Aby bylo dosaženo Vámi zamýšleného cíle, tj. zamezit užívání honebního pozemku, je řešením tzv. „vyjmutí“ pozemku z honitby, resp. prohlášení pozemku za nehonební. Zákon o myslivosti totiž připouští v § 17 odst. 2, aby orgán státní správy myslivosti z důvodu zájmu vlastníka prohlásil za nehonební i jiné pozemky, než pozemky nehonební – tzn. správní orgán může jako nehonební pozemky prohlásit i pozemky honební. Tím prakticky dojde k „vyjmutí“ takového pozemku z honitby, neboť honitba může být dle § 17 odst. 2 tvořena toliko pozemky honebními. Zákon o myslivosti předvídá i skutečnost, že po určité době pomine důvod, pro který byl dříve honební pozemek prohlášen za nehonební a dle § 17 odst. 3 je možné, po pominutí takového důvodu, aby správní orgán prohlásil se souhlasem vlastníka pozemku takový pozemek opět za honební. Příslušnost správního orgánu pro podání návrhu na prohlášení pozemku za nehonební je dle § 59 odst. 1 písm. d) zák. o myslivosti krajský úřad.
V žádosti je třeba uvést náležitý důvod, pro nějž navrhovatel žádá prohlášení pozemku za nehonební. Zde odkazuji na článek Dr. Ing. Rudolfa Nováka na webovém portále časopisu myslivost (
http://www.myslivost.cz/Casopis-Myslivost/Myslivost/2004/Leden---2004/K-prohlasovani-honebnich-pozemku-za-nehonebni ), ve kterém se autor zabývá otázku, jaké důvody by dle jeho názoru nevedly k vyhovění návrhu na prohlášení pozemků za nehonební.
Z dotazu je nicméně patrné, že tazateli vadí i otázka finančního vyrovnání za užívání pozemku – dle slov tazatele „myslivci neplatí žádný nájem“. Tuto situaci řešil Ústavní soud ve svém Nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/06 ze dne 6. 3. 2007, a to zejm. v bodech 31 a násl. (text rozhodnutí naleznete na oficiálních stránkách Ústavního soudu v přiloženém odkazu –
http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=54648&pos=1&cnt=1&typ=result ).
Ve zkratce: ústavní soud uvedl, že při vystoupení vlastníka honebních pozemků z HS, má tento vlastník dle § 26 odst. 4 zákona o myslivosti právo na vypořádací podíl. Vyplacením vypořádacího podílu však dochází pouze k vypořádání jeho zaniklé účasti v HS. Nároky vlastníka pozemku plynoucích z majetkových vztahů k pozemku (typicky náhrada za užívání pozemku) zůstávají nadále nedotčeny. Nárok na vyplacení vypořádacího podílu však není jediným majetkovým právem vlastníka viz dále.
Ústavní soud taktéž uvedl, že vystoupením z HS nedochází k žádné změně ve vymezené honitbě, ta zůstává nedotčena. To znamená, že honební pozemky vlastníka zůstávají i nadále (po jeho vystoupení z HS) v uznané honitbě (samozřejmě pokud nedošlo k výše uvedenému postupu dle § 17 odst. 2), neboť honitba byla jako celek uznána správním rozhodnutím a je takto tvořena konkrétními souvislými pozemky. Nepřichází proto v úvahu následné přičlenění takového pozemku, neboť vystoupení člena z HS nezpůsobuje „vyčlenění“ jeho pozemku z uznané honitby.
Dle zákona o myslivosti má vlastník honebních pozemků právo dle § 30 odst. 2 na náhrada za přičlenění svých pozemků k honitbě. Vlastník pozemku má takové právo vůči držiteli honitby (tj. osoba, které byla rozhodnutím orgánu státní správy myslivosti honitba uznána – viz § 2 písm. m) zákona o myslivosti).
Z výše řečeného je však evidentní, že pokud při vystoupení z HS nedochází k „vyčlenění“ honebních pozemků z honitby, logicky pak ani není možné jejich následně přičlenění. V takovém případě tedy není splněna podmínka dle § 30 odst. 2 (tj. přičlenění) a nevzniká tak právo na náhradu za přičlenění. Jedná se o zákonnou mezeru, kdy právní úprava obsahuje tzv. slepá místa a neupravuje určité situace – je to neplánovaná neúplnost zákona. Právo však zná nástroje, jak takové problematické situace řešit a Ústavní soud pro řešení této situace zvolil výkladový nástroj zvaný analogie. Jedná se o metodu, kdy se na určitý skutkový stav, který není upraven zákonem, užije právní úprava, která upravuje obdobné případy. Pro vhodnější pochopení níže uvádím krátkou citaci z nálezu Ústavního soudu:
„
Postavení vlastníků honebních pozemků, kteří vystoupili z honebního společenstva a jejichž pozemky jsou jím nadále využívány k výkonu práva myslivosti, je zjevně srovnatelné s postavením těch, kteří členy tohoto společenstva nikdy nebyli a jejichž pozemky byly k honitbě rozhodnutím správního orgánu přičleněny. Proto rozlišování mezi nimi co do poskytování náhrady za užívání jejich pozemků k výkonu práva myslivosti chybí vskutku rozumné opodstatnění a bylo by v rozporu s ústavně zaručenou zásadou rovnosti zakotvenou v čl. 1 a čl. 3 odst. 1 (ve vztahu k čl. 11 odst. 1) Listiny, jak je standardně traktována v judikatuře Ústavního soudu [srov. sp. zn. Pl. ÚS 5/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 74, vyhlášen pod č. 6/1996 Sb.), sp. zn. II. ÚS 192/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 73), sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80, vyhlášen pod č. 403/2002 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 12/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 20, vyhlášen pod č. 83/2003 Sb.) a další); vyloučit z náhrady vlastníky, jejichž vlastnické právo zůstalo dřívějším začleněním do uznané honitby omezeno, představuje i riziko kolize s čl. 11 odst. 4 Listiny, jenž nucené omezení vlastnického práva poskytnutím náhrady právě podmiňuje.
Instrument k potlačení těchto důsledků je však k dispozici již v rovině podústavního práva a představuje jej standardní výkladové pravidlo v podobě analogie legis, jež umožňuje právní poměr výslovně normativně neupravený posoudit podle pravidla v normě zakotveného pro případy blízké, resp. svojí povahou obdobné. Z předchozího plyne, že toto - analogicky použitelné - pravidlo lze spatřovat v ustanovení výše citovaného ustanovení § 30 odst. 2 zákona o myslivosti. Jeho aplikace v posuzovaných vztazích se klade naléhavě též proto, že honební společenstvo po zániku členství vlastníka honebních pozemků přestává objektivně respektovat zásadu, že k výkonu práva myslivosti je povoláno v honitbě tvořené pozemky svých členů (případně pozemky přičleněnými správním rozhodnutím), a že právě dodržení této zásady je významným důvodem závěru, že úprava výkonu práva myslivosti i ve vztahu k právu vlastnictví z hlediska ústavněprávního může obstát. Uplatnění principu náhrady, vyjádřeného v ustanovení § 30 odst. 2 zákona o myslivosti, má též ideovou základnu (nikoli přímo aplikační) v institutu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. občanského zákoníku.
Analogické použití ustanovení § 30 odst. 2 zákona o myslivosti se přirozeně musí obejít bez tam založeného správního režimu, neboť nelze nárok na náhradu vlastníku, jehož členství v honebním společenstvu zaniklo, vystavit nejistotě, zda se příslušný správní orgán pro přičlenění jeho pozemků k honitbě rozhodne, zejména když pro takový postup chybí výslovná zákonná opora. To však nic nemění na oprávnění (a povinnosti) soudu o takovém nároku rozhodnout, neboť nic nebrání jej posoudit (již) jako nárok ze soukromého práva, jemuž je povolán poskytnout ochranu právě soud (srov. zásadu vyjádřenou v § 4 větě druhé občanského zákoníku).“
Můžete se tak rozhodnout pro dva postupy. Buď podat návrh na prohlášení pozemku za nehonební, tento postup však vyžaduje náležitý důvod viz výše odkaz na člena Dr. Ing Nováka.
Nebo ponechat honební pozemek v honitbě a žádat náhradu dle § 30 odst. 2, neboť za užívání Vašich pozemků Vám náleží náhrada dle § 30 odst. 2. Náhradu je povinno vám hradit honební společenstvo, ze kterého jste vystoupil. Náhradu tedy neplatí nájemce honitby (typicky myslivecký spolek). Vzhledem k tomu, že jste vystoupil z HS v roce 2000, upozorňuji, že nárok na úhradu náhrady dle § 30 odst. 2 je majetkové právo, které se promlčuje v obecné promlčecí lhůtě, která činí 3 roky. Vzhledem k tomu, že splatnost náhrad je dle § 30 odst. 2 určena do 31. března běžného roku zpětně, jsou promlčeny všechny náhrady za období od r. 2000 do r. 2013. Momentálně tak máte právo, aby Vám HS uhradilo náhrady dle § 30 odst. 2 za rok 2014, 2015, 2016 a 2017. Vzhledem k tomu, že se jedná o občanskoprávní nárok, ponechává zákonná úprava v prvotní fázi na vlastníkovi pozemku a HS, aby si mezi sebou ujednali výši náhrady (způsob výpočtu je naznačen v ust. § 30 odst. 2). V případě, že se nedohodnete, určí výši náhrady autoritativně svým rozhodnutím orgán státní správy myslivosti, na který je třeba se v takovém případě obrátit. Pokud ani orgán státní správy nebude konat svou povinnost, je nezbytné se obrátit na jemu nadřízený správní orgán a případně následně i na příslušný soud, s žalobou na nečinnost správního orgánu, nebo s žalobou na nezákonnost správního rozhodnutí. Zvolený prostředek ochrany je závislý na tom, jak správní orgán postupoval.
Dále je také možné zvažovat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení dle občanskoprávních předpisů, neboť dochází k užívání pozemků bez adekvátní úhrady finanční částky za takové užívání, přestože právní řád normuje za takové užívání náhradu viz výše k problematice náhrad dle § 30 odst. 2 zákona o myslivosti.