Naháňky z pohledu kvality a hygieny zvěřiny

Naháňky z pohledu kvality a hygieny zvěřiny

           
Vzhledem k vysokým stavům spárkaté zvěře je v mnoha honitbách nezbytné pořádat naháňky, a to i v současné době hygienických opatření. Naháňky sice představují vhodnou metodu lovu k regulaci zvěře, ale z hlediska hygieny zvěřiny a jejích kvalitativních parametrů jsou často dosti problematické. Proto je třeba naháňky organizovat a provádět tak, aby nejen splnily svůj účel, což znamená dosažení pokud možno co nejlepšího loveckého úspěchu, ale aby se přitom také co nejvíce zabránilo zhoršení kvality nebo dokonce znehodnocení získávané zvěřiny.
 
Kkde jsou kritické body naháněk z hlediska hygieny a kvality zvěřiny?
 
V prvé řadě je to skutečnost, že při naháňkách na rozdíl od individálního lovu se lovená zvěř nachází zpravidla v pohybu a lovec tak musí rychle reagovat, což zvláště v méně přehledném terénu velmi znesnadňuje umístění správného zásahu. Z toho logicky vyplývá vyšší podíl zásahů, které nevedou k okamžitému usmrcení zvěře.
Podíl zvěře takto zasažené zvěře na celkovém výřadu je při naháňkách velmi rozdílný, neboť závisí na mnoha faktorech, z nichž největší roli hrají pocit zodpovědnosti, ukázněnost, střelecká dovednost zúčastněných lovců a také organizace lovu. V každém případě je riziko špatných zásahů na naháňkách vždy větší než u individálního lovu.
Při organizaci naháňky není potřeba zvládnout za den co nejvíce lečí a obsáhnout co největší prostor, stejně tak jako není vhodný časový přes a organizace lečí ve spěchu a stresu. Účelem také není to, aby honci se psy přeháněli zvěř z jedné strany leče na druhou, aby se do leče vnášel nadměrný hluk a chvat.
Pokud je jen trochu možné, raději zvolit naháňku se slíděním, kdy jsou střelci rozestaveni či rozesazeni na dobře vytipovaná místa, nejlépe na vyvýšených střeleckých posedech a honci se psy v leči pomalu procházejí krytinou a zvěř nevyhánějí, ale jen zvedají tak, aby pomalu odcházela. Střelci pak mají možnost si nejen lépe rozmyslet a umístit ránu, ale mají také možnost v pomaleji jdoucí skupině zvěře vybrat vhodný kus a zvolit odpovídající předsazení.
Základem je již samotný výběr účastníků naháňky. Samozřejmě si uvědomuji, jak je těžké předem u některých pozvaných účastníků zjistit jejich střeleckou dovednost. Výhodou je, pokud je okruh účastníků každý rok v podstatě stále stejný a všichni se znají, organizátoři si pak předem mohou rozvrhnout na jaká střelecká místa účastníky postaví. Musí se zohlednit nejen předchozí zkušenosti, ale i zodpovědnost a pohotovost střelce, zohlednit ale také na jaká místa třeba postavit střelce s opakovacími či samonabíjecími kulovnicemi, či naopak jednoranovými zbraněmi, kam s těmi, kteří mají na zbrani kolimátor nebo puškohled, rozvážit místa, kde je předpoklad, že zvěř bude přicházet či přibíhat ve volnějším terénu a kde naopak bude rychle přesazovat přes průseky, cesta a nebo mezi krytinami.
Obtížné je toto samozřejmě v případech komerčních velkých naháněk, kdy vlastně mnohdy ani organizátoři neví, kdo přijede a jaký střelec si místo na naháňce koupil, na druhou stranu zase na takové naháňky většinou jezdí „vystřílení“ zkušenější střelci.
Protože se nedá stoprocentně nevhodným zásahům nikdy zcela zabránit a provádění naháněk,  je v mnoha honitbách vzhledem k regulaci početních stavů zvláště černé zvěře nezbytné, přesto je při jejich organizování kromě naprosto nezbytné zajištění maximální bezpečnost účastněných osob brát zřetel i na zajištění dobré hygienické kvality zvěřiny, a to včetně nezapomenutí na loveckou etiku.

Vliv správného zásahu
 
Je třeba stále zdůrazňovat, že každý zásah, který nevede k okamžitému nebo rychlému usmrcení zvěře, je jak z hlediska zajištění kvalitní zvěřiny, tak s ohledem na mysliveckou etiku problematický. Musíme se snažit, aby bylo při naháňce co nejméně kusů zvěře, které po zásahu více či méně těžce poraněné odbíhají a musí být po ukončení lovu dohledávány.



Na následnou kvalitu zvěřiny se negativně projevuje dokonce i to, když zásah nemá okamžitě smrtelný účinek, těžce poraněná zvěř již není schopna odběhnout a musí být na místě dostřelena. Každý zásah, který nevede k okamžitému usmrcení zvěře, má negativní vliv na zvěřinu. Do jaké míry tomu tak je, závisí na tom, která část těla byla zasažena a jak dlouho po zásahu zvíře žilo. I relativně krátké časové rozpětí mezi poraněním a dostřenou ránou je situací, kdy v těle zhasínající zvěře dochází velmi rychle k vyplavení velkého množství stresových hormonů, které mají negativní vliv na kvalitu zvěřiny.  
V podstatě je to porovnatelné s tím, k čemu dochází také u domácích zvířat, zejména prasat, u nichž je známo, že nadměrný stres bezprostředně před porážkou či v jejím průběhu může vést k závažným kvalitativním změnám v mase, které jsou důvodem pro to, aby bylo maso považováno za nevhodné pro běžné kuchyňské použití. 
Zvláště negativní vliv na kvalitu zvěřiny mají rány „na měkko“, a to zejména takové, při nichž je projektilem střely buď přímo, nebo i jen částečně zasažen trávicí trakt. V jednom gramu obsahu trávicího traktu se nachází až několik miliard zárodků, které se při vnitřní teplotě čerstvě uloveného kusu velmi rychle množí tak, že svůj počet zhruba každých dvacet až třicet minut zdvojnásobí. Na základě toho si lze snadno představit, jaké následky má z hygienického hlediska rána „na měkko“, při níž je zvěřina znečištěna obsahem trávicího  traktu.
Ale také při zasažení kýt, hřbetu či jiných částí těla se dostávají do svaloviny společně se znečištěním střelou velká množství baktérií, které se v ní velmi rychle množí. Takové zásahy tedy vedou nejen k výrazným poškozením cenných částí zvěřiny, ale mají za následek i její další znehodnocení v důsledku mikrobiální kontaminace.
 
Ošetření ulovené zvěře
 
Pro zajištění kvalitní zvěřiny je rozhodující nejen způsob ulovení zvěře, ale především také to, jak bylo provedeno její následné ošetření. Platí zásada, že odborné a hygienicky bezchybné ošetření ulovené zvěře v co nejkratší možné době po ulovení je nejdůležitějším hygienickým požadavkem.



Pro naháňky, které jsou zpravidla prováděny v chladnějším období roku, všeobecně platí, že spárkatá zvěř musí být ošetřena nejpozději do 3 hodin po ulovení. Přitom by však mělo být bráno na zřetel, že k procesům způsobujícím znehodnocování zvěřiny dochází již během kratší doby než je uvedený časový limit, neboť již zhruba za 1 hodinu po usmrcení zvířete dochází k migraci střevních bakterií do dutiny břišní a následně do svaloviny.
Proto je třeba se snažit zajistit, aby vyvržení ulovené zvěře proběhlo skutečně co nejrychleji.  Obdobně musí být zvířata porážená na jatkách vyvržena v průběhu 45 minut po poražení.
Z toho také logicky vyplývá, že zvěřina z dohledávané zvěře nemůže v žádném případě splňovat všeobecně platná kritéria kvalitní potraviny. Bohužel je ne ojedinělým jevem, že se postřelené kusy dosledovávají až navečer a nebo dokonce až ráno, o tom, kam pak takové nalezené kusy putují snad raději ani nechci spekulovat.
Proto je třeba přistupovat k naháňkám s největší zodpovědností a zvát na ně pouze takové lovce, kteří si i svůj podíl zodpovědnosti dobře uvědomují, mají střeleckou zručnost a odpovídajícm způsobem se v průběhu lovu chovají.
 
Dr. Miroslav VODŇANSKÝ
Středoevropský institut ekologie zvěře, z.ú.
Brno-Wien-Nitra