Aktuality

Distanční výuka mysliveckých trubačů

Petr Duda | Diskuzní fórum
Distanční výuka mysliveckých trubačů

Opatření spojená s koronavirem zastavila mnoho našich aktivit. Výuka mysliveckých trubačů však díky moderním technologiím a internetovému propojení světa probíhá bez přerušení. Jak taková vzdálená výuka vypadá? Dovolte mi, abych ji popsal ze svého pohledu učitele hudby a zároveň běžného uživatele počítačových technologií.

 
Většina trubačů dnes disponuje kvalitním internetovým připojením. Doba, kdy poslání obyčejného e-mailu nebo otevření webových stránek bylo spojené s pomalým navazováním internetového připojení pomocí telefonické linky, je za námi. Rychlé připojení umožní nejen sledovat zprávy a filmy, ale můžeme mezi sebou komunikovat v reálném čase zvukem i obrazem. A to nejen pomocí počítače. Pro kvalitní komunikaci je vhodný i „chytrý“ telefon nebo tablet. Stačí jen zvolit vhodný program a pustit se do výuky. Ale je to opravdu tak jednoduché? A co všechno musíme zvládnout?
Především je třeba vybrat si z řady nabízených komunikačních programů (aplikací). Jejich množství je dnes poměrně velké, některé je třeba zaplatit, některé souvisí s členstvím v sociálních sítích, jiné jsou zcela zdarma volně dostupné bez omezení pro nekomerční využití. Jejich přehled si každý může najít na internetu. Výběr je tedy velký. Programy však spojují jisté nedostatky, které sice v běžné komunikaci nejsou téměř znát, ale při výuce hudby překážejí.
Další podmínkou internetové výuky je přiměřeně kvalitní komunikační systém. Často jsme v televizi svědky rozhovoru mezi dvěma osobami pomocí nějakého komunikačního programu na značnou vzdálenost. Pozorný posluchač si všimne drobných zvukových zpoždění, nebo méně kvalitního obrazu, ale v prostém rozhovoru dvou stran to nic podstatného neznamená. Vzdálenost  nehraje podstatnou roli, počet stran (počítačů v rozhovoru) však ano.
Také technické vybavení je důležité. Rozhovory, které jsou součástí vysílání televizního zpravodajství, jsou vedeny pomocí mnohem kvalitnější techniky, než je ta v našich domácnostech. Také předseda Vlády nebo předseda krizového štábu disponují jistě moderní technikou a ne zastaralým počítačem s prošlým operačním systémem.
Pro běžného uživatele ale není třeba vlastnit drahý počítač ani poslední model chytrého telefonu. Stačí, když je opatřen systémem, na který výrobce poskytuje aktualizace, má dostatečnou operační paměť a přiměřenou zvukovou kartu. Jednoduše řečeno, dva - tři roky starý nootebook a telefon v ceně v řádech tisíců korun (ne desetitisíců) stačí. Totéž platí o přenosu internetového signálu. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že zatímco pětiletý router přenos zpomaloval, nový v ceně pod 1000 Kč je naprosto dostačující. Není tedy třeba kupovat drahé zařízení, většinou stačí to, co máme doma.
 
Co od komunikačního programu očekává učitel a co žák? Oba účastníci by se měli jasně a ostře vidět a čistě slyšet. Učitel by měl používat pro přesnější poslech sluchátka, žák musí zřetelně slyšet poznámky učitele z reproduktoru (stačí ten zabudovaný v přístroji) a obě uši mít volné, aby dobře slyšel především svoji hru.
Obraz naopak potřebuje žák pouze orientační, spíše pro pocit kontaktu, učitel však přesný, nastavený ve vhodném úhlu, ideálně téměř vodorovném z pohledu ve výši očí, aby viděl významnou část postoje a držení nástroje, práci trupu, dýchání i činnost mimických svalů.
Úskalí výuky je v reálném čase přenosu. Učitel hudby potřebuje s žákem komunikovat aktivně, do hry vstupovat a opravovat případné chyby. A to programy umožňují pouze částečně. Jednoduše řečeno, mluvit nebo hrát může pouze jeden, ne dva nebo více lidí najednou. Není možné skákat si do řeči, je vždy třeba počkat a reagovat teprve tehdy, když ten druhý dokončí svou hudbu, nebo řeč.
Zvuk i obraz se přenáší s malým, ale zřetelným zpožděním v délce asi jedné vteřiny. Není proto možné žákům při hře opravovat rytmus v reálném čase, nebo mu rytmus vytleskávat, pokud hraje.
Když chceme použít kontrolu rytmu, musí žák použít svůj metronom. S tím se ale musí naučit nejprve hrát, což není jednoduché.
Také síla zvuku je programem automaticky upravována. Pokud žák začne hrát silně, zvuk se automaticky ztiší, pokud příliš slabě, zvuk se přidá. Je poměrně nesnadné kontrolovat, zda žák hraje forte nebo piano. Také bývá problém v tom, že obraz spojený se silným zvukem hudebního nástroje zahltí program takovým množstvím dat, že se na chvilku zastaví a  po chvíli „poskočí“. Učitel proto musí dokázat rozlišit, zda nesrovnalosti jsou způsobeny chybou žáka nebo chybou programu.
Další podmínkou výuky je duplicita veškerých výukových materiálů. Stejné noty, z jakých žák hraje doma, musí mít učitel před sebou kvůli kontrole a přesnému pojmenování místa, které žákovi chválí, nebo opravuje. Ideální je samozřejmě převedení celého svého materiálu do elektronické verze a jeho následné sdílení s žákem. To ale naráží na možný problém se šířením díla v rámci autorských práv. Jistě se tato otázka dá vyřešit, záleží na určení pravidel, jejich dodržování a vzájemné důvěře a dobré vůli mezi zúčastněnými.
Distanční výuka také není vhodná pro začátečníky. Začínající hudebník je při ní totiž zahlcen takovým sledem zcela nových informací, že jejich vstřebání je pro něj téměř nemožné. Myslím, že žák potřebuje nejprve asi osm setkání „naživo“, pak teprve může začít s distanční výukou. Při četnosti jedna výuková lekce týdně jsou to zhruba dva měsíce a pak již žák dokáže plnit požadované úkoly během distanční výuky.
 
Všechna jmenovaná úskalí (i další, která jsem nezmínil) musí učitel zvládnout, aby výuka měla smysl. Rozhodně to není tak, že každý učitel je okamžitě schopen distančně vyučovat. Jsem ale přesvědčen, že každý učitel, který má zájem, si tento způsob může osvojit a časem se jej kvalitně naučit. Nezáleží při tom na věku učitele, ale na jeho chuti naučit se novým dovednostem.
Také na žáky jsou při distanční výuce kladeny zvýšené nároky, především na pozornost. Menší děti ve věku do 12 let se zcela výjimečně dokáží soustředit po celou běžnou délku vyučovací hodiny (45 minut). Vždyť ani při „živé“ výuce nelze celou dobu soustředěně pracovat, je třeba odpočívat a spíše si hrát, rozhodně ne pouze drilovat.
Při distanční výuce je třeba menším dětem výukovou lekci rozdělit, ideálně na dvě části ve dvou dnech. Tato volba může být ve výsledku efektivnější, než jedna běžně dlouhá hodina týdně. Vhodné je zvolit 2x týdně 30 minut, než jednou 45 minut. Zhruba 10 minut ve zkrácené hodině zabírá rozehrání a technické procvičování, dalších 10 minut soustředěné vyučování. Zbytek hodiny by měl probíhat jako hraní pro radost, při kterém žák hraje oblíbené skladby. I při tom je jistě prostor pro výuku a opravu případných nesrovnalostí.
 
Pokud se distančně učí žák hře na hudební nástroj, je to celkem jednoduché. Systém jeden učitel + jeden žák umožní naplánovat vhodně výuku i látku. Hůře jsou na tom kolegové, kteří učí na základních školách. Žáci jsou ve skupinách, předmětů hodně a látky k probrání ještě více...
Jsem ale přesvědčený, že distanční výuka je velmi účinným způsobem vzdělávání nejen mysliveckých trubačů. Její největší klady jsou možnost variabilní délky a většího množství kratších výukových lekcí, pohodlí výuky v domácím prostředí bez náročného cestování, možnost setkání na jakoukoliv vzdálenost, absence komplikovaného a drahého zajišťování výukových prostor, zjednodušená možnost kontroly rodičů, jak výuka probíhá a flexibilní časy výuky v případě dospělých.
Je pravděpodobné, že nutnosti výuky bez osobního kontaktu se v budoucnu nevyhneme. Stále slyšíme, že virus nezmizí, a pokud tomu tak bude, je třeba se s ním naučit žít. Nemyslím si ale, že distanční výuka by měla klasickou osobní živou výuku zcela nahradit. Věřím však, že pokud dokážeme internetovou výuku vhodně kombinovat s výukou osobní, může to nejen mysliveckým trubačům ale i dalším mladým hudebníkům prospět.
 
Petr DUDA,
člen České filharmonie,
učitel hudby, český trubač.
 
Na snímku je žákyně Trubačské školy J. Selementa Marie Urbanová z obce Kochánky nedaleko Benátek nad Jizerou.

MARIE_URBANOVA.jpeg


Časopis Myslivost - Aktuální číslo

Zpracování dat...