Objednal jsem si návštěvu a na místě zjistil, že pan Dolníček není jen nadšeným lovcem, ale také člověkem, se kterým se dá krásně popovídat nejen o exotických lovech, ale o myslivosti obecně. A tak prvotní záměr reportáže se změnil a nakonec jsme setrvali dlouho oproti plánovanému času na návštěvu v diskuzi o některých aspektech české myslivosti v oblasti jižní Moravy.
Pan Dolníček je majitelem poměrně velké a úspěšné stavební firmy, kterou za pětadvacet let vybudoval. Už sedmým rokem je také starostou obce Tvořihráz, věnuje se aktivně myslivosti jako hospodář Mysliveckého spolku Tvořihráz – Výrovice a také dělá hospodáře v honitbě Ctidružice pronajaté od města Znojma. Jak mi řekl, v Tvořihrázi vykonává místní spolek právo myslivosti na 730 ha, z toho je 680 ha lesů a 50 ha polí. Myslivci loví jelení, srnčí a černou zvěř a občas nějakou drobnou zvěř.
Jak je to s drobnou zvěří na jižní Moravě? Co udělat pro drobnou zvěř, jak řešit predátory srstnaté i pernaté zvěře?
V poslední době se stavy drobné zvěře zvyšují. Mnoha spolkům není nepříznivá situace jejich podmínek a stavů lhostejná a dělají pro zlepšení, co mohou. Budují zvěřní políčka, přikrmují, zřizují napajedla funkční hlavně v letních měsících. Bohužel aktuální je nebezpečí myxomatózy u zajíců, ale to pro tuto chvíli ponechám stranou, byť nesmíme pustit ze zřetele. Obávám se ale, co přijde s jarem a oteplením, kdy se asi virus bude šířit rychleji.
Přínosem pro stavy drobné je kromě péče o krajinu tlumení predátorů, bez toho se dobrý výsledek nedostaví. Do toho nově vstupuje hájení lišek, ale skutečný myslivec dokáže lišky odlovit v době mimo hájení. Pohledů je více. Pokud má liška mladé, škody v přírodě nadělá hodně. Musíme to brát tak, že má také právo na život a odchování mláďat.
Další predátor, kuna skalní, žije a dělá škody ve vesnici, kde obývá stodoly a podobné stavby. I tomu se věnujeme. Kun lesních je oproti kuně skalní podstatně méně, řekl bych, že sotva desetina stavů. Pokud se myslivci likvidaci predátorů skutečně věnují, jsou výsledky, ve vyšších stavech drobné zvěře skutečně znát. Jsou lovci, kteří střelí za rok padesát lišek, a to je v přírodě vidět.
Jiná věc je hájení dravců. Je to složité téma. Ano, hájíme dravce, na druhou stranu likvidují zvěř, kromě jiných i koroptve. Jsou místa s odchovaným a usazeným hejnkem koroptví, nicméně přes zimu je vychytané od jestřábů, káňat nebo jiných dravců. Na to se nikdo z ochranářů nezaměří – jeden druh chrání, ale touto ochranou je jiný druh významně likvidován. A koroptev je přece naším národním bohatstvím, neodmyslitelně do naší přírody patří. Nejen že tu byly, ale potlačovaly škodlivý hmyz na polích našich dědečků... Zasloužily by si vyšší zájem a promyšlenější stupeň ochrany. Pokud to nedokážeme, přijdeme o ně. Jsou programy, které vysazují koroptve do volné přírody, podporované dotacemi, ale nikdo už nedovolí, aby byl loven dravec, který je likviduje.
Jak vidíte otázky střetu současného velkoplošného zemědělství a myslivosti, jak to co nejlépe řešit?
Nejde to bez spolupráce mezi myslivcem a zemědělcem v širším slova smyslu. Aby zemědělec neměl škody, musí umožnit myslivci, aby mohl zvěř na jeho polích lovit. Je to dávno známé, ale nepoužívané. Například je třeba u hranice pole – les dát nízkou plodinu, abychom mohli divočáka nebo vysokou lovit, než vejde do kukuřice, řepky, pšenice. Není to složitá zásada.
Další chybou jsou obrovské hony. Přitom je obcházen zákon, protože stát dal jasné pravidlo, že by největší plocha měla být 30 ha a vedle by měla být jiná plodina. Jenže zemědělci si vytvořili alternativu, kterou dovoluje zákon, oddělení travnatým pásem a vedle sejí stejnou plodinu.
Ministerstvo zemědělství přitom v zákonech nebo doprovázejících metodikách uložilo zemědělcům rozdělit velké lány na menší o rozloze 30 ha a na každém pěstovat jinou plodinu. To by zvýšením úživnosti polních honiteb pomohlo drobné i spárkaté zvěři a zároveň i myslivcům při lovu zvěře, která působí zemědělcům škody. Nařízení umožňuje rozdělit lány na menší šestimetrovými zatravněnými pásy. V důsledku ale na stohektarovém poli může být zase většina hektarů třeba pšenice nebo kukuřice a minimum pásů mnohdy jen suché trávy, kde se daří jen myším.
Od roku 2026 Ministerstvo zemědělství dalo pěstitelům možnost udělat tyto pásy 12 metrů široké, oseté nektarodárnými plodinami a každý rok je obnovovat. To je sice o moc lepší než dříve, ale nejlepší by bylo střídání plodin, například na 30 ha pšenice, 30 ha hrachu 30 ha kukuřice. Je to ovšem v nesouladu s trendem sofistikované agrotechniky využívající širokozáběrové stroje. A stojí na tom ekonomika velkých hospodářských celků.
Další ožehavou otázkou je používání totálních herbicidů na výdroly po sklizni, což škodí zvěři daleko víc. Když postříkáte takový stohektarový lán rozdělený dvěma zatravněnými pásy tímto herbicidem, a to mnohdy i vícekrát, vznikne pustina, ve které dokážou žít opět jen myši. Je to námět k zamyšlení pro úředníky, zda použití herbicidů na výdrol jen omezit, nebo úplně zakázat. Dá se to přece jako dříve řešit podmítkou a ne chemicky.
A vidíte tady u vás v okolí, že by se něco měnilo k lepšímu?
Šestimetrový pás mezi stejnou plodinou nic neřeší. Ani vzhledem ke zvěři, chorobám a škůdcům. Na šesti metrech šíře pruhu nedokážeme divočáka či jinou zvěř ulovit, snad to bude lepší, pokud bude pruh dvanáctimetrový. Také se stává, že sousední zemědělské podniky vedle sebe mají dva půdní bloky se stejnou plodinou i bez pruhu mezi bloky, protože je každý podnik jiný subjekt. Pak zákonné opatření pozbývá smysl.
Příklad si můžeme vzít ze sousedního Rakouska, kde je struktura polí jako u nás před nesmyslným scelováním pod diktátem kolektivizace. Plochy v jednotkách, vzácněji v nízkých jednotkách hektarů a kultury se střídají a pak má zvěř nejen lepší podmínky, ale může se i lépe lovit. Nedivme se proto, že tam nemají takový problém se škodami od černé zvěře, na tak rozdílných a malých plochách nemá klid a nerozmnoží se tolik prasat jako na našich velkých. Divočáci se u nás nastěhují do velký ploch a v klidu a s dostatkem potravy zde žijí většinu roku, přičemž myslivec se nemá šanci ke zvěři dostat.
Při sestavování osevního postupu by měl fungovat zdravý lidský rozum a i zemědělci ve vzájemné debatě s myslivci by měli použít pravidla alespoň trochu zjednodušující způsob lovu a tím eliminovat škody na plodinách.
Lze to říci tak, že kde jsou myslivci ve vedení zemědělských podniků, dokáží osevní postupy sestavovat a realizovat i podle možností minimalizace škod zvěří. A když nic jiného, dokáží prosadit komunikaci o zlepšení a možnostech snížení škod. Ale zde by měli sehrát svoji úlohu i myslivci, kteří jsou nejen ve vedení takových agropodniků, ale i když jsou jen zaměstnanci. A také to nepůjde bez individuálního přístupu k majitelům pozemků.
Na druhé straně myšlenka malých honiteb s předpokladem výkonu práva myslivosti samotným majitelem pozemku naráží na časovou náročnost a pracnost. Nebude reálné, aby zemědělec ve dne pracoval na poli a v noci systematicky chodil hlídat a lovit. Mám mnoho informací, že mnozí menší zemědělci toto nedokázali i přes snahu dlouhodoběji zajistit, lépe řečeno, po čase to vzdali. Nejlepší je tedy podle mého názoru symbióza a seriózní spolupráce mezi zemědělcem, majitelem půdy a myslivcem, který tuto činnost vykonává jako hobby, měl by si vážit jeden druhého, všichni se nutně potřebují.
Otázkou tedy je, kde je černá přemnožená. Budeme sice tvrdit, že jsou přemnožená prasata, někde ano, ale někde určitě ne. Kolem naší obce budeme chodit třeba týden, než na ně vůbec přijdeme a snad i ulovíme. Obecný názor je, že prasata jsou přemnožená, ale není to tak. Prasat je hodně, nelze tvrdit že není, ale nelze je ulovit v takovém množství, jak tvrdí obecná představa. Nakonec vždyť jsme o tom mluvili v souvislosti s těmi nekonečnými lány plodin.
Ale musíme si jako myslivci přiznat, že jsme asi opravdu historicky zanedbali nebezpečí nárůstu stavů černé zvěře, která v jistém období vlastně nahradila nám myslivcům dříve hojné vyžití při lovu zvěře drobné. A podobné je to třeba se sikou na Plzeňsku, který má dobrou adaptabilitu, rozmnožil se a když se zvěř množí, musí na to myslivec reagovat. Ale nárůst siky ve volnosti se zanedbal a vznikají škody, to ale není chyba siky.
Ale zpět k divočákům, dostali jsme se do situace, kdy krajina poskytuje černé zvěři bohatě prostřený stůl, krytinu ve velkých lánech, mění se i klima, a rázem jsme svědky něčeho, co se dá jen velmi těžko a jen za velkého úsilí alespoň trochu přibrzdit. Opravdu sám neumím nabídnout jasné řešení, toto řešení ale není jen na samotných myslivcích.
Jak se díváte na přikrmování zvěře ve volných honitbách?
Přikrmujeme všichni, podle zákona v době nouze. Ale co je doba nouze? A opravdu v době měnícího se klimatu a mírných zim opravdu má zvěř dobu nouze? Určitě je třeba pro zvěř něco dělat, ale s rozumem a znalostí.
Například dnes je třeba zbytečné dávat seno srnčí zvěři, pominu-li mnohdy naprosto pochybnou kvalitu sena, pokud má možnost si srnčí sem a tam zobnout a kousnout, seno v podstatě ignoruje. Máme zvyk těsně před Vánocemi doplnit seníky. Je to ovšem jen úlitba pro veřejnost, ani o Vánocích srnčí seno nebere... Kvalitní letninu, tu už dělá asi málokdo.
Něco jiného je granulovaná směs, například oves ze samokrmítek. Ale opravdu jen přikrmovat, ne celou zimu nebo dokonce celoročně krmit jádrem z velkoobjemových zásobníků, to je kontraproduktivní. Ale určitě bychom neměli zapomínat celoročně na slaniska.
Zimy už zvěř ale v podstatě neohrožují, nakonec i to je důvodem zvyšování stavů spárkaté zvěře, protože mírné zimy umožní přežít i slabším kusům, které by jinak kondičně období mrazu v minulosti nepřežily.
Zajíce přikrmujeme a pokud je souvislá vrstva sněhu, tak jsme schopní rozvézt pro ně i seno, které vždy berou, stejně tak krmnou řepu. Nejhorší varianta je zmrzlý povrch sněhu, pak se zajíc k ničemu nedostane. Příkrm souvisí také s prevencí škod ve vinohradech nebo sadech, zajíc opravdu dokáže napáchat značné škody.
Stále významnější je řešit vodu v honitbách, kde je voda, tam je život. Snažíme se pro zvěř dělat co nejvíc. Podařilo se mi postavit větrné čerpadlo, které spolehlivě funguje a čerpá vodu z hloubky 12 m. Není tu ale lokalita, kde by se dalo postavit další. Část potřeby vody pro honitbu nám poskytuje řeka Jevišovka. Pro druhou část honitby jsme čerpadlo nainstalovali do místa, kde byl starý průzkumný vrt. Vytváří jezírko, které můžeme považovat za přírodní. Inspiraci k větrnému čerpadlu jsem si dovezl z Afriky, kde je pitné vody velmi málo a opatřuje se, prakticky výhradně, mechanizmy tohoto typu. Od čerpadla vedeme potrubím vodu k lesíku, kde jsme vyhloubili nádrž, kterou teď můžeme považovat za přírodní jezírko. Je to celoroční zdroj vody pro zvěř, drobnou i ostatní.
Je třeba ale řešit i situace v druhé polovině roku, kdy zemědělci „všechno posečou“, stejné je to s aplikací přípravků chemické ochrany. Dříve se obilí poseklo, ale strniště se nechalo bez podmítky třeba měsíc, než z výdrolů vyrostlo nové krmení pro zvěř. Bohužel, obrovská plocha monokultur se dnes naráz sklidí a okamžitě podmítá – jakou možnost a šanci pak zvěř má? Pokud budou plochy menší, sklidí se, dejme tomu, 30 ha obiloviny, zvěř o pole nebo více přejde do kukuřice, vojtěšky... Tohle je velký prostor pro zlepšování podmínek zvěře, ale naráží na komunikaci se zemědělci. Ale o tom jsme se už zmiňovali.
V honitbě máte také zastoupení lesních porostů. Jak vycházíte s lesníky a jak se vyrovnáváte se škodami zvěří?
Vždy je co zlepšovat. Naši honitbu jsem přebral před sedmnácti lety. Honitba byla naprosto v pořádku, naši předchůdci se starali o porosty tak, že v lesních částech bylo vše, co a jak má být. Z pohledu stavu porostů a stavů zvěře byla honitba dobře vyladěná. Dnes po kůrovci už tam nejsou stromy, které by tam být měly, to vyladění se pozná podle škod, pokud ale lesníci opravdu zodpovědně spočítají škody, ať už na vysokých stromcích, okus na větších stromech nebo terminály malých stromků. Za dobu, kdy mám honitbu v pronájmu, nejsou škody nijak vysoké, nízké i vysoké patro je v rovnováze, škody nevznikají. Ale, věřím tomu, že když by tam žila jelení zvěř, a bude tam jen třeba 50 % nižšího patra, tak budou okusy.
Pokud se dostanu i do jiných honiteb, někde stav opravdu není dobrý, někde si nejde nevšimnou nápadných okusů. Příčiny mohou ale být i ve špatné výsadbě, hůře realizovatelných podmínkách, jemnějších nebo složitějších nuancích pěstování nebo vztahu mezi zvěří a porosty. Na řadě míst jsou zbytečně vysoké stavy zvěře a je tam vidět, že myslivci a lesníci nenalezli společnou řeč. Je to škoda pro myslivce i pro lesníky, zvěř ale za nedohodu o společném hospodaření nemůže, ta se chová tak, jaké podmínky jí člověk poskytne.
To je například téma Plzeňska a jelenů sika, tam je to vidět jasně, ale nechci teď nijak podrobně hodnotit. Když se porosty vysazovaly, s problémem siky se nepočítalo na zvyšování stavů měli včas reagovat ti, kteří tam loví, přemnožení siky neměli dopustit. Ale pravidlo také je, že škody se musí ukázat jasně a včas, aby se dalo reagovat, že je něco špatně.
V době rozhovoru se zrovna čeká na to, kdo a kdy bude jmenován novým ministrem zemědělství. Jak to vidíte se změnou na postu ministra zemědělství a jeho vztahu k myslivcům?
Končícího ministra teď nechci hodnotit. Před panem Výborným byl ministrem starosta vedlejší vesnice Zdeněk Nekula. Byla s ním dobrá komunikace a je to člověk, se kterým by se dalo něco vytvořit, ale už bohužel skončil. Je nutné, aby i lidé na tak vysokých postech viděli dolů a dokázali pochopit nejen problémy a běžné fungování nás myslivců.
Úplně upřímně, kdyby byl ministr zemědělství myslivec a přišel by k nám, na naši akci, třeba na hon, tak by měl koukat a naslouchat, sám poznat, vycítit, co je třeba zlepšit, co je dobré a co ne. Respektuji ale i to, že ministr nemůže mít podrobné znalosti ze všech oborů, které pod ministerstvo spadají. Já jako starosta obce mám také mnohdy řešit věci, kterým nerozumím, ale mám vždy možnost, abych si přizval toho, kdo tomu rozumí, odborníka, který mi poradí a já mohu využít jeho názorů. Ne prosazovat svůj, který nemusí být správný. To je taková obecná podmínka, ať už to je funkce v ČMMJ nebo na ministerstvu.
Myslím si, že právě jednání kolem novely zákona o myslivosti byl příklad, kdy se nevyslechly názory všech zainteresovaných, kdy myslivci neměli možnost říci svůj názor, resp. nebyla snaha, aby byli vyslyšeni. Ale bohužel ani řadoví členové ČMMJ podle mne nebyli dostatečně jasně a podrobně informováni o tom, co jak by chtěla naše organizace prosadit, domluvit, jak se vyvíjejí jednání a jaký je vlastně náš společný názor.
Očekávám tedy, jak se funkce ujme nový ministr zemědělství a jaký vůbec bude mít názor nově vznikající vláda na myslivce a myslivost jakožto součást hospodaření v přírodě. Od toho se budou odvíjet i případná další jednání o tom, zda a jak, případně či vůbec novelizovat zákon o myslivosti. Myslím si, že novelu určitě potřebujeme, ale měla by vznikat za aktivní účasti a s respektováním pohledu nás myslivců. Musíme se umět chovat a argumentovat jako zodpovědní, ale ne jediní hospodáři v krajině.
Jak obecně vnímáte tlak lidí na přírodu?
Česká republika je specialista na to, že lidé, široká veřejnost, dělají vše, co není zakázáno. Lesy jsou pod obrovským tlakem veřejnosti, všichni si jedou do lesa relaxovat – na kole, na motorce, na čtyřkolce, se psem, bez jakékoliv zodpovědnosti za své chování, protože si myslí, že mohou všechno. Kolik lesníků a myslivců už mělo v lese konflikt s motorkářem, který tam nemá co dělat?! V tom máme dluh a úkol neustále vysvětlovat veřejnosti, jakou úlohu v lese a v přírodě obecně myslivec má. Lidé si myslí, že myslivec jde do lesa za zábavou. Myslivost je přece ale celoroční práce, zodpovědnost, mnoho vynaloženého soukromého času a často i docela velká dřina. A každý myslivec to dělá zadarmo. A má náklady, než se vybaví vším, co by měl nebo musí mít. Lidé pak řeknou lovíte jen pro trofeje. Ale to je určitý vrchol, kterému předchází spousta práce. A například u nás musí myslivec napřed ulovit pět kusů holé zvěře, pak má nárok, aby si mohl ulovit trofejového srnce. Dalo by se mluvit šířeji, ale jako příklad uvedu to, co si veřejnost ani neuvědomuje. Já jako myslivecký hospodář mám vícekrát za měsíc telefonát od policie, že tam a tam někdo srazil na silnici zvěř. Někdo ji srazil, má s tím škodu, je to nepříjemné, ale starost, co se sraženou zvěří už je moje a mnozí lidé by se zhrozili, kdyby měli jet tak jako já ve dvě hodiny ráno na místo a postarat se, nehledě na to, že když není zvěř zhaslá, tak ji dostřelit, a pak odvézt.
Jaké mají postavení myslivci na jižní Moravě v rámci venkovské komunity, čím by se měli či mohli prezentovat? Máte příklady dobré spolupráce, spolupráce se školami při výchově dětí a spolupráce s dalšími zájmovými spolky?
Myslivci nejen v našem spolku organizují dětské dny. Ukazují dětem zvěř, aby znaly základní informace kolem myslivosti a přírody. Vždyť to někdy neví ani jejich rodiče, taková je doba. Já osobně podporuji každý myslivecký kroužek, pozvu každého, kdo má zájem, proto je má trofejní místnost taková, že děti vidí spoustu zvířat i v životní velikosti. Je to funkční myslivecká osvěta, abych sem mohl kohokoliv vzít, vysvětlit, naučit, a tak.
Není to moje chlubení se trofejemi, ale moje myslivost a lovectví. Chci být lovec i myslivec. Myslivosti se věnuji celý život, ať je to přikrmování i jiná péče, ale na druhou stranu jsem lovec. Člověk to musí umět spojit. Je-li jen myslivec, je to v pořádku, ale ten přece musí být občas lovec. Pokud není lovec, nemůže odvádět mysliveckou práci správně. Patří k tomu lov druhů, které je potřeba tlumit. Vzali jsme zvířatům spoustu prostoru, nic jiného nezbývá.
Nedaleko sídla jste postavil kapličku sv. Huberta. Jak vidíte kulturu, tradice a podporu zapsání české myslivosti na seznam národního nehmotného kulturního dědictví?
Od malička jsem měl představu, že postavím kapličku a já jsem zvyklý své vize dotáhnout. Postavil jsem ji v roce 2015 a v červnu 2016 nechal vysvětit svatému Hubertovi. Je to tedy myslivecká kaplička s motivem patrona myslivců sv. Huberta umělecky ztvárněného na průhledném skle. Když vyjde Slunce, prozáří výjev, který svítí do dáli na cestě nad obcí. Kaplička už je neodmyslitelnou součástí Tvořihráze i našeho spolku. Když začínáme hon, máme nástup u kapličky. Každé Vánoce se tam setkáváme, pozdravíme se, popřejeme si a popovídáme. Kromě těchto tradic se rodí další, v posledním roce jsem u kapličky jako starosta oddal už šest párů. Kromě Huberta jsem si nechal udělat od známého znojemského sochaře pana Maixnera sochu Diany, bohyně lovu. Třeba proto, aby Hubert nebyl sám.
Ctím tyto tradice a když mám možnost pro to něco udělat, nelituji spousty úsilí a ve finále ani peněz. Dělám to rád a pro českou myslivost. Nechci být pro své okolí jen člověk, který loví a tráví tím spoustu času. Stejnou dobu trávím pro ostatní věci, třeba na propagaci myslivosti. Dnes je pro mne myslivost také můj životní styl, vše v mém životě do ní zapadá. Snažím se, aby propojení lesa, myslivosti, lovu a mého života tvořilo uzavřený kruh. Je pro mne také velmi důležité, když myslivec dělá, co dělat má, chodí oblékaný, jak je to vhodné.
Byl jsem na loveckých výpravách ve spoustě států, v Africe, Americe, Rusku. A jednoznačně vím, že se máme čím chlubit. Tím, jak myslivost funguje v České republice, včetně našich tradic, zvyků a jejich dodržování, to je skutečně velmi ojedinělé. Třeba na Slovensku, Maďarsku, Rumunsku, tam ke zvěři a myslivosti úctu mají, ale v Africe to vůbec neznají. Je ale pravda, že jak už do Afriky dlouho jezdí mnoho Čechů a vlastní i nějaké pozemky, tak se česká myslivost a její zvyky a tradice už i tam projevují. V Rusku řeknete, že se to u nás dělá tak a tak, a když tam přijedete podruhé, potřetí, tak už také umí předat úlomek a popřejí Lovu zdar, i když jsou z toho našeho požadavku překvapení nebo nesví. I když, můj poslední lovecký pobyt byl v Americe, tam je to opravdu jen sport a obstarání zvěřiny, tam, kde jsem byl já něco jako naše zvyky a tradice vůbec neznají.
Jak a v čem by měla Českomoravská myslivecká jednota zlepšit či změnit zastoupení a záštitu běžných řadových myslivců?
Je fakt, že Českomoravská myslivecká jednota ztratila určitou část členů, odešli, zanevřeli na ČMMJ, nejsou pojištěni u Halali. Ale to je škoda. Těm starším nikdo pořádně nevysvětlil, jaká je výhoda být u ČMMJ. A hlavně, pokud jsi jednou myslivec, tak bys měl být automaticky členem ČMMJ. Řadový myslivec potřebuje nějaké zastání, zaplatí-li si členský příspěvek, ČMMJ může pomoci, musí svým řadovým myslivcům ale poskytnout také nějaké zvýhodnění, služby. Třeba když dělám zkoušky se psem a jsem členem, tak mám zkoušku za jiné peníze než ten, kdo není. Myslivec může být vášnivý střelec, a když chodí na střelnici, tak má jako člen také finanční zvýhodnění. V tom všem ale chybí osvěta. Musíme vytvořit například něco jako desatero výhod pro člena ČMMJ. Vedení by se mělo více zajímat o to, co se děje dole, nemám mnohdy pocit, že se tak děje, ale byli zvoleni noví krajští zástupci do Myslivecké rady ČMMJ, tak spoléhám na to, že se budou více zajímat o dění i na nižších úrovních než jen ve vedení ČMMJ.
S poděkováním za rozhovor
připravil Martin MOHELSKÝ