Individuální lov pernaté zvěře u nás legislativně umožněn není, v zemích s jinou tradicí (jih Evropy, Velká Británie, ale i sousední Polsko), se tak ale loví. Tento způsob lovu zachovává původní využití ohaře, zvláště mladým psům pomáhá pochopit smysl toho, co po nich při výcviku chceme. Pro lovce je pak lov „z vystavení“ komplexním zážitkem, kdy na rozdíl od mnoha společných honů má šanci opravdu spolupracovat se psem a užít si ránu.
Jak je to s ohaři na honech a jaké výhody individuální lov má? Zeptali jsme se
Ing. Lucie Svobodové, chovatelky a rozhodčí z výkonu. Je registrovanou chovatelkou od roku 2007, v chovatelské stanici Danitty odchovala 42 vrhů plemene maďarský ohař krátkosrstý. Je mezinárodní rozhodčí z výkonu i exteriéru pro FCI skupinu VII Ohaři. Posuzuje všestranné zkoušky a soutěže v ČR i v zahraničí. Má zkušenosti s posuzováním soutěží, jako je Mistrovství světa v lovu s ohaři či Evropský šampionát setrů a pointrů. V ČR posuzovala Memoriál Richarda Knolla a další soutěže. Je držitelem loveckého lístku od roku 2005. Na zkouškách úspěšně odvedla více než 40 ohařů různých plemen.
Proč byste preferovala individuální lov drobné zvěře s ohařem?
V jednom ze základních dokumentů Mezinárodní kynologické federace (FCI) se hned na úvodní stránce píše:
„Psi musí být vždy vhodní k funkci, ke které byli původně zamýšleni, šlechtěni a chováni.“ Ohař, slovensky stavač, ale i v češtině někdy označován jako stavěč či stavěcí pes, je pes, který se vyznačuje typickou vlastností - vystavováním či stavěním. Vystavování je reakce na pach zvěře, kdy pes laicky řečeno „ztuhne“. Z evolučního hlediska se jedná o ustrnulý poslední moment před skokem po kořisti. Psi byli k tomuto způsobu práce šlechtěni od raného středověku.
Klíčová otázka zní, proč naši předci chtěli, aby se jejich lovečtí psi před zvěří zastavili, neskočili a nevyrazili nebo rovnou zvěř nechytili? Souvisí to s tím, jak a čím zvěř lovili. Až do 15. století se v Evropě lovilo kuší či lukem. Výhodou proto bylo, pokud pes lovce nejen upozornil na to, kde se zvěř nachází, ale také dokázal vydržet na místě dostatečně dlouho, aby se lovec mohl přiblížit a nachystat. Požadavek na takové chování psa před zvěří ještě zesílil, když se od 16. století začal rozmáhat lov palnými zbraněmi. No, a tento způsob lovu, tedy před psem z vystavení, probíhal samozřejmě individuálně, třeba i v menší skupince, ale nikoliv na společných lovech, jak je známe dnes.
V čem se liší práce ohaře na společném lovu od lovu individuálního?
V našich zeměpisných šířkách se drobná zvěř loví pouze na společných honech. I na takových akcích mají někdy ohaři možnost vypracovat zvěř vystavením a umožnit tak její ulovení, nicméně není to pro úspěch lovu klíčové. Vzhledem k množství střelců je důležité hlavně to, aby se zvěř zvedla a dala do pohybu, přičemž je prakticky jedno na jakou stranu, protože leč je obestoupená střelci. K takové práci ovšem není třeba mít ohaře, například plemena slídičů odvedou práci zcela stejně, někdy dokonce i lépe, protože zvěř v hustém terénu vypíchnou a nezůstanou „stát“ jako ohaři.
Můžeme tedy konstatovat, že v obecné rovině u nás sice ohaře k původnímu účelu používáme a využíváme jako pomocníky při lovu, ale jejich hlavní vlastnost, to, co dělá ohaře ohařem, tedy vystavování, tu během lovu na drobnou zvěř spíše dnes tak nějak tolerujeme a občas se jí pokocháme, ale není pro nás alfou a omegou úspěšného lovu. A to je z pohledu zachování vlastností plemen ohařů problém.
Jak byste vysvětlila nekynologovi, co dělá, respektive má dělat, ohař jinak než jiný lovecký pes na společném honu?
To záleží, zda se ptáte z pohledu práce psa nebo z pohledu organizátora honu.
Z pohledu organizátora honu se po ohaři obvykle chce stejná práce jako po ostatních loveckých psech na honu přítomných, tedy zvěř vyhledat, vypíchnout ať už po vystavení nebo bez něj, umožnit její ulovení a v případě ulovení ji dohledat a donést.
Z pohledu práce psa by ohař, na rozdíl od slídičů, jezevčíků, teriérů, retrívrů a dalších loveckých plemen, měl zvěř nejprve vystavit a až po pokynu vůdce ji zvednout. Pro ohaře je to ale nesmírně těžké, pokud společně s ním pracují v leči další plemena s jiným stylem práce. Často pak neudrží své nervy na uzdě a zvěř vyrazí, protože nechce čekat, až přiběhne třeba nějaký slídič a zvěř mu vyrazí tak říkajíc přímo před nosem.
Vidíte proto v práci ohaře během společných honů vůbec nějaké pozitivní aspekty, nebo je to spíše omezuje?
Vnímám to tak, že pro ohaře je lepší lovit na společných honech než nelovit vůbec. Nicméně oproti individuálnímu způsobu lovu tam mnoho výhod nevidím. Leda snad to, že v některých případech může mít pes na honu více příležitostí ulovenou zvěř aportovat.
Pokud vím, tak máte osobní zkušenosti s takovým lovem v jiných zemích. Jak tam lov probíhá?
Na individuálním lovu pernaté jsem byla v Polsku. Nejprve v lednu 2025 beze zbraně, pouze se psem. To ale byla spíš náhoda, že jsem se vyskytla u známých, kteří se druhý den chystali na lov a pozvali nás, abychom je se psy doprovázeli. Letos už nás pozvali cíleně a já, protože jsem si v průběhu roku vyřídila Evropský zbrojní průkaz, jsem mohla vyrazit nejen se psy, ale i s loveckou zbraní. Jednalo se o lov na bažanty, kdy se lovili pouze kohouti.
Lov probíhal tak, že se dojelo auty do určené lokality, kde místní předpokládali výskyt divoké bažantí zvěře a určený terén se prošel se psy ploužením. Jak se dalo předpokládat, kohouti se vyskytovali především v příkopech, v remízcích či v rákosinách. Po projití lokality se nasedlo do aut a popojelo na další místo, kde se pokračovalo. Celý lov trval od devíti ráno asi do tří odpoledne a za tu dobu se stihlo projít čtyři nebo pět lokalit.
Za dva dny lovu jsme viděli desítky kohoutů i slepic, ale střelilo se celkem pět kusů, všechny z vystavení před psem. Míra „úspěšnosti“ zde ale nikoho netrápila, neboť všichni lovci chápali, že se jedná o lov divoké zvěře, který má spoustu aspektů. Někdy se střílet nedá, někdy vylétne několik kusů najednou, ale patrony jsou jen dvě, no a někdy střelec prostě mine. Lov byl s počtem pěti úlovků obecně považován za úspěšný.
Jaké specifické vlohy ohařů podle vás nejvíc trpí tím, že se v Česku drobná zvěř loví pouze společně?
Z hlediska vloh je to rozhodně vystavování a postupování. Z hlediska výcviku pak klid před zvěří a celková preciznost provádění disciplín. Mám-li jako kynolog mladého ohaře ve výcviku, vždy procházím tvrdým vnitřním bojem, zda ho brát či nebrat na hony. Musím si vyhodnotit, nebo spíš odhadnout, zda tato zkušenost pro psa bude znamenat víc pozitiv nebo víc negativ. Bohužel při našem způsobu lovu to bez negativ nejde, neboť nelze ovlivnit množství lovců ani jejich chování a způsob střelby, či chování ostatních psů. A lze jen těžko odhadnout, jak bude na našeho psa působit specifická atmosféra honu a někdy pro něj „nelogické“ střelby. No a o tom, že by se přizpůsobovala organizace lečí práci psů, třeba s ohledem na směr větru, si můžeme na většině společných honů nechat jen zdát.
Takže je možné konstatovat, že z tohoto pohledu je současná legislativa v podstatě jistý problém nejen pro úspěšný lov, ale také pro chov loveckých psů?
Tento názor jsem poprvé slyšela od kolegů pejskařů snad už před dvaceti lety, kdy jsem s ohaři začínala. Tehdy jsem ještě úplně přesně nechápala, o čem to mluví a jak to myslí, ale postupem času mi to začalo být jasné a dnes bych se pod to klidně podepsala. A určitě bych nebyla sama.
Budete se proto ve vašem chovatelském klubu zasazovat za takové legislativní úpravy, aby byl individuální lov drobné zvěře s ohaři možný? Třeba aby byla za možnost individuálního lovu drobné zvěře na povolenku apod?
Nemohu mluvit za Klub chovatelů hrubosrstých a maďarských ohařů, z.s., kde jsem sice členem výboru, ale pouze jedním z jedenácti, nicméně vzhledem k tomu, jak znám své kolegy, tak věřím, že pokud se toto téma otevře a bude na stole ležet smysluplný návrh, tak ho většina podpoří.
Zároveň si myslím, že by takový návrh mohl najít podporu i v klubech britských ohařů, které máme v ČR dva, jednak ČPSK, z.s., a jednak MSKAO, z.s. Jsou to totiž právě setři a pointři, kteří tím, že se u nás loví zvěř pouze na společných honech, trpí asi nejvíce. Jejich styl práce, jehož jádrem je právě prostorné hledání a vystavování, nebývá na společných akcích vždy oceňován, zatímco pro individuální lov by byl ideální.
Nechci ale zapomínat ani na další kluby ohařů a možná i slídičů. Věřím, že chovatelských klubů, které mají potenciál se k tomuto tématu stavět příznivě, je dnes více než těch, které téma nebude zajímat nebo s ním z nějakého důvodu, který mě ale nenapadá, budou vyloženě nesouhlasit.
Určitě to není poprvé, kdy o tomto takto diskutujete, tak se dovolím zeptat, zda jste se setkala s nějakým odporem od myslivecké veřejnosti nebo institucí při sdílení těchto myšlenek a návrhů na změnu?
Ano, setkala jsem se s tradiční skepsí a negativizmem typu „to nemá cenu, to se u nás nikdy neprosadí“. Ale platí, že kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale také nezkusíš, nevíš.
Myslíte si, že by taková změna zákona mohla mít i negativní dopady? Pokud ano, jaké?
Tady musím otevřeně říct, že jsem v první řadě kynolog a až v druhé myslivec. Proto se nepovažuji za dostatečně fundovanou osobu k tomu, abych hodnotila dopady změny například na myslivecké hospodaření.
Z pohledu kynologie žádné potenciální negativní dopady nevidím, pouze přínosy. Samozřejmě nikdo netvrdí, že by možnost společného lovu měla být zrušena. Individuální lov by byl pouze alternativou a každý uživatel honitby, ať už spolek či soukromá osoba, by se mohl rozhodnout, jakým způsobem či způsoby bude drobnou zvěř lovit.
Existuje podle vás riziko, že by se takový lov zneužíval, že by přinesl větší tlak na populace drobné zvěře, že by byl zneužíván třeba k pytlačení?
Podle mého názoru ne. Zkušenost ze zahraničí ukazuje, že na individuálním lovu jsou uloveny pouze jednotky kusů. Určitě by bylo možné lov regulovat formou povolenek, tak, jak tomu je u spárkaté zvěře. Samozřejmostí je, že se v divoké populaci bažantů střílí pouze bažantí kohouti. A i my, kteří jsme kurz o první lovecký lístek absolvovali již dávno, si pamatujeme, že ideální poměr kohoutů a slepic v populaci je asi jeden kohout na čtyři slepice. Nedovedu si představit tak intenzivní lov, který by tento poměr narušil.
Pokud se jedná o argument pytlačení, tak to mi přijde úsměvné. To jako, že dostanu povolenku na pět kohoutů za sezonu, ale ve skutečnosti jich střelím šest? Vzhledem k úspěšnosti tohoto způsobu lovu se nedá očekávat, že by v honitbě byly takto za sezonu uloveny více než jednotky kusů. Myslím, že počet kusů zvěře, kterou upytlačí volně pobíhající psi, je významně vyšší a o zvěři, která končí pod koly aut, ani není třeba mluvit.
Co by individuální lov drobné zvěře znamenal pro běžného chovatele a vůdce ohařů? Jaké výhody by to přineslo?
Především by to znamenalo možnost tento způsob lovu vůbec zařadit do aktivit, které se psem dělám. To by se následně dalo využít jak při výcviku mladého psa, který by na individuálním lovu lépe pochopil, co se od něj jako od ohaře chce, tak i při přípravě psa na vyšší zkoušky a soutěže, kde se před psem v poli zvěř loví, což dnes prakticky nelze legálně nacvičit.
No a v neposlední řadě by nám to prostě umožnilo tento způsob lovu se psem praktikovat. Jistě by pro spoustu myslivců bylo atraktivní, kdyby si mohli na tři, čtyři hodiny zajít do honitby na procházku se svým ohařem a brokovnicí, možná ulovit bažantího kohouta, možná ne. Pak by jim držení ohaře jako pomocníka pro myslivost dávalo určitě větší smysl než nyní.
Jinou otázkou je, zda by běžný majitel ohaře měl k individuálnímu lovu přístup. Není ale vyloučeno, že by honitby takovou povolenku prodávaly i nečlenům za poplatek, což by mohlo být oboustranně výhodné. A dalo by se také uvažovat, že by došlo ke spojení myslivce bez psa a pejskaře beze zbraně, kteří by na takový lov vyrazili společně. Toto je například běžný model třeba právě v Polsku.
Na závěr bych se chtěla zeptat, jak vůbec vidíte budoucnost chovu ohařů pro pracovní využití u nás, pokud se legislativa v tomto smyslu nezmění?
Chov loveckých psů dnes do značné míry závisí na jejich sportovně-rodinném využití. Kdyby nebylo majitelů, kteří si je pořizují jako aktivního parťáka a kamaráda do rodiny, spoustu loveckých plemen by dnes prakticky nebylo možné chovat, nebo jen ve velmi omezené míře.
Pokud nedojde ke změně legislativy, která bude vstřícnější k možnostem využití ohařů v lovecké praxi tím způsobem, k jakému byli vyšlechtěni, dá se předpokládat, že podíl ohařů v myslivosti dále klesne a tato plemena se budou více a více přesouvat do role rodinného společníka. Myslím si ale, že tento trend se netýká pouze ohařů, ale také dalších loveckých plemen, jejichž praktické využití při lovu je zákonem nějakým způsobem omezeno.
připravila Lucie KOLOUCHOVÁ