ANATOMICKÁ STAVBA
MECHANIKA RŮSTU PARŮŽKŮ
Anatomická stavba srnčích parůžků, mechanika jejich růstu a celý vývojový cyklus od ronění až po vytlučení parůžků je biologický fenomén, jehož studiem se odedávna zabývala řada odborníků a vědeckých pracovníků. Na rostoucím paroží jelenovitých přežvýkavců byla v minulosti provedena celá řada pokusů a různých „nevšedních“ experimentů s cílem objasnit fyziologii tohoto jevu a poskytnout zásadní informace o anatomické stavbě a vnitřní struktuře parůžků. Srnčí parůžky tak byly dlouhou dobu atraktivním tématem a staly se předmětem mnoha studií.
Všechny experimenty a pokusy prováděné na paroží jelenovitých, stejně tak jejich výsledky a učiněné závěry mají v oblasti biologie a mysliveckého výzkumu velice vypovídající hodnotu. Je však veliká škoda, že kromě psaného textu, zůstalo z této doby zachováno jen omezené množství průkazného, autentického obrazového materiálu.
Vývojový cyklus srnčích parůžků je velice složitý a nesmírně citlivý proces, ovládaný spoustou vzájemně se ovlivňujících hormonů, řízený centrální nervovou soustavou a sofistikovaným cévním a nervovým systém, že ani sami vědci neumí mnohdy vysvětlit celý detailní průběh tohoto biologického jevu a neomylně popsat tuto fenomenální skutečnost do poslední podrobnosti.
Celý proces tvorby srnčích parůžků od ronění až po vytlučení se mi podařilo obrazově zachytit u jednoho ze srnců, kterého chovám v zajetí. Parůžek roste přikládáním hmoty ke koncové části, to znamená, že potenciální růže je nejstarší a hroty lodyh nejmladší jeho částí. Celý proces růstu paroží jelenovitých je tedy pravým opakem růstu rohů dutorohých přežvýkavců, u nichž je nejmladší částí rohu jeho báze. Chrupavčitý vrcholek je během růstu parůžků měkký, na dotek velmi citlivý a zároveň na celém srncově těle nejintenzivněji prokrvený. Tuto skutečnost dokazuje například zapíchnutí injekční jehly do „živého“ rostoucího vrcholku lodyhy. V okamžiku vytažení jehly začne z místa vpichu intenzivně vytékat krev. Za pár minut se krvácení spontánně zastaví. Na doprovodné fotografii je detailně zachycena tato skutečnost (reakce růstového vrcholku lodyhy po vpichu jehly).
V prvním článku o vývojovém cyklu srnčích parůžků, který byl zveřejněn v minulém čísle, jsem se zmínil o intenzivním prokrvení rostoucích parůžků a doložil množství autentického obrazového materiálu, který dokazuje, že mezi lýčím a rostoucím parůžkem leží bohatě rozvětvená síť cév, jimiž krev přivádí do parůžků stavební látky. Nejjemněji jsou cévy rozvětveny v chrupavčité tkáni růstového vrcholu parůžků. Odtud probíhají cévy odvádějící krev do dřeně parůžků a posléze do dřeně pučnice a čelní kosti a zčásti se vracejí stěnou parůžku zpět do lýčí. Tuto skutečnost bych chtěl připodobnit cirkulaci vody v systému ústředního topení. Namísto trubek jsou v parůžcích cévy a krev je rozváděna kapilárním a cévním systémem, který probíhá lýčím a současně dřeni parůžků, a dál se soustředí do velice složitého okruhu hlavního cévního systému. Na základě této skutečnosti mě napadla myšlenka, zda by bylo možné prostřednictvím rostoucích parůžků, resp. jejich měkké parožní tkáně, uspat srnce injekční aplikací imobilizačního prostředku.
Pro tento účel jsem vybral jedince, kterému se začaly čerstvě z lodyhy členit přední výsady. Lodyhy v té době byly dlouhé 13 cm. Do růstového vrcholku obou lodyh jsem za asistence veterinárního lékaře aplikoval uspávací prostředek v přípravku Rometar v množství 2 x 1 ml, a sledoval jeho účinek a následný průběh experimentu. Přibližně za deset minut po aplikaci se začal účinek spontánně projevovat, srnec vrávoravě popocházel a později zalehl. V té době ještě vnímal a reagoval na všechny rušivé faktory a měl všechny smysly plně aktivovány. Za dalších přibližně 10 minut účinek zintenzivnil, srnci začala padat hlava, na hlasové projevy a ostatní rušivé faktory již nereagoval a za dalších pět minut usnul. Na doprovodné fotografii je zachycen průběh tohoto experimentu.
Z výsledku experimentu vyplývá závěr, který zcela jasně dokazuje, že v rostoucím parůžku, resp. v jeho dřeni, leží bohatě rozvětvená síť kapilárního a cévního systému, který svou vlastní cirkulací rozvedl imobilizační prostředek do hlavního okruhu cévního řečiště. V důsledku této skutečnosti byl srnec paralyzován. Mám zjištěno, že nejúčinnější efekt imobilizace srnce je v době časného vývoje parůžků, tedy v době, kdy lodyhy dosahují co nejmenších rozměrů. V té době je totiž celá pučnice demineralizována, a má zcela porézní vnitřní strukturu. V závěrečné fázi růstu parůžků, kdy se pučnice a lodyha postupně mineralizuje je efekt uspávacího prostředku přes parůžky zpravidla nulový. Přes zkostnatělou parožní tkáň parůžků imobilizační prostředek dále neprostoupí! Také v době větvení lodyhy, může být z důvodu prostupující mineralizace, účinek uspávacího preparátu výrazně omezen.
V délce přibližně 1 – 1,5 cm má vrcholek lodyhy chrupavčitou formu, je pružný a v omezeném rozsahu ohebný. Z důvodu intenzivního prokrvení je na pohmat příjemně teplý a v době časné růstové fáze je kromě tepla cítit i tep. V určité výšce má rostoucí lodyha schopnost se dělit, čímž vznikne základ přední výsady.
K větvení lodyhy dochází tím, že uvnitř rostoucího parůžku dochází k rychlému dělení buněk, a tato skutečnost vede k jejímu rozvětvení. Hlavní lodyha pokračuje v růstu jako nosná část parůžku. Z místa prvotního dělení začne vyrůstat přední výsada, která dorůstá dle individuálních dispozic srnce různých délek. Jakmile přední výsada doroste, dochází k její osifikaci a přeměně chrupavčité struktury v mineralizovanou parožní tkáň.
Nosná lodyha pokračující v růstu se v určité výšce dále člení, a vyrůstá zadní výsada. Jako poslední dorůstá koncový vrchol hlavní lodyhy. U některých srnců dochází výjimečně k dalšímu větvení lodyh (stupeň osmeráka, desateráka apod.). Toto další větvení vzniká i bez vlivu jakéhokoliv mechanického poškození v době růstu parůžku, což jsem obrazově doložil na několika autentických příkladech v článcích o abnormalitách a příčinách jejich vzniku.
Směrem od pučnice k vrcholu se parůžek postupně vyztužuje minerálními látkami a primárně chrupavčitá tkáň se mění v tkáň kostní, čímž parůžek získává definitivní tvar a pevnost.
Mezi odborníky, kteří se exaktně zabývají vývojovým cyklem srnčích parůžků, jejich fyziologií a mechanikou růstu, bývá v tomto směru několik názorových střetů a rozepří. Někteří si totiž stojí za názorem, že parůžek sice roste přikládáním hmoty ke koncové části, ale paralelně s růstovým procesem (tedy do doby, než parůžek získá definitivní tvar), se lodyha opticky prodlužuje a mění se měrná vzdálenost mezi růží a založenou přední výsadou.
Chovem srnčí zvěře se intenzivně věnuji přes deset let. Za tuto dobu jsem provedl za asistence veterináře spoustu praktických „experimentů“ a exaktních pokusů s cílem vše písemně zaznamenat a primárně vytvořit ucelené obrazové fotosérie, které dokazují autentičnost popisovaného experimentu a čtenáře nenechají na pochybách o správnosti popisovaných skutečností. Za tímto účelem jsem odchoval několik desítek srnců, různých věkových tříd, různých parožních hodnot a kvalit a různých genetických potenciálů. Vývojovým cyklem srnčích parůžků a jejich komplexním studiem se navíc dlouhodobě zabývám a troufnu si otevřeně říci, že je mi tato problematika z důvodu nabytých zkušeností velice blízká. Dovolím si proto v této záležitosti dělat „arbitra“, a na základě několika exaktních pokusů, vše uvést na pravou míru.
Vždy jsem si stál za názorem, že rostoucí lodyha se „nepovytahuje“ a měrná vzdálenost mezi růží a založenou přední výsadou se nemění! Jedná se totiž o optický klam, který spočívá v jedné, a to velice zásadní skutečnosti. S růstem lodyh totiž integrálně zesiluje kůže lýčí a primárně se prodlužuje ochlupení, což v očích pozorovatelů dává dojem, že se tato vzdálenost s pokračujícím růstem parůžků stále mění.
Abych dokázal správnost mého tvrzení a zabránil šíření mýtů a nepravd, provedl jsem několik experimentů s cílem exaktně objasnit tuto problematiku. Do rostoucí lodyhy srnce obecného jsem v určitých rozestupech implantoval dva kovové vruty o délce 20 mm a sledoval průběh pokusu, zvláště zda se bude měřená vzdálenost mezi vruty měnit. Vzdálenost mezi oběma vruty, (myšleno na střed hlavičky) byla 35 mm. Navzdory skutečnosti, že paroží dorostlo a srnec je následně vytloukl, se vzdálenost mezi vruty nezměnila! Tato skutečnost zcela jasně dokazuje správnost mého tvrzení a vyvrací tvrzení protistrany. Pokud by tvrzení oponentů bylo pravdivé, musela by se bezpodmínečně vzdálenost mezi vruty zvětšit!
Na autentických fotografiích je pro demonstraci zachycen průběh tohoto experimentu. Na první fotografii je zachycen parůžek srnce v době růstu s čerstvě zašroubovanými vruty, na druhé fotografii je dorostlý, identický parůžek (shoz) po vytlučení. V obou případech je rozteč mezi těmito body měřena kalibrovaným metrem, který zcela jasně ukazuje, že vzdálenosti mezi oběma vruty je konstantní.
Z důvodu rozsáhlého polymorfizmu srnčích parůžků a individuálních odchylek v oblasti parožení nikdy nedělám na základě ojedinělého výsledku či pokusu ukvapené závěry. Všechny údaje a ostatní zjištěné biologické skutečnosti či různé informace si ověřuji na několika jedincích opakovaně. Z toho důvodu jsem provedl obdobný experiment také v letošním roce, v právě probíhajícím období parožení srnců. Do rostoucí lodyhy kapitálního srnce, jehož lodyha v místě členění dosahovala délky 12 cm, jsem zašrouboval v rozestupech pěti centimetrů tři šrouby. Po vytlučení parůžků obrazově doložím výsledek tohoto experimentu. Jsem však přesvědčen, že pokud srnec šrouby nějakým způsobem „neodstraní“, tak vzdálenost mezi vruty bude opět konstantní.
Takovýto experiment totiž nese svá úskalí. Většina jedinců snáší implantáty v lodyze bez zjevných problémů, mnohdy na ně vůbec nereaguje a po celou dobu růstu parůžků je zcela ignoruje. Vývojovým procesem a prostupující mineralizací parožní hmoty se šrouby v lodyze brzy „zabetonují“a zůstanou v ní až do doby shození parůžku. Některý srnec ale vnímá cizí těleso v lodyze negativně a opakovaným mechanickým otíráním parůžků o tvrdé předměty se je účelově snaží uvolnit a z lodyhy odstranit. V loňském roce se to jednomu srnci za krátkou dobu po implantaci zcela bravurně podařilo. Většinou se srnci podaří odstranit vrut z horní části lodyhy, který v té době byl implantován do měkké parožní dřeně poblíž růstovému vrcholu lodyhy. Naopak spodní vrut, zašroubovaný do částečně zmineralizované parožní tkáně, se srnci vyndat nikdy nepodařilo.
Zajímavý poznatek je, že kovový implantát v lodyze neomezuje průběh parožení a nebrzdí fyziologický průběh a další vývoj pozorovaného parůžku. Jakmile lodyha doroste do určité výšky, dochází k přirozenému dělení buněk a k přirozenému růstu obou výsad. Vlivem reakce okostice může v okolí šroubu docházet k drobným defektům v podobě hypertrofie parožní tkáně či různých nevýrazných forem lokálních anomálií.
Rychlost růstu srnčích parůžků a jejich celková kvalita je u každého srnce individuální a je primárně ovlivněna zdravotním stavem jedince, jeho genetickým založením a parožním potenciálem. Také může být ovlivněna celým komplexem sekundárních faktorů, z nichž nejdůležitější je předkládaná potrava v době parožení, klidové a klimatické podmínky apod. Parůžky kapitálního srnce o redukované hmotnosti trofeje kolem 500 g a objemu parožní hmoty přes 200 cm3 budou zcela jistě růst v delším časovém úseku, než parůžky slabého šesteráka o redukované hmotnosti kolem 300 g.
TVORBA RŮŽÍ A PEREL
V odborných publikacích se často uvádí, že v počáteční fázi růstu nových parůžků se tvoří nejprve růže, a to včetně jejího optického vyklenutí do šířky, a teprve poté začíná vyrůstat lodyha. Toto tvrzení bych chtěl dementovat a upravit na základě svých letitých poznatků a praktického pozorování.
Teprve poté co nově založená lodyha, která vždy roste ve stejné síle jako je průměr pučnic, dosáhne určité výšky, dochází k pozvolné tvorbě růže s viditelným stranovým rozšířením. U srnců s dobrým parožním potenciálem se mohou růže opticky projevit ve výšce lodyh přibližně kolem 7 cm.
Růže přirůstají a postupně zesilují s růstem lodyh až do doby, kdy parůžky získají definitivní tvar. Tato skutečnost je jasně zřetelná také na doprovodných fotografiích, které jsou součástí tohoto příspěvku. Navíc je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že srnec zachycený na demonstračních fotografiích disponuje fenomenální aktivitou k tvorbě objemných růží, dosahujících obvodu přes 20 cm. Z toho důvodu jsou jeho růže opticky zřetelnější již v časné fázi ronění parůžků. Naopak u srnců s menším potenciálem pro jejich tvorbu jsou růže dotvářeny až v poslední fázi vývoje parůžků.
Další informací, kterou je možno z literatury získat je tvrzení, že lodyha má až do ukončení svého výškového růstu téměř hladký povrch bez perel a rýhování a perly se vytvářejí teprve při konečné fázi růstu parůžku. V knize Abnormální parůžky (Ulrich Herbst), která byla přeložena z německého originálu, je pro demonstraci zachycen trojrozměrný obraz lebky a rostoucích parůžků uhynulého srnce, která prošla rentgenovou lampou počítačového tomografu. (CT). V jednotlivých fotosekvencích je možné polotransparentně nahlédnout do nitra rostoucího parůžku a opticky pozorovat diferenciaci anatomické struktury lodyhy (zkostnatělé dřeně a chrupavčité části růstového vrcholu). Tento pokus a jeho výsledek má z hlediska mysliveckého výzkumu a biologie parožení vysoce vypovídající hodnotu. Autor však na základě této skutečnosti učinil závěr a tvrdí, že „rostoucí parůžky mají do ukončení výškového růstu úplně hladký povrch a hrany a perly vznikají na povrchu lodyhy teprve až na samotném konci růstu parůžků“.
Tomuto tvrzení bych si dovolil oponovat. Na základě ojedinělého experimentu není možné učinit závěr, který by byl paušalizován pro všechny parožící srnce a platil by pro všechny poměry. Na základě různorodosti srnčích parůžků, diametrálního genetického založení jejich nositelů a individuálních schopnostech srnce produkovat různé typy a formy parůžků, nelze tuto skutečnost v žádném případě platně zevšeobecnit. U jednoho srnce se perly opticky objevují dříve, u jiného později a některý srnec naopak perly nemusí vyprodukovat vůbec. Lodyhy takového srnce jsou pak po vytlučení zcela hladké. To může být případ zrovna tohoto experimentu!
Je nutno také upozornit, že může jít o celý komplex souběžně působících vnějších a vnitřních faktorů ovlivňujících tvorbu perel, a proto tyto skutečnosti musí být posuzovány v kontextu se všemi těmito faktory. Podle mých pozorování a častých hmatatelných kontaktů s rostoucími parůžky mnou chovaných srnců konstatuji, že zejména perly a rýhy se u dobře založených srnců začínají pohmatem tvořit již v polovině růstu parůžků, tedy přibližně v době, kdy se z lodyhy začne oddělovat přední výsada. Perly se s pokračujícím růstem lodyh postupně zvětšují, než se zcela dotvoří do konečné podoby. Tento důkaz je opticky pozorovatelný i na fotografii, která je součástí tohoto příspěvku.
Čím větší schopností pro tvorbu bohatého a výrazného perlení srnec disponuje, tím rychleji se také na ronících parůžcích perly objevují. Tvrzení některých autorů, že perly rostou až při konečné fázi, mohla být vypozorována pouze u srnců, jejichž schopnost tvořit na lodyhách perly byla výrazně omezena!
Tvar, postavení, velikost a charakter perel je ovlivněn mnoha vnějšími a vnitřními faktory. Každý srnec má geneticky daný vlastní typ perel, které se v průběhu jeho života (vlivem různých okolností) mohou měnit. V letech špatných pro parožení může dojít k výraznému omezení perel, či dokonce k úplné absenci.
Tvar perel je také různorodý. Podle schopnosti srnce produkovat perly mohou na lodyhách vyrůstat rozmanité formy a útvary. Perla může mít podobu ostrého nebo tupého kužele, jejichž vrcholky mohou směřovat různými směry. Perly na lodyze mohou být drobné či výrazné, po obvodu lodyhy nestejnoměrně roztroušené, samostatně postavené, nebo srůstají v ploché atypické formy a útvary.
Srncům, kterým není produkce perel nějakým způsobem omezena, zvláště při příjmu vydatné a kvalitní výživy, dobrého zdravotního stavu a příznivého charakteru počasí, spojeným s množstvím slunečních period mohou na lodyze vyrůstat veliké, atypicky formované perlené útvary, které mohou být na lodyze zakládány do jednotlivých etáží. Největší perly a nejhustší seskupení je vždy na vnitřní a zadní straně spodní části lodyhy a podél cévních řečišť.
Pokračování v dalším čísle
Text a snímky Pavel SCHERER
p.scherer@atlas.cz, tel.724 218 513