ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Srpen / 2026

S Martinem Jelínkem

Myslivost 8/2026, str. 88  Pavel Hubert Veverka
nejen o IX. Dni myslivosti, lesnictví a ochrany přírody
 
Pravidelně v polovině měsíce myslivosti se poblíž Poličky koná akce s názvem Den myslivosti, lesnictví a ochrany přírody v Oldřiši. Součástí programu je mimo jiné dřevařská soutěž Odříšský dřevorubec nebo velmi oblíbená soutěž ve vaření kotlíkového guláše. V letošním 9. ročníku zvítězil komtur Labské komendy Řádu svatého Huberta Evžen Rojek, kterému se letošní Svatohubertský guláš opravdu vydařil.
Návštěvníci si mohli prohlédnout přehlídku a prezentaci psů loveckých plemen, ukázky práce dravců a sov i expozice různých mysliveckých organizací, včetně Řádu svatého Huberta. Nechyběla ani myslivecká, lesnická a environmentální pedagogika zaměřená především na dětské návštěvníky.
Akce představila také moderní technologie využívané nejen v myslivosti, ale i v lesnictví a zemědělství. V oblasti práce se dřevem byla k vidění pestrá škála lesní mechanizace – od speciálních traktorů, vyvážeček a štěpkovačů přes tahače dřevní suroviny až po harvestory. Tyto stroje se návštěvníkům představily v rámci praktických ukázek.
Velkým lákadlem byla také Speed carving show, při níž měli řezbáři v časovém limitu prostor pro svou tvorbu. Vzniklá umělecká díla byla následně dražena a vzbudila značný zájem. Pomyslným vrcholem ukázek práce se sekerou a pilou byla EuroJack show, kde závodníci soutěžili v tom, kdo nejrychleji a nejpřesněji přeřeže, či přeseká kusy dřeva.

IMG-20260613-WA0057-1.jpg

Z odborného i populárního programu na hlavním pódiu zaujaly například přednášky Radomila Holíka Život s liškou Coco nebo Adama Charváta Stop srnoseči. Závěr programu patřil vystoupení skupiny Neplechy a Jaroslava Uhlíře s kapelou, přičemž skutečným vrcholem celé akce byla působivá ohňová show.
A to zdaleka není vše, co bylo možné na této významné myslivecké akci vidět. Proto jsem se za vás zeptal jednoho z hlavních organizátorů, Ing. Martina Jelínka

AZ1I1786-1.jpg

 
Jak vznikl nápad zařídit takovou to akci?
 
Na začátku každého dobrého projektu či záměru bývá vždy kvalitní nápad, odhodlání a v neposlední řadě i zapálení lidí, kteří za ním stojí, stejně jako v tomto případě přátel z mysliveckých spolků Oldřiš a Borová. Je zřejmé, že když tato akce před devíti lety vznikala, jen málokdo mohl tušit, jaké obliby a zájmu veřejnosti dosáhne.
Už od samého počátku přitom nešlo o tradiční myslivecký den, jaké pořádá řada spolků po celé České republice, tedy setkání mysliveckých přátel, s nabídkou zvěřinových specialit, dětskými aktivitami a prezentací místního spolku pro okolní obyvatele. Zde byl záměr od začátku odlišný. Chtěli jsme propojit tradiční profese, jakými jsou myslivost a lesnictví, a prostřednictvím praktických ukázek představit široké veřejnosti jejich význam. Tyto obory totiž zásadně přispívají k ochraně přírody i k udržitelnému hospodaření v krajině.
Postupem času, se zapojením Řádu sv. Huberta jako spolupořadatele a díky podpoře Pardubického kraje i dalších partnerů, získala akce na prestiži a svým rozsahem již výrazně přesahuje regionální rámec.
Na co jsme zvláště hrdí je naučná stezka pro děti, o kterou je každoročně obrovský zájem, pravidelně ji navštíví více než 500 malých návštěvníků. Právě děti jsou vnímány jako budoucnost, a proto je pro ně každoročně připravena řada stanovišť, kde si mohou vyzkoušet dovednostní, vědomostní i výtvarné aktivity. Každý ročník navíc přináší nové prvky a obohacení programu.
V příštím roce nás čeká jubilejní 10. ročník Dne myslivosti, lesnictví a ochrany přírody v Oldřiši, na jehož přípravách se již nyní intenzivně pracuje, aby návštěvníci mohli opět zažít pestrý a atraktivní program.
Na závěr je třeba zmínit, že hlavní zásluha na pořádání této výjimečné akce, konané na zelené louce nedaleko Poličky, patří Aleši Votočkovi, jeho ženě Jitce a jejich rodině, místním myslivcům z Oldřiše, Borové a okolí, místním dobrovolným hasičům a všem přátelům a partnerům, kteří se na realizaci jakýmkoliv způsobem podílejí.
 
Můžeš se, prosím, osobně představit čtenářům Myslivosti?
 
Pocházím ze Slavkovic, malé vesničky nedaleko Heřmanova Městce ve východních Čechách. Narodil jsem se v roce 1985 a myslivecké zkoušky i svůj první lovecký lístek jsem získal na OMS Chrudim, kde působím dodnes. Jsem ženatý a mám dvě děti, Annu a Huberta, které se snažím vychovávat k lásce k přírodě stejně, jako tomu bylo u mě a u předchozích generací v naší rodině.
Jsem aktivním členem ČMMJ i Řádu sv. Huberta a jak se často říká, pokud je člověk aktivní, funkce si ho brzy najde. V průběhu let jsem tak zastával či stále zastávám řadu funkcí a věřím, že jsem odvedl kus poctivé práce pro myslivost, nejen u nás ve východních Čechách.
Aktuálně působím jako předseda hodnotitelské komise, kde se v rámci chovatelských přehlídek snažíme přibližovat jak odborné, tak laické veřejnosti význam hodnocení trofejí, principy mysliveckého hospodaření a zároveň předáváme praktické zkušenosti. Neboť stále platí, že „Lov, abys mohl chovat a Chovej, abys mohl lovit!“
Velkou část svého mysliveckého života věnuji vzdělávání. Zastávám názor, že myslivec by se měl vzdělávat po celý život, a proto jsem si postupně složil hospodářské i vyšší odborné myslivecké zkoušky.
Neméně důležité je pro mě předávání zkušeností dalším. Věnuji se přípravě adeptů v kurzu na první lovecký lístek i uchazečů o hospodářské zkoušky. V posledních letech mě však nejvíce naplňuje práce s dětmi a mladou generací. Snažím se v nich probouzet vztah k přírodě a myslivosti například prostřednictvím mysliveckého tábora „S Hubertem do lesa“, podílím se na tvorbě naučných stezek a pravidelně docházím do okolních škol a školek s edukativním programem.
Součástí mého života je také kynologie – v naší rodině nikdy nesměl chybět lovecký pes. Jsem majitelem chovné stanice De Sancti Huberti, zaměřené na německé křepeláky. Toto plemeno mě oslovilo svou všestranností a výborným uplatněním v myslivecké praxi.
 
Máš i zajímavý profesní život?
 
Mohlo by se zdát, že být inženýrem ekonomie nemá s myslivostí mnoho společného. I ve své profesi jsem si však našel způsob, jak ji propojit se svou vášní pro myslivost.
Aktuálně pracuji pro Pardubický kraj, kde mám na starosti odbor financí a rozpočet kraje. Pro mnohé bývá překvapením, že když vstoupí do mé kanceláře, má zde myslivost své místo a nemyslím tím pouze vystavené trofeje. Snažím se svou práci vykonávat s maximální odpovědností a rozvahou, podobně jako v myslivosti, kde jsou klíčové pečlivost, trpělivost a dlouhodobý pohled. Zároveň vnímám zřetelné paralely mezi hospodařením s veřejnými financemi a péčí o přírodu. V obou případech se jedná především o správná rozhodování, hledání rovnováhy a odpovědnost vůči budoucím generacím.
Myslivost tak neovlivňuje pouze můj osobní život, ale promítá se i do přístupu k mé profesi. Učí mě pokoře, nadhledu a schopnosti vnímat věci v širších souvislostech, což považuji za zásadní nejen pro myslivost, ale i pro práci ve veřejné správě.
 
Co by si doporučil myslivcům při čerpáním dotací, na co mají nárok a jak nejlépe postupovat?
Především jedno – nebát se. Dotace totiž nutně neznamenají složitou a odrazující administrativu. Naopak mohou být velmi dobrým nástrojem, jak pomoci mysliveckým spolkům i jednotlivcům realizovat jejich nápady a aktivity, na které by jinak jen obtížně sháněli prostředky.
Možností, kde o podporu žádat, je celá řada. Nabízí je obce, města, kraje, ale i jednotlivá ministerstva. Každá úroveň má své programy zaměřené například na péči o krajinu, výsadbu zeleně, práci s mládeží nebo vzdělávací aktivity. Důležité je mít chuť vystoupit ze své komfortní zóny a být ochoten pro svůj záměr něco udělat.
Z vlastní zkušenosti vím, že někdy opravdu stačí začít úplně jednoduše – zajít na obecní úřad a otevřeně říct: „Pane starosto, chtěli bychom vysadit novou alej. Pozemek máme, stromky zajistíme, zapojíme místní lidi, připravíme doprovodný program… Mohla by se obec na takové akci nějak podílet?“
Právě osobní přístup, iniciativa a snaha zapojit komunitu jsou často klíčem k úspěchu. Není vždy nutné hned sahat po velkých dotačních programech, i menší podpora z místních zdrojů může mít velký význam a často je administrativně jednodušší.
Doporučil bych také dobře si promyslet samotný záměr projektu – co chceme udělat, proč to dává smysl a jaký to bude mít přínos pro krajinu i pro veřejnost. Právě jasná myšlenka a konkrétní plán bývají při žádostech o dotaci zásadní.
Dotace nejsou vždy jen o penězích, ale i o přístupu. Jsou příležitostí, jak ukázat, že myslivost má své pevné místo ve společnosti, že dokáže přinášet konkrétní hodnoty a aktivně se podílet na péči o krajinu i život v obcích.
 
Ovlivnili tvůj zájem o myslivost také předci v rodině?
 
Jednoznačně ano. Pocházím z myslivecké rodiny a právě můj táta i děda byli těmi, kteří mě k myslivosti přivedli a probudili ve mně vztah k přírodě už od raného dětství.
Dodnes mám v paměti řadu silných vzpomínek. Například když mě děda brával na hřivnáče do lokality, které se říká „Důlní“. Dodnes je tam rozsáhlá dubová stráň, pod níž protéká potok a kam v parných letních dnech k večeru nalétávaly desítky hřivnáčů. Děda seděl opřený o kmen dubu, kouřil a pobízel mě, ať si v korunách nějakého holuba najdu. Společně jsme pak čekali na ten správný okamžik. A když jsme měli štěstí, babička nám ulovené holuby připravila pečené na jablkách s nádivkou. Dodnes mám tento způsob lovu rád a na stejné místo vyrážím i se synem Hubertem.
Daleko více zážitků z lesa mám však s tátou, o kterých bych mohl sepsat mnoho loveckých povídek a pevně věřím, že mu bude ještě dlouho sloužit zdraví a že jich ještě spoustu přidáme.
Právě tyto zážitky mě formovaly a utvářely můj vztah k myslivosti tak, jak ho mám dnes. Myslím, že bez rodiny a bez těchto společných okamžiků bych k myslivosti nikdy nenašel tak hluboký vztah.
 
Ty jsi také členem, rytířem a mistrem Řádu svatého Huberta?
 
Ano, a je to pro mě velká čest. Členství v Řádu svatého Huberta pro mě nepředstavuje jen formální záležitost, ani další funkci, kterou bych se měl potřebu prezentovat. Vnímám ho především jako vyjádření určité životní filozofie, kterou se snažím naplňovat nejen v myslivosti, ale i v osobním životě.
Myslím, že příběh svatého Huberta zná téměř každý, ale skutečně porozumět jeho poselství je něco jiného. Proměna Huberta lovce v Huberta světce je o vnitřní změně, a právě tuto proměnu si musí každý prožít sám, aby ji dokázal pochopit a sám za sebe přijmout. Je to výzva pro každého z nás zamyslet se nad tím, jak žijeme, jak přistupujeme k přírodě i k ostatním lidem.
Řád svatého Huberta vnímám jako společenství lidí, kteří si zakládají na tradicích, etice, úctě k přírodě a víře. To jsou hodnoty, které jsou velmi důležité. Být rytířem Řádu znamená tyto principy nejen ctít, ale také aktivně předávat dál, ať už při práci s mládeží, které se aktivně věnuji, nebo při organizaci akcí jako je Den myslivosti v Oldřiši či Svatohubertských slavnostech na Kuksu, nebo při každodenním výkonu práva myslivosti.
Funkce mistra řádu pak přináší i určitou odpovědnost. Jedná se o organizaci aktivit, reprezentaci Řádu a především snahu udržovat a rozvíjet jeho myšlenky v současné době. Vnímám to jako službu nejen myslivosti, ale i společnosti jako takové.
Pro mě osobně je členství v Řádu svatého Huberta také velkou motivací. Připomíná mi, že myslivost není jen o lovu, ale především o vztahu k přírodě, o pokoře, tradici, víře a odpovědnosti vůči krajině i dalším generacím.

IMG-9de50f196a5b6de930748ab89ee1c835-V-1.jpg
 
Kde provozuješ myslivost a jakým způsobem?
 
Myslivost provozuji především ve východních Čechách, kde mám silné rodinné i osobní vazby. Jsem aktivním členem mysliveckého spolku Mezilesí Načešice, kde patří mezi hlavní druhy zvěře zvěř srnčí a černá. V minulosti jsme se věnovali i pořádání honů na drobnou zvěř, avšak stejně jako v mnoha dalších regionech došlo i u nás k výraznému poklesu jejích stavů. Z tohoto důvodu jsme od honů upustili a v současnosti se zaměřujeme především na individuální lovy, či v zimních měsících na společné naháňky na černou zvěř.
Osobně dávám přednost spíše individuálnímu způsobu lovu, kdy mám prostor vydechnout z každodenního pracovního nasazení, být chvíli jen sám se sebou, srovnat si myšlenky a potěšit duši. Zároveň mi tento způsob lovu umožňuje zvěř důkladně přečíst a následně ji i bezpečně ulovit.
Díky tomu, že aktivně pracuji s loveckými psy německými křepeláky, účastním se během roku i několika desítek společných akcí napříč celou Českou republikou, ať už se jedná o naháňky na spárkatou zvěř či hony na drobnou. Tyto zkušenosti mi umožňují neustále si rozšiřovat obzory, sdílet zkušenosti s ostatními myslivci a zdokonalovat se v praktickém výkonu myslivosti. Zároveň si s nadsázkou a někdy i s úsměvem, dělám přehled o tom, kolik variant může mít výřad zvěře.
 
Chutná ti zvěřina a jaký pokrm máš nejraději?
 
Zvěřina má v našem rodinném jídelníčku výsostné postavení. Je pro nás nejen kvalitním a zdravým zdrojem masa, ale také samozřejmou součástí životního stylu, který je spojený s myslivostí a vztahem k přírodě.
Velmi si cením toho, že přesně vím, odkud zvěřina pochází, jakým způsobem byla získána a že s ní bylo zacházeno s maximální úctou. A základem všeho je samozřejmě šikovná a zdatná kuchařka, která se nezalekne ničeho, co přinesu domů. I když u nás se často o tu pomyslnou kuchyňskou zástěru se ženou přetahujeme.
Mezi má nejoblíbenější jídla nemůžu nezmínit maminčinu svíčkovou ze zajíce, manželky holoubátka na divoko, či mou slabost pro tatarák z jelena siky. Děti milují trhané maso z divočáka, které často dáváme do tortill, či hamburgerů a také máme všichni rádi kančí guláš. Zvláště teď v období léta, v tzv. grilovací sezoně připravujeme nejrůznější pokrmy nejraději venku na ohni.

IMG-ee3601c51bb7e1f570a22dab4eea9fba-V-1.jpg
 
Pamatuješ si na svoji první trofej?
 
Myslivost vnímám především skrze množství prožitých zážitků, a to nejen těch vlastních, ale i těch sdílených s ostatními. Velkou radost mi přinášejí chvíle, kdy mohu být součástí úspěchu druhých, například, když doprovázím kamarády na cestě k jejich vysněné trofeji. Právě tyto společné okamžiky, sdílené emoce a zážitky mají pro mě mnohem větší hodnotu než samotný počet vlastních trofejí.
Přesto si myslím, že na svůj první úlovek a vlastně i první trofej si vzpomene každý myslivec. Já jsem měl to štěstí vyrůstat v myslivecké rodině, a tak jsem už od útlého dětství doprovázel svého tátu na lovy. Dodnes si vybavuji ten okamžik, kdy se mě táta zeptal, zda bych si chtěl ulovit svého prvního srnce, že má obeznaného pro mě srnce I. věkové třídy. Byl to silný moment, ve kterém se mísila radost, respekt i určitá nervozita, ale především velká životní zkušenost a symbolický krok do mysliveckého světa. Takže ano, nejen že bych dokázal popsat kde a kdy, ale štítek s trofejí tohoto srnce má své významné místo mezi mými ostatními trofejemi.
 
Máš lovecký zážitek, na který se nedá zapomenout?
 
Dovolím si nezmínit lovecký zážitek v pravém slova smyslu, ale spíše souhru osudu a náhod, které provázely pořízení mé první fenky křepeláka. Toto plemeno bylo vždy srdcovou záležitostí a jeho pořízení nebylo jen otázkou výběru plemene, ale i určité životní cesty, kdy jsem toužil po vlastní chovnou stanici. A právě s mou první fenkou Ayrou jsem si prošel zkušeností, na kterou se nedá zapomenout a která mě v mnohém změnila.
Bylo to na jaře, kdy jsme společně pilně trénovali na naše první zkoušky. Všechno šlo, jak má, práce ji bavila, měla chuť a já se těšil, kam a jak až to spolu dotáhneme daleko. Jedno odpoledne po práci, jsem ji vzal jen na krátké proběhnutí na louku za městem. Nic výjimečného, alespoň jsem si to myslel. Během několika vteřin se ale vše změnilo.
Ze zarostlého náletu, hned u silnice vyrazil divočák, o kterém jsme neměli ani tušení a v tomto místě bych ho nikdy nečekal. Ayra se mu postavila, ale neměla šanci. Útok byl prudký, nečekaný a brutální. Během okamžiku ležela na zemi těžce zraněná a já stál pár metrů od ní s pocitem naprosté bezmoci. Ten pohled na ní a její zranění, ta bolest v oku, to jsou věci, na které se nedá zapomenout. V tu chvíli jsem si myslel, že je konec a že ji ztratím. Ale nevzdal jsem to. Následoval rychlý přesun na veterinární pracoviště, kde se jí ujal člověk, kterému budu navždy vděčný. Boj o její život trval dlouhé hodiny, dny a přesto to zvládla.
Dnes Ayra stále žije a stala se chovnou fenou i matkou mnoha dalších generací křepeláků. A právě proto, i když to není „lovecký zážitek“ v klasickém slova smyslu, je to pro mě jedna z nejsilnějších mysliveckých zkušeností. Naučila mě pokory, respektu k přírodě a také víry.
 
Jaký druh lovu preferuješ?
 
Není rozhodující konkrétní druh lovu, ale spíše to, s kým ho mohu sdílet. Myslivost je především o lidech a vztazích, které kolem ní vznikají. Samozřejmě mám rád i chvíle, když vyrážím do lesa jen sám se psem, či se svými dětmi, ale společné zážitky, sdílené emoce, radost z úspěchu kamaráda, nebo obyčejné posezení u ohně, či setkání u výřadu, právě tyhle momenty dávají myslivosti ten pravý smysl.
A možná vůbec nejdůležitější je umět se takovými lidmi obklopit. Lidmi, kteří myslivost vnímají podobně, kteří ji dělají srdcem a mají na věc podobný náhled.
 
Jak jsi spojený s loveckým vybavením?
 
Osobně se snažím dívat na výběr loveckého vybavení s určitou mírou rozumu a nadhledu. Ne vždy to nejdražší nebo nejmodernější musí být zároveň to nejlepší pro konkrétního myslivce.
Důležité je především to, aby zbraň, její ráže i ostatní vybavení člověku skutečně „seděly“, aby s nimi byl sžitý, důvěřoval jim a dokázal je bezpečně a spolehlivě používat v každodenní myslivecké praxi. Můj táta nedá dopustit na jeho staré ZHáčko a když vidím, jak mu to funguje, těžko mu svůj moderní SAUER budu vnucovat. Mou nejoblíbenější ráží, kterou ve své myslivecké praxi dlouhodobě využívám, je 6,5×55SE. Po mnoho let jsem věrný střelivu Lapua Mega 10,1 g, které se mi osvědčilo svou spolehlivostí a účinností při lovu veškeré spárkaté zvěře, se kterou se při výkonu myslivosti setkávám.
Samostatnou kapitolou jsou pro mě společné hony na spárkatou zvěř, kde nejčastěji využívám ráži 8×57 JS, která je svou účinností a zastavovacím účinkem pro tyto typy lovu vhodnější.
Co se týče samotných zbraní, mám rád moderní řešení, která nabízejí variabilitu a flexibilitu. Vyhovují mi systémy umožňující rychlou výměnu hlavní, montáží nebo optiky a díky tomu, mohu své vybavení přizpůsobit aktuálním podmínkám a konkrétnímu způsobu lovu.
To nejdůležitější je ale samotný přístup každého, kdo drží v ruce zbraň – jeho zkušenosti, odpovědnost a respekt k přírodě i zvěři. Bez toho sebelepší technika nemá skutečný význam.
 
Jak vnímáš myslivecké zvyky a tradice?
 
Myslivecké zvyky a tradice mám velmi rád a vnímám je jako nedílnou součást myslivosti. Nevnímám je jen jako formální soubor pravidel, ale především jako projev úcty ke zvěři, k přírodě i k samotné myslivosti. Ať už se jedná o mysliveckou mluvu, vzdání pocty ulovené zvěři, lovecké signály nebo slavnostní výřad, tyto zvyky a tradice by měly být každému myslivci vlastní.
Zároveň si myslím, že tradice by neměly stát v rozporu s moderním výkonem myslivosti. Naopak, měly by ji doplňovat a kultivovat. Je důležité je nejen dodržovat, ale i vysvětlovat jejich význam mladší generaci, aby se z nich nestaly jen prázdné rituály, ale živá součást myslivecké kultury.

IMG-20250727-WA0104-1.jpg
 
Ty se také věnuješ rozvoji ve vzdělávání mysliveckého dorostu?
 
Snažím se předávat své zkušenosti jak adeptům na první lovecký lístek, tak i dětem a mladším generacím, ať už formou přednášek, praktických ukázek nebo různých volnočasových aktivit. Dlouhodobě se podílím na organizaci mysliveckého tábora „S Hubertem do lesa“, který pořádá Řád sv. Huberta. Právě tábor „S Hubertem do lesa“ je pro mě jedním z nejvýznamnějších projektů. Koná se v letních měsících uprostřed městských lesů Chrudim. Jeho cílem je zábavnou a přirozenou formou vést děti k ochraně přírody, myslivosti, lesnictví, včelařství nebo rybářství. Děti se zde seznamují s fungováním přírody, lesních i vodních ekosystémů a učí se chápat souvislosti mezi člověkem a krajinou. Velký důraz klademe na praktické zkušenosti – aby si děti mohly věci samy vyzkoušet, „osahat“ a prožít. Chodí v doprovodu lesníků do lesa, s myslivcem na lov, s rybářem k vodě, apod.
Velmi důležité pro mě je, aby děti pochopily, že myslivost není jen o lovu, ale především o odpovědnosti, respektu a péči o krajinu, ve které žijeme.
 
A jaký je podle tebe pohled veřejnosti na myslivce?
 
Pohled veřejnosti na myslivce je dnes podle mě poměrně různorodý a často závisí na osobní zkušenosti. Jsou lidé, kteří myslivost vnímají pozitivně a chápou ji jako důležitou součást péče o krajinu, zvěř, ale i například kulturní a společenský život na venkově.
Na druhou stranu je dnes, i vlivem sociálních sítí, část veřejnosti doslova „masírována“ negativním pohledem na myslivce. Myslivost je pak často vnímána velmi zjednodušeně pouze optikou lovu, bez znalosti širších souvislostí, každodenní práce v honitbě nebo odpovědnosti, kterou myslivci nesou.
Odpovědnost za tento stav je z velké míry naší chybou, kdy jsme neuměli dostatečně vysvětlovat, co myslivost skutečně obnáší a nepomáhá nám ani řada negativních kauz spojených se selháním některých jednotlivců, kteří nám kazí jméno. Veřejnost dnes vnímá hlavně to, co vidí a slyší kolem sebe, a snadno si tak vytvoří zkreslený názor.
Právě proto, považuji za velmi důležité otevřeně komunikovat, pořádat akce pro veřejnost, pracovat s dětmi a ukazovat myslivost v jejím skutečném světle. Když lidé vidí, kolik práce, odpovědnosti a vztahu k přírodě za tím stojí, často svůj pohled změní.
 
Co bys chtěl vzkázat čtenářům časopisu Myslivost na závěr?
 
Že osobně věřím, že budoucnost myslivosti je právě v otevřenosti, v dialogu s veřejností a v ochotě věci vysvětlovat. Myslivost má ve společnosti své pevné místo jen je potřeba ho dokázat správně obhájit.
Zároveň bych si přál, aby si myslivci zachovali pokoru, úctu k přírodě a odpovědnost za naši krásnou přírodu, kterou spravují. To jsou hodnoty, na kterých myslivost vždy stála a které mají své místo v dnešní době a věřím že i v budoucnu.
 
S poděkováním za rozhovor
připravil Pavel Hubert VEVERKA
 

Zpracování dat...