké odběhnutí části tlupy a vůbec zvýšená pohybová aktivita celé skupiny.
Tyto projevy registrují i divoká prasata a zkušenosti z fotopastí ukazují, že prasata často reagují na náhlé poplašné reakce daňčí zvěře zvýšenou opatrností nebo dočasným opuštěním lokality.
Nejedná se však o cílenou mezidruhovou komunikaci, ale o využívání informací z okolního prostředí.
Otázkou tedy je, zda může daňčí zvěř vytlačovat černou zvěř? Přímé vytlačování nebylo prokázáno a dosavadní evropské studie neprokázaly, že by daňčí zvěř systematicky vytlačovala divoká prasata z území. Ve většině případů dochází spíše k prostorovému rozdělení aktivity.
V oblastech s mimořádně početnými populacemi daňků však mohou vznikat nepřímé efekty ve vztahu k černé zvěři tím, že dochází k rušení v krytinách, vyšší koncentraci zvěře na krmných místech nebo při využívání jiných potravních zdrojů. To může vést k tomu, že černá zvěř začne využívat jiné části honitby nebo přesouvá aktivitu více do nočních hodin.
Vlastní potravní konkurence mezi daňčí a černou zvěří je ale relativně malá a při silné úrodě lesních plodů konkurence prakticky mizí, naopak v letech potravní nouze může být významnější.
Zajímavým fenoménem, který pozorují myslivci i biologové, je opačný efekt. Černá zvěř někdy využívá přítomnost daňků jako zdroj informací o bezpečnosti prostředí. Pokud se větší tlupa daňků dlouhodobě klidně pase, prasata mohou vnímat lokalitu jako relativně bezpečnou a snižují míru ostražitosti. Podobný efekt byl popsán v minulosti také mezi jelení a černou zvěří.
Ve skutečnosti může být významnější jiný mechanismus. Daňčí zvěř může v honitbě zafungovat jako „indikátor lidské přítomnosti“, neboť daňci totiž často reagují na člověka dříve než prasata. Jejich náhlý útěk nebo poplašné projevy poskytují ostatním druhům nepřímou informaci o možném nebezpečí. V některých honitbách myslivci opakovaně pozorují, že po vyplašení daňků mizí z lokality i prasata, černá zvěř přerušuje aktivitu a její návrat na lokalitu se opožďuje. Tento efekt bývá nejvýraznější za denního světla.
Myslivci z oblastí s početnou daňčí zvěří často uvádějí několik opakujících se jevů - černá zvěř se vyhýbá otevřeným plochám intenzivně využívaným daňky, prasata přicházejí na vnadiště až později po odchodu daňků, v době daňčí říje bývá aktivita prasat v některých lokalitách nižší, naopak v nočních hodinách dochází často k bezproblémovému soužití těchto dvou druhů.
Tyto poznatky jsou však zatím převážně empirické a mohou se výrazně lišit podle charakteru honitby. Dosavadní dostupné vědecké poznatky neprokazují, že by hlasové projevy daňčí zvěře samy o sobě významně snižovaly početnost nebo reprodukční úspěšnost jiných druhů zvěře. Existuje však stále více praktických pozorování, která ukazují, že ve vysokých populačních hustotách může daňčí zvěř prostřednictvím své sociální organizace, častého pohybu, kolektivní ostražitosti a výraznější hlasové komunikace opravdu ovlivňovat prostorové chování ostatních druhů, zejména prasete divokého.
Nejedná se tedy o přímou konkurenci ani o vytlačování v pravém slova smyslu, ale o soubor nepřímých ekologických interakcí, které mohou měnit využívání krajiny ostatními druhy zvěře.
V moderním managementu honiteb by proto daňčí zvěř neměla být posuzována izolovaně, ale jako významný faktor ovlivňující celou komunitu volně žijící spárkaté zvěře. Tento aspekt bude s rostoucími stavy daňčí zvěře pravděpodobně nabývat na významu a zaslouží si větší pozornost jak myslivecké praxe, tak budoucího výzkumu. Určitě by bylo proto dobré, kdyby se zkušení myslivci a uživatelé honiteb, čtenáři časopisu Myslivost, podělili s ostatními formou článku či komentáře k výše popsaným zkušenostem.
Daňčí zvěř nesporně představuje v současné české krajině jeden z nejdynamičtěji se rozvíjejících druhů spárkaté zvěře. Přestože je z mysliveckého hlediska mimořádně atraktivní a obohacuje druhovou pestrost našich honiteb, její rostoucí početnost s sebou přináší významná ekologická i hospodářská rizika. Největší chybou současného mysliveckého managementu uživatelů honiteb bývá přehnané soustředění se na lov trofejových daňků při současném podceňování významu lovu daněl a daňčat.
Budoucnost daňčí zvěře v české krajině proto nebude záviset na kvalitě nejsilnějších lopat, ale především na schopnosti myslivců řídit početnost populací v souladu s únosností prostředí. Pouze vyvážený přístup respektující biologii druhu, potřeby krajiny i zájmy ostatních druhů spárkaté zvěře může zajistit, aby se daňčí zvěř nestala problémem, ale nadále zůstala cennou součástí české myslivosti. Nedopusťme situaci, aby se po sičí zvěři stala daňčí zvěř dalším problémovým, diskutovaným a myslivcům vyčítaným druhem zvěře.
Petr ŠTĚPÁNEK
Začátek formuláře