ZBARVENÍ PARŮŽKŮ
Parůžky po vytlučení se stávají v podstatě mrtvou kostní tkání bez cévního a nervového spojení s pučnicí. Tuto skutečnost výstižně dokazuje pokus z praxe, při kterém byly zcela bez následků odřezány agresivnímu srnci parůžky, těsně nad růžemi.
V pórech povrchu čerstvě vytlučeného parůžku se zachycují zbytky barvy, které vytvářejí spolu s rostlinnými šťávami vegetace, na níž srnec vytlouká, a za působení oxidace barvivo, dodávající parůžku výsledné zbarvení. Charakter povrchu parůžků, zbytky barvy, rostlinné šťávy a následná oxidace, mají na výsledné zbarvení parůžků rozhodující vliv.
Parůžky polních srnců, kteří často nemají možnost vytloukat na dřevinách, zůstávají zpravidla špinavě bílé, zatímco srnci žijící v lesních komplexích mají parůžky většinou tmavé, výjimečně až téměř černé.
Na výsledném zbarvení parůžků se do jisté míry podílí i zbytky kůry, lýka, pryskyřice a dalších částí rostlin, o něž srnec parůžky strouhá, a které uvíznou mezi perlami a růžemi. Je-li povrch parůžku pórovitý, zachytí se v něm hodně barviva a parůžky jsou tmavší. Parůžky s tvrdým kompaktnějším povrchem bývají většinou světlejší.
O původu zbarvení parůžků bylo mezi myslivci a vědci v minulosti spojeno mnoho dohadů a byla vyslovena řada teorií - zejména o vnitřním původu zbarvení vlivem pigmentu, o původu barviva v čelní žláze apod. Veškeré tyto hypotézy však byly experimentálně vyvráceny. Podle mých pozorování způsobuje silně pórovitá vrstva povrchu parůžků stejnoměrně tmavé zbarvení. Vlastní odstín barvy však do značné míry závisí na druhu dřevin, na kterých srnec vytloukal a intenzivně strouhal. V odborné literatuře se často uvádí, že např. líska dodává parůžku fialové zbarvení, olše zvláštní rezavý odstín, brslen dodává parůžku téměř černé zbarvení apod. Přestože jsem srncům v zajetí dával do výběhů k vytloukání větve brslenu, s očekávaným výsledkem jsem se však nesetkal.
Dlouholetým studiem srnčích parůžků jsem zjistil, že vlastní odstín zbarvení není u identického srnce trvalý a progresivně se mění v závislosti na ročním období. Parůžky všech typů a všech povrchových charakterů bývají v jarních měsících většinou tmavší, než identické parůžky o několik měsíců později. Tuto skutečnost výrazně ovlivňuje progresivní úbytek přírodního barviva v terminálech vegetace a ostatních dřevinách v době vegetačního klidu. Opakovaným, a někdy velice intenzivním strouháním a otíráním o podzimní vegetaci, se původně tmavší zbarvení parůžků obrušuje, a tím parůžky získávají světlejší odstín. Tato skutečnost je nejlépe patrná u parůžků s vysokou měrnou hmotností parožní hmoty a kompaktním povrchovým pláštěm. U těchto typů parůžků se původně tmavší zbarvení obrušuje nejrychleji.
SHAZOVÁNÍ PARŮŽKŮ
Vyzrálé a vytlučené parůžky nosí srnci od jara do podzimních až zimních měsíců. Koncem září a začátkem října se pučnice začínají připravovat na tvorbu nových parůžků. Jejich dřeň se činností zvláštních buněk postupně rozrušuje, přičemž se odbourává zejména tenká vrstva kostní tkáně v horní části pučnice. Vytvořením tzv. demarkační linie mezi odumřelým parůžkem a pučnicí se postupně snižuje soudržnost parůžku s pučnicí, až parůžek odpadne – je shozen.
Na základě svých pozorování se mohu domnívat, že dobu shazování parůžků ovlivňují do jisté míry také povětrnostní podmínky v konkrétním roce. Tento poznatek se mi potvrdil na časovém harmonogramu shazování parůžků mnou chovaných srnců zvláště v letech 2005 – 2006. V průběhu listopadu roku 2005, tedy v době, kdy podle literatury shazuje parůžky většina středně starých srnců, ležela ve volných honitbách na téměř celém území našeho státu vysoká sněhová pokrývka a teplota vzduchu se pohybovala ve výrazně pod bodem mrazu. V tomto roce shazovali srnci parůžky dříve než o rok později, kdy se ve stejném měsíci teplota vzduchu pohybovala okolo +14 °C. Časový rozdíl shazování činil mezi těmito lety v průměru 14 dní, a to bychom měli přihlédnout ke skutečnosti, že srnci biologicky o rok zestárli a shazování parůžků by se u nich mělo přirozeně posunout na časnější dobu.
Musím upozornit, že stejně tak jako vytloukání, je i shazování parůžků prioritně ovlivněno zdravotním stavem a kondicí jedince v konkrétním roce. Srnec, který je v dobré tělesné kondici a dobrém zdravotním stavu, udrží parůžky na hlavě podstatně déle, než jedinec nemocný či poraněný. Skutečný biologický věk zde nehraje žádnou významnou roli.
Dlouholetým pozorováním jedinců podle známého biologického věku jsem došel k závěru, že dobu shazování parůžků ovlivňuje kromě jiných faktorů také síla pučnic. Čím silnější jsou pučnice, tím déle srnec udrží parůžky na hlavě, a tato skutečnost je v době shazování rozhodujícím faktorem. U silných pučnic totiž trvá rozrušení kostních buněk, v důsledku čehož dochází k porušení soudržnosti parůžků s pučnicí podstatně déle, než je tomu u pučnic slabých. Z toho důvodu může starší srnec se silnými pučnicemi, který je v dobrém zdravotním a výživném stavu, shazovat parůžky podstatně později než srnec mladý, tedy zcela v opačném pořadí než popisuje literatura.
Letitým studiem všech biologických ukazatelů, napomáhajících co nejpřesněji odhadnout věk jedince, se stále více přesvědčuji, že ukazatel posunu shazování parůžků v závislosti na věku jedince je velice nespolehlivý, a kromě všech výše uvedených faktorů je, ovlivněn celou řadou ostatních, paralelně působících faktorů, které nejsme schopni zachytit. V prosincových tlupách srnčí zvěře tedy můžeme pozorovat jak mladé, tak i podstatně starší jedince, s dosud neshozenými parůžky. Většina dostupných biologických ukazatelů, napomáhajících nám v terénní praxi co nejpřesněji odhadnout věk jedince většinou souhlasí u srnců průběrných, zatímco u srnců nejnadějnějších, s nejvyšší chovnou hodnotou, se často setkáváme se zcela diametrálními skutečnostmi.
O nespolehlivosti tradovaných ukazatelů a individuálních odchylkách v oblasti shazování parůžků, nejlépe vypovídají přiložené grafy, které jsem sestavil na základě skutečného biologického věku jedince a doby shazování parůžků. Prohlédneme-li pozorně graf sedmiletého srnce Honzy, zjistíme, že tento srnec shazoval parůžky ve všech letech většinou na přelomu listopadu a prosince, a zcela ignoroval známé, učebnicové pravidlo o posunu shazování v závislosti na zvyšujícím se věku. Rozdíl mezi shozením parůžků v druhém a šestém roce života byl u tohoto srnce pouhé dva dny! V šestém roce života shodil parůžky dokonce až 1. prosince, tedy v době, kdy shazují srnci I. věkové třídy!
Musím upozornit, že tento srnec disponuje obrovským parožním potenciálem, o čemž svědčí skutečnost, že od třetího roku života až do současných osmi let nasazuje parůžky v hodnotách zlaté medaile. Této skutečnosti odpovídají také Honzovy pučnice, které dosahují fenomenálních průměrů 37 mm.
Pokud by tento srnec měl pučnice menších průměrů, zcela jistě by tak silné parůžky nevyprodukoval. Pučnice mají totiž rozhodující vliv, jak kvalitní a objemné parůžky srnec do budoucna vyprodukuje. Této problematice se budu věnovat v dalších obrazových příspěvcích, které připravuji.
Z přiloženého grafu srnce Honzy je také vidět, že k žádnému výraznému časovému posunu shazování v závislosti na věku jedince nedošlo a ani vyšší věk srnce chronologicky neposunul shazování parůžků na časnější dobu. Pokud by shazování parůžků mělo jít chronologicky s věkem, jak uvádí literatura, musel by mít graf výrazně sestupnou tendenci a rozdíl mezi shazováním v prvním a sedmém roce života, by měl být u identického srnce alespoň dva měsíce.
Na druhém grafu je znázorněno shazování parůžků srnce Joklíka. Tento srnec, na rozdíl od Honzy, disponuje podstatně menším parožním potenciálem, o čemž svědčí nasazované parůžky do hodnoty kolem 85 b. CIC. Tomu odpovídají i jeho pučnice, které dosahují průměrů „pouze“ 23 mm. Také u tohoto srnce k žádnému významnému posunu v závislosti na věku nedošlo, a parůžky od třetího roku života shazoval vždy s odstupem pouhých dvou dnů.
Zajímavým biologickým poznatkem je skutečnost, že ve druhém roce života shodil Joklík parůžky vzhledem k svému věku velice brzy (25.10.) V tomto roce měl srnec následkem úrazu výraznou kontuzi bederní končetiny se zánětem svalové tkáně, a tato skutečnost vedla k předčasnému shození parůžků!
Na přiložených fotografiích jsou zachyceni srnci z volnosti, kteří navzdory svému mladému věku, shazovali parůžky předčasně. Oba srnci byli uloveni v polovině září, a při odřezávání hlavy se parůžek od pučnice odlomil. Mohu se domnívat, že pokud by srnci nebyli uloveni, přibližně do jednoho týdne by přirozenou cestou parůžky shodili.
Příčinu předčasného shození parůžku zobrazených srnců jsem zjistil teprve při preparaci lebky. Jeden ze srnců měl frakturu spodní čelisti, u druhého srnce jsem diagnostikoval chudozubost a defekt spodní čelisti. Na základě koprologického vyšetření exkrementu bylo u druhého srnce zjištěno nadlimitní množství vajíček a larev endoparazitů. Tomu nasvědčovala i jeho nízká hmotnost po vyvržení, která dosahovala pouhých 10 kilogramů.
Tyto případy potvrzují mé dlouholeté pozorování a poznatky v oblasti shazování parůžků - srnci nemocní či poranění, a to bez ohledu na jejich biologický věk, shazují parůžky dříve než je u nich přirozené.
Skutečnost, že patologické invaze vnitřních parazitů dokážou nejen výrazně snížit hmotnost srnce, ale také urychlit shazování parůžků, dokazuje následující případ.
V jednom roce jsem do svého chovu získal ročního srnce, který parůžky shodil 29. 9, tedy vzhledem k svému věku neuvěřitelně brzy. Z myslivecké praxe je známo, že většina zdravých ročků udrží parůžky až do prosince, a někteří dokonce až do začátku ledna. Tato biologická záhada mě nenechala dlouho spát a byla impulzem k nalezení pravé příčiny. Srnec nebyl nikde fyzicky zraněn, nejevil známky žádného vnějšího či vnitřního poranění a jeho pohyb byl naprosto přirozený. Měl subtilnější postavu, a i přes skutečnost, že byl v době shození parůžků již přebarven do zimní srsti, byly u něj opticky viditelné známky vyhublosti. Tomu nasvědčovala i jeho nízká živá hmotnost, která dosahovala 16 kg.
Na základě koprologického vyšetření exkrementu jsem zjistil možnou příčinu předčasného shození jeho parůžků. Koprologickopu analýzou bylo diagnostikováno invazní množství endoparazitů (plicnivky, bachoroví a střevní paraziti). Po zjištění této skutečnosti jsem okamžitě zahájil léčbu a srnci aplikoval tři, po sobě následující dny výrobcem doporučenou dávku antiparazilálního přípravku Cermix pulvis v množství 25 g/den. Tuto dávku jsem aplikoval v poměru 1:9 se šrotovanou kukuřici a ovsem a dohlédl, aby ji srnec bezezbytku odebral. Léčba očividně zabrala, srnec následně začal zvyšovat svojí hmotnost a v dalším roce parůžky shodil v přirozenějším časovém období – 25. listopadu.
Na základě výše popsaných skutečností a všech ostatních biologických ukazatelů, informací a poznatků, které jsem v průběhu let v této oblasti obrazově zdokumentoval, se mohu domnívat, že parazité mohou mít značný vliv na předčasném shození parůžků, a to bez ohledu na biologický věk srnce.
REGENERACE PUČNICE
Obnažené plošky pučnic, vzniklé po shození parůžku, intenzivně krvácejí. Barva však zakrátko zasychá a pučnice procházejí regeneračním procesem. Přibližně hodinu po shození parůžků začne sytě červená krevní sraženina pokrývající shora pučnici zasychat, tmavnout a vytváří se tvrdý strup. Asi dva dny po shození parůžků je patrné, jak přes pučnici začne přerůstat kožní val a ploška pučnice se zatahuje, až se následně celá uzavře. Proces regenerace spojený s tvorbou strupu vedou k pocitu svědění a nutí srnce k opakovanému strhávání strupu otíráním o tvrdé části vegetace.
Rychlost regenerace pučnice je závislá na celkové ploše pučnice a u každého srnce vzhledem k parožnímu potenciálu velice individuální. Toto tvrzení mohu doložit na výsledcích pozorování svých srnců chovaných v zajetí. U srnce Joklíka, jehož pučnice mají průměr jen 23 mm, trvalo uzavírání pučnice kožním valem od 5. 11. Do 22.12., tedy 47 dní. Pravým opakem byl srnec Honza s vrozenými dědičnými vlohami a impozantní aktivitou k parožení. Tomuto srnci se pučnice o fenomenálních průměrech 37 mm uzavíraly pouhých sedm dní.
Z výše uvedeného je patrné, že nelze přesně stanovit, jak dlouho trvá regenerace pučnice v závislosti na její síle a na věku srnce. Někteří dobře založení srnci se silnějšími pučnicemi dokáží uzavřít pučnice kožním valem rychleji, než někteří srnci s podstatně slabšími pučnicemi, což však může platit i opačně.
HORMONÁLNÍ ŘÍZENÍ RŮSTU PARŮŽKŮ
Podle dosavadních znalostí podněcují růst parůžků zejména růstový hormon podvěsku mozkového (hypofýzy) a hormon štítné žlázy. Skutečnost, že vyměšování hormonu z hypofýzy řídí hladinu testosteronu, byla dokázána výzkumem na laboratorních a domácích zvířatech. Celý parožní cyklus je tedy ovlivněn množstvím testosteronu v krvi. Vlivem zvyšující se hladiny testosteronu se parůžky zpevňují, lýčí zasychá a srnec se ho zbavuje vytloukáním. Naopak po skončení říje hladina testosteronu klesá, a pokud se sníží pod určitou hranici, srnec parůžky shodí.
Růst parůžků podněcuje růstový hormon somatotropin, který je vylučován předním lalokem hypofýzy. Již mnohokrát bylo dokázáno, že paroží na hlavě jelenovitých lze udržet libovolně, a to především injekční aplikací příslušných dávek pohlavních hormonů jak samčích (testosteron), tak samičích (estradiol). Například srnec může při podávání těchto látek nosit stejné parůžky třeba dva roky. Období lze naopak i zkrátit například kastrací jedince, což jsem výstižně popsal v článku o abnormalitách.
Růst parůžků souvisí s činností samčích pohlavních žláz, při jejichž poškození dochází u parůžků k růstovým poruchám. Samčí pohlavní hormon testosteron utlumuje vyměšování růstového hormonu, takže růst parůžku ustává a podporuje spolu s hormony nadledvinek jeho vyztužování minerálními látkami. Tvorbu parůžků tedy ovládá celá soustava žláz s vnitřní sekrecí, přičemž řídicí úlohu má hypofýza, která je ovlivňována denním světlem. Koncem léta, tedy v době po říji, ustává velmi rychle činnost ráží. Tím jejich pohlavní hormon přestává brzdit vliv růstového hormonu hypofýzy a v pučnici dojde k iniciování procesů, završených odpadnutím parůžků. Celý koloběh tvorby parůžků tak může znovu začít.
Vážení čtenáři, skončilo zimní období a s ním končí i série článků, které jsem aktuálně věnoval problematice parožení, resp. vývojovému cyklu srnčích parůžků. Z důvodu obrovského množství a vypovídající hodnotě prezentovaného obrazového materiálu, který byl v příspěvcích zveřejněn, věřím, že mnohým čtenářům pomohly nalézt odpovědi na dosud nevyjasněné otázky a také pomohly doplnit odborné znalosti a vědomosti k popisované problematice. Z vaší kladné reakce a odezvy se mohu domnívat, že i toto téma je mezi mysliveckou veřejností velice diskutované a stále aktuální.
O tom svědčí nepřeberné množství dotazů a podpůrných reakcí, které jste odeslali na moji internetovou adresu. Navzdory časovému deficitu jsem se vždy snažil na vaše dotazy včas reagovat a těm, kterým se moje odpověď, z důvodu obrovského množství zaslaných e-mailů nedostala včas, se omlouvám.
Z důvodu velkého zájmu o publikovaná témata, která úzce souvisí s biologií srnčí zvěře, jsem se rozhodl připravit knižní trilogii o srnčí zvěři, cíleně zaměřenou do nejvíce diskutovaných a stále aktuálních oblastí naší myslivecké praxe.
První publikaci budu věnovat odhadu věku srnčí zvěře a správným zásadám průběrného odstřelu. Tato kniha bude mít z hlediska systematického zkvalitňování populací srnčí zvěře stěžejní a vypovídající hodnotu.
Druhou publikaci účelově zaměřím na problematiku parožení a choroby srnčí zvěře, se kterými se myslivci v praxi běžně setkávají.
Třetí publikace zahřeje srdíčko kdejakého myslivce a milovníka raritních trofejí, protože ji chci věnovat abnormálním srnčím parůžkům a příčinám jejich vzniku.
V knihách budou uvedeny nejnovější, dosud nikde nepublikované poznatky, údaje a exaktní dlouhodobé experimenty z oblasti biologie srnčí zvěře. Knižní trilogii bude účelově doprovázet obrovské množství autentického obrazového materiálu, jehož originalita a vypovídací hodnota nenechá nikoho na pochybách o správnosti popisovaných skutečností.
Pavel SCHERER