Po celý život patřil k těm lidem, kteří největší hodnotu lidského bytí spatřovali v nejniternějších krásách přírody, v její prosté a přitom tolik bohaté každodennosti. Detaily jejího pozorování ho natolik vzrušovaly a inspirovaly, že již v mládí zatoužil zachycovat je na fotografický materiál, aby se o ně mohl podělit se svými blízkými, přáteli a později prostřednictvím médií i se čtenáři mysliveckých a přírodovědných časopisů a návštěvníky výstav jeho snímků.
Jeden z našich předních uměleckých fotografů přírody a zvěře konce dvacátého a první čtvrtiny jednadvacátého století, lesník a myslivec Lesního závodu Hanušovice
Antonín ŘÍHA, odešel po dlouhé, těžké nemoci na svatohubertskou věčnost v sobotu jednatřicátého srpna ve věku nedožitých sedmdesáti osmi let v Bohdíkově na Šumpersku.
Narodil se v hrubojesenické Branné třináctého října 1946, na dohled od bájného Keprníku a Červenohorského sedla. Pradědovy hory mu učarovaly a staly se jeho celoživotní lidskou i tvůrčí inspirací. Už v mládí poznal, že jejich blízké poznání mu bude dodávat sílu a naději ve chvílích nepohody a naopak, že mu bude důvěrným přítelem ve chvílích nalézání umělecké jiskry a žáru.
Když jsem se s ním setkal v roce 2011 poprvé, při vernisáži jeho snímků v Galerii Kafe Krňávkovi v Rovensku, vyprávěl mi o svých fotografických začátcích. Tenkrát mu bylo čtrnáct a k focení ho přivedl jeho bratranec. Na „slavnou“ fotku si však ještě musel nějaký ten pátek počkat.
Vznikla až v roce 1974, byla černobílá a jmenovala se Štvanice, byla z nátlačky. Pes hnal divočáka před sebou, typická „pohybovka“ s rozmazaným pozadím a ostrým dějem, ozdobila výstavní síně ve Washingtonu, Japonsku, Dánsku a Německu. Odjakživa měl v oblibě pohybové věci, dynamiku v přírodě, výraz, atmosféru, pozadí a byly to právě „pohybovky“, které ho později proslavily a přivedly do řad našich předních fotografů přírody.
Vždy zdůrazňoval, že skloubit profesi lesníka s fotografickým koníčkem a s rodinným životem nelze bez podpory manželky, rodiny a početných přátel. Když dostal avizo, z Lužických hor, Beskyd, jižní Moravy, Slovenska, Šumavy, nebo od bratra z Nového Boru, že se objevilo „to jeho zvíře“, jelen, daněk, medvěd, vlk, ptáci, odložil, co měl doma zrovna na práci, sedl do auta a jel fotit. Miloval tyto vzrušené okamžiky.
Postupně se vypracoval mezi naši absolutní fotografickou špičku. Přátelil se s legendárním Slávou Štochlem. Na Ramzovském sedle nám kdysi u stolu s profesorem Hromasem prozradil, co přes objektiv upřednostňuje. Jeho srdeční záležitostí byla fotografie černobílá, byť hodně fotil barvu. Z oblíbenců přes objektiv to byli jeleni, daňci, medvědi, ale také jezevci. Mimochodem já jsem si z jeho fotografií nejvíce oblíbil „Pádícího jezevce“, který dlouho zdobil moji pracovnu. Z ročních období preferoval nejvíce zimu. Rád fotil v protisvětle. Vzrušovala ho skorá rána a podvečery s nízkým světlem. Měl rád sněžení, déšť, nečas. Byl mistrem snímání přírody v jakémkoliv nečase.
Nečas ho zastihl i krátce před odchodem do důchodu, když ho v zasněženém březnovém lese, mimo dosah mobilu a civilizace přepadl infarkt. Dvě hodiny mu vzdoroval, než se dostal k autu a pro pomoc. To nebyl nečas, který by ho inspiroval, ale i v něm našel poučení, aby si více vážil zdraví a přijal životní filozofii, že by se člověk měl umět radovat. Ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnu nic krásnějšího už nepřijde.
Nasnímal ještě spousty úžasných snímků, které publikoval jako v četných monografiích, kalendářích, mysliveckých časopisech a pohlednicových souborech. Zúčastnil se mnoha národních fotografických výstav, na nichž získal půl stovky prestižních cen. Nejvíce v soutěži Czech Press Photo, v kategorii příroda. Dvě desítky cen pak získal na výstavách mezinárodních. V roce 1990 byl spoluzakladatelem Klubu fotografů přírody Českomoravské jednoty a spolupracovníkem televize. V roce 2001 obdržel Uměleckou cenu ČMMJ.