Efektivita dobré ovladatelnosti v rámci práce na řemeni se plně projeví až u staršího psa, který již zažil lákadla v podobě různých druhů zvěře na stopní dráze a další rušivé elementy. Základy pro to však vytváříme již u štěňat v rámci cílené rané výchovy.
I když raná výchova loveckého psa představuje neocenitelný startovní kapitál pro jeho budoucí „profesi“, zejména pro náročné úkoly při dosledech, i dospělý pes může být vycvičen pro spolehlivou práci na barvářském řemeni – je to však obtížnější. I v takovém případě je účelné, aby mu během výcviku na konci stopy byla vždy nabídnuta zábavná zkušenost, která podpoří jeho motivaci. Já osobně dávám přednost kousku masa (pro opravdu hladového psa), ale fantazii se meze nekladou.
Rychlý pokrok v učení
Pro výcvik kvalifikovaného psa na dosledy je v každém případě rozhodující, aby pes nakonec splnil dvě základní podmínky – za prvé jsou jimi motivace najít kus, a za druhé poslušnost, respektive spolupráce s vůdcem.
Motivace představuje vnitřní hnací sílu psa, který se soustředěně a s nadšením věnuje práci na stopě. S konceptem zde představeným dochází k rychlému pokroku ve výcviku, takže již po relativně krátké době vyvolá motivaci pouhé připnutí řemene Touha spolupracovat, která je pro psa jako smečkové zvíře vrozená, je základem harmonické spolupráce s vůdcem, důležitý je zde ale základní výcvik předcházející výcviku pro práci na barvě. Z pohledu loveckého kynologa je fascinující, jak se i starší zkušený pes po nedávné úspěšné práci na barvě soustředí na práci, když dostane barvářský obojek nebo postroj a řemen.
Zakládání stopy
V minulém dílu jsme mluvili o zakládání stopy vlečenou potravou. Kdy ale je nejvhodnější přejít z krmení na pobarvenou stopu?
Z mé osobní zkušenosti je tato otázka relativně bezvýznamná. I s dospělým psem ráda cvičím na umělé stopě vytvořené pomocí potravy, přičemž ne vždy potravu vleču, mnohdy pouze „tupuji“, tj. otírám asi po kroku, dvou. Pes se musí naučit nejen sledovat souvislou pachovou stopu, ale také se orientovat podle „otěrů“.
Mimochodem, štěně i dospělý pes se při odpovídající přípravě bez problémů vyrovnají s přechodem na jiné způsoby kladení stop. Rozhodující je spíše to, že si pes během výcviku na barvářském řemeni plně osvojil vykonávanou práci, tedy soustředění se na pach, na který byl nasazen, a komunikaci s vůdcem na druhém konci řemene.
Samotná technika kladení stopy má v zásadě podružný význam. Důležitější je rozložení barvy, tedy množství barvy na stopě, to, jak daleko kapky jsou a jak je stopa dlouhá, na což však mají vliv různé techniky kladení stopy. Pet lahev s dírkou ve víčku nebo „pítkem“ se snadno a relativně čistě používá, přičemž médium (barva) musí být tekuté, i když s větším otvorem lze nanášet i hrubší části (např. sraženiny). S tamponem, který namáčím v barvě a kterým stopu tupuji, jsem naopak nezávislá na konzistenci materiálu, a navíc jsem schopna lépe kontrolovat dávkování, zejména pokud se jedná o nejmenší množství na jednotku vzdálenosti. S kouskem tkáně (plíce, bachor atd.) mám možnost stopu táhnout a zároveň nanášet.
Stopařské boty hrají v rámci techniky kladení stop významnou roli, zejména pokud se jedná o trénink nepobarvené stopy. Podle mých vlastních zkušeností si pes se stopou zakládanou stopařskou botou, tedy nepobarvenou, poradí lépe než se stopou s malým množstvím barvy. Zejména s ohledem na dosledování srnčí zvěře (více než 60 % ulovené zvěře!), kde pes nemá k orientaci k dispozici téměř žádné stopy na zemi (zvěř je lehká a nenaruší tolik povrch), dávám ale přednost tréninku pobarvené stopy.
Role vůdce aneb Je to o vztahu
Při žádné práci se psem nehraje moje mentální situace, moje vnitřní rozpoložení, tak významnou roli, jako při práci na stopě. Pes má neomylný dar velmi rychle interpretovat to, jak jsem na tom. Pomáhá mu jednak jeho zvláštní schopnost rozpoznávat řeč těla, jednak umí díky svému, pro člověka nepředstavitelnému, čichu vnímat mé sekreční procesy, pachy, které vyzařují jednotlivé emoce. Pes to, co já nemám jak ovládnout, protože se to prostě děje mému tělu, vnímá a přebírá, protože je v pravém slova smyslu prostřednictvím řemene nevyhnutelně upoután k mé maličkosti.
I když se navenek snažím zachovat klid, nedokážu před svým psem skrýt svou nespokojenost, rozladěnost, dokonce hněv nebo nejistotu a beznaděj. Pes je pak tak nejistý, že naše komunikace v této situaci selhává. To je často důvod, proč týmy selhávají při zkouškách, a to primárně ne kvůli psovi, ale kvůli vůdci.
Naopak moje sebejistota, moje ovládaná touha jít vpřed, najít kus, moje vytrvalost, moje soustředění, moje důvěra a duševní vyrovnanost působí na psa stimulujícím způsobem, takže máme dobré šance dostat se úspěšně k úlovku. Vůdce si proto musí být této souvislosti vědom a musí se vždy snažit o sebeovládání a udržovat pozitivní náladu.
Začátky a rituály
Cvičná stopa musí být pečlivě označena, abych mohla cíleně pracovat s řemenem, tj. naším komunikačním prostředkem, pupeční šňůrou, a okamžitě jím vyjadřovat pochvalu nebo korekci podle situace.
Způsob značení si může každý zvolit sám, ať už pomocí lístků, opřených klacků, barevných pásků atd., na tom nezáleží. Důležité však je, aby stopa byla vedena v přímé linii od značky ke značce a aby byla jasně viditelná alespoň další značka. Pouze za těchto podmínek je možné v případě potřeby psa správně vést.
Vždy bychom měli trénovat jen na pečlivě označených stopách, abychom nemuseli přemýšlet, kudy to vlastně stopa vede a byli schopni psa korigovat i při nepatrném sejití.
Příprava psa na nadcházející práci je důležitá zejména pro všestranně využívané lovecké psy. Ideální je nastavit si čitelný rituál a ten dodržovat - vůdce odloží psa poblíž místa nástřelu, tedy začátku stopy, nasadí psu barvářský obojek nebo postroj s připnutým řemenem, ten rozvine. Poté se vydá „prozkoumat“ místo nástřelu, přičemž udržuje oční kontakt s ležícím psem. Poté si psa vyzvedne a dovede ho na místo nástřelu.
Tento postup se může někomu zdát zbytečný, ale zkušenosti ukazují, že má svůj smysl. Motivovaný pes se tímto způsobem naučí ovládat svou touhu vyrazit, uklidní se a soustředí na nadcházející práci. Kromě toho je připraven na praktické využití, kde může správné prozkoumání a vyhodnocení nástřelu trvat delší dobu a má zvláštní význam.
Od místa nástřelu by se pes měl nejprve naučit pečlivě sledovat stopu a neletět zběsile vpřed. Proto zůstáváme stát na nástřelu, zatímco pes ověřuje stopu, držíme řemen a následujeme psa pomalu až ve chvíli, kdy se zorientuje a jasně ukazuje stopu.
Začátku práce na stopě je rozhodně třeba věnovat zvýšenou pozornost. Řemen by měl být vždy napnutý, bez uzlů a šmodrchanic, držíme ho mezi psem a koncem tak, aby nám plynule klouzal v rukou. Ovládání řemene je podstatnou součástí techniky vedení. Naopak působí málo profesionálně, když se vůdce v terénu více zabývá rozmotáváním řemene než samotným vedením svého psa.
Napětí vodítka vůči psu je důležitým komunikačním kanálem, lze pomocí něj naučit psa pomalejšímu tempu nebo přesnějšímu držení stopy. Jakmile pes sejde ze stopy, okamžitě se zastavíme, pevně držíme řemen, a když se pes opraví, okamžitě ho opět uvolníme. Pes si tento „jazyk“ obvykle velmi rychle osvojí. Kromě toho je prosté napnutí řemene v kombinaci s pomalým tempem spolehlivým způsobem, jak naučit psa držet stopu.
Snaha držet stopu je důležitým cílem výcviku. V praxi hraje roli zejména v hustém podrostu, v mlazinách nebo v jiných neprůchodných terénech, kde se pes při práci snadno zamotá na řemeni. Zatímco vůdce rozvazuje uzel, pes by se neměl nechat odradit od svého cíle a po vyproštění by měl pokračovat v práci.
Úsporná verbální komunikace
Verbální komunikace je ideálně úsporná, stručná a pokud možno tichá a relevantní pouze pro danou situaci. Není vůbec účelné, aby vůdce neustále na psa mluvil! Samozřejmě nezáleží na tom, jaká slova používáme, ale měla by být vždy stejná a důsledně dodržovaná. Například svého psa vyzývám k práci na vodítku slovem „barva“, chválím ho slovem „hodný“, když pes znovu najde ztracenou stopu, a napomínám ho krátkým „ee!“ v případě příliš zbrklé práce nebo při sejití ze stopy. Pro mě je důležité neustále se soustředit na to, abych se vyjadřovala podle situace. Pes je kromě jiného chválen pouze tehdy, když skutečně znovu najde stopu, tj., když ji evidentně sleduje čichem a nejde po ní náhodou.
Pokračování příště.
Lucie KOLOUCHOVÁ