Dnes si asi málokterý myslivec dovede představit, že by srnčí zvěř zdárně přežila zimu bez přikrmování a tuto péči chápeme jako nutnou povinnost. Přesto se v mnoha případech dá o významu a vůbec smyslu přikrmování pochybovat, protože přes výrazný pokrok v této oblasti stále děláme řadu chyb, které snižují kladné přínosy naší snahy.
Je přitom nesporné, že přikrmování nám výrazně napomáhá v tom, že i v nepříliš vhodném prostředí dokážeme udržet relativně vysoké, a tím i lovitelné stavy zvěře a soustředěním zvěře na optimální místa a nabídkou krmiva omezujeme i škody na dřevinách, dále můžeme omezovat dopady rušení zvěře turisty, efektivně podávat léčiva, sčítat zvěř a zlepšovat její kvalitu. Hlavním přínosem přikrmování ovšem je omezení zimních úhynů a zlepšení kondice a konstituce zvěře, která v zimě čelí kritickému nedostatku potravy.
Aby všech těchto přínosů mohlo být dosaženo, musí být výběr krmiv a jejich podávání v souladu s požadavky zvěře, zejména s její potravní specializací, trávicími procesy a s případnými změnami během přikrmovacího období. Z diskusí v poslední době vyplývá, že znalosti myslivců o této problematice se výrazně zlepšily a dnes již téměř nikdo nepochybuje o tom,
že krmiva podávaná zvěři musejí být kvalitní;
že s jadrnými krmivy je třeba začít již od podzimu;
že při jejich podávání je nezbytné se vyhnout přestávkám;
a že srnčí zvěř se v nárocích na potravu diametrálně liší od jelení či mufloní zvěře a schopnosti trávit objemnou hmotu.
Při společném výskytu více druhů zvěře je tak nejlepší, pokud je srnčí zvěř krmena odděleně od ostatních druhů. V tomto článku bychom se zkusili zamyslet nad výběrem krmiv pro srnčí zvěř a zkusili bychom běžná krmiva porovnat s ohledem na jejich výživnou hodnotu a cenu.
Rozhodně se na srnčí nedívejme jako na nějaké mlsné zvíře, které je jen vybíravé. Jeho potravní chování má zcela racionální základ a srnčí jednoduše nedokáže dlouhodobě přežít na málo kvalitní rostlinné potravě. Srnčí se během vegetace pase na letorostech a listech listnatých dřevin a z bylinného patra si pečlivě vybírá kvalitní byliny. Na podzim vyhledává i semena a v zimě pokud nemá přístup k listům ostružiníku, tak okusuje listnaté dřeviny.
Obecně se dá říct, že srnčí vyžaduje potravu s malým podílem balastu, ovšem tu dokáže strávit s menšími ztrátami, než ostatní druhy, které sice dokáží zpracovat i horší potravu, ale jejich trávení pracuje s vyššími ztrátami a je i citlivější na výkyvy. Z našich druhů je proto srnčí zvěř nejvíce přizpůsobená jadrným krmivům, která jsou pro ni na podzim naprosto přirozená, a dokáže si nejlépe poradit s jejich případným nadbytkem. K tomuto jí pomáhají výrazně vyvinuté slinné žlázy, relativně prostupné části předžaludku a menší význam trávení v předžaludku.
To vše dohromady ze srnčího dělá druh, který je možné přikrmovat jádrem celou zimu, aniž by mu to při respektování základních zákonitostí ubližovalo, ale zároveň pro něj není možné využívat nejběžněji dostupné luční seno průměrné kvality.
Občas jsou slyšet argumenty, že až napadne sníh, tak zvěř seno dobře bere, případně, že na podzim o jádro nemá zájem a co do krmelce nasypeme, tak vyzobou ptáci… Kdo chce, tak se dnes může podívat do mnoha honiteb, kde zvěř přikrmují správně a mají i výsledky. Pravděpodobně je taková honitba i ve vašem blízkém okolí. Samozřejmě, pokud v krmelci nic jiného nebude a všude kolem bude ležet sníh, tak i srnčí bude nekvalitní seno pravděpodobně konzumovat, ovšem přínos takového přikrmování je sporný, protože zvěř bude hladovět.
Tyto zvláštnosti srnčí zvěře jsou příčinou toho, že její přikrmování je ze všech druhů nejobtížnější a také nejnákladnější. Prakticky žádný význam nemá běžné seno, které pochází z luk s převahou travin a bývá sklizeno až v době metání. Seno má význam jen tehdy, pokud pochází z porostu, kde je značný podíl bylin, jetelů a dalších kvalitních složek a je včas sklizeno a dobře usušeno.
Zatímco jelení zvěř na horším senu dokáže dobře přežít, pro srnčí se jedná o nevyužitelný balast. Proto jsme při každoročním shánění objemných krmiv pro srnčí zvěř postaveni před těžko řešitelný problém. Běžné seno je nevhodné, na kvalitní se obtížně hledá porost a je problém jej sklidit a usušit jak by bylo třeba, siláže jsou příliš nákladné a vyžadují techniku a vyrábět v dnešní uspěchané době letninu v dostatečném množství si může dovolit jen málokdo. Kdo může, tak sežene sušenou vojtěšku, která je dostatečně kvalitním krmivem, ovšem jen v případě, že nedojde k ulámání křehkých listů, což je v myslivecké praxi obtížně řešitelné. Zemědělci mohou vojtěšku silážovat, dosoušet až v senících či z ní vyrábět sušenou moučku. Všechny tyto technologie umožňují sbírat vojtěšku z pole čerstvou nebo zavadlou, kdy se lístky neulamují. Pro skladování v domácích podmínkách je ovšem potřeba dosáhnout vyšší sušiny, což vede ke ztrátám.
Prakticky všichni, kdo to s přikrmováním srnčí zvěře myslí vážně, jsou postaveni před těžko řešitelný problém, jaké objemné krmivo využít a zda jím vůbec krmit. Pokud totiž vezmeme v potaz, že běžně dostupné seno nemá žádný význam a nějaká objemná potrava se zvěři nabízí, nabízí se řešení v nákupu dostatečného množství jadrných krmiv, jejichž cena je v posledních letech příznivá. Vždyť zrní horší kvality se dá často sehnat i výměnou za trochu zvěřiny, nebo symbolickou částku, ale i když je budeme nakupovat, tak může být zajímavé porovnání, kolik stojí živiny v jadrném a objemném krmivu.
Pokusili jsme se proto vyhodnotit obsah využitelných živin v některých běžných krmivech a vypočítat cenu těchto živin, přičemž jsme vycházeli z průměrných cen. Uvědomme si, že pro zvěř není podstatné, kolik kilogramů krmiv jí předložíme, ale kolik je v krmivu využitelných živin (bez vody a nestravitelných složek).
Výsledky pro porovnání uvádíme pro některá běžná krmiva v tabulce a u nejvýznamnějších parametrů i v grafu. Soustředili jsme se na pouze dvě kritéria výživné hodnoty (energie a dusíkaté látky – bílkoviny). Tyto parametry jsou z hlediska výživné hodnoty nejpodstatnější. Energetickou hodnotu jsme vyjádřili obsahem využitelné energie, tzv. netto energie. Její obsah se vypočítá z analýzy výživné hodnoty krmiva a tento parametr ukazuje skutečné množství energie, kterou zvíře z daného krmiva získá. Uvádí se v megajoulech, ovšem pro naše potřeby je podstatné pouze porovnání krmiv mezi sebou.
Druhým základním ukazatelem výživné hodnoty jsou dusíkaté látky (bílkoviny). Ty neslouží primárně jako zdroj energie, ale pro výživu jsou nepostradatelné. Obsah dusíkatých látek vyjadřujeme parametrem PDI, což je ukazatel aktuálně využívaný v krmivářské praxi a vyjadřuje přesněji, kolik zvíře skutečně získá z krmiva.
Oba parametry jsme vypočítali podle rovnic pro domácí skot. Dá se proto předpokládat, že vhledem k nižší stravitelnosti vlákniny bude obsah energii v objemných krmivech ve skutečnosti nižší. Tato skutečnost je ovšem korigována tím, že si srnčí z objemných krmiv vybírá jen ty nejkvalitnější části s vysokou stravitelností a výsledky proto mohou odpovídat.
Pro porovnání ekonomické výhodnosti krmiv mezi sebou jsme vypočítali cenu jednotky energie a dusíkatých látek (tabulka a graf). Ceny jsme použili průměrné, za jaké je uvedená krmiva sehnat u zemědělců.
Výsledné porovnání nákladnosti jednotlivých krmiv je dobře patrné z grafu. V něm jsou ceny energie vynásobeny 10, pro lepší porovnatelnost s hodnotami u dusíkatých látek. Je vidět, že pro krytí energetických potřeb zvěře je jedno, zda nakoupíme jadrné, nebo objemné krmivo – cena jednotky energie je prakticky stejná.
Jinak to vychází u objemných krmiv. Jak u řepy, tak krmné mrkve vychází cena energie přibližně 10x vyšší, než u ostatních. Z toho můžeme vyvodit, že pro toho uživatele honitby, který vše nakupuje, je pro přikrmování srnčí zvěře mnohem jednodušší a ekonomičtější nakupovat jadrná krmiva. Jednak při stejné ceně živin ušetří náklady na skladování, a jednak se vyhne riziku, že nakoupená krmiva nebudou prvotřídní kvality, která je potřebná, aby pro srnčí měla nějakou hodnotu. Pokud totiž seno nebude vyhovovat výše popsaným nárokům srnčí zvěře, je jeho nakupování a zavážení do krmelců zbytečné.
Pro toho uživatele honitby, který si je schopný krmiva sám vyrobit, je otázkou vlastních výrobních nákladů, čemu dá přednost. Zase je třeba počítat i s rizikovostí např. sušení, náklady na technologii při silážování atd.
Podobně to vyšlo u cen dusíkatých látek. Zde nejlépe vychází sušená vojtěška, která je na tyto živiny bohatá, naopak nejdražší jsou opět okopaniny, které jich obsahují velmi malé množství.
Jak řepa, tak mrkev jsou tedy krmivy velmi drahými, ovšem je třeba připomenout, že zvěři vedle sacharidů poskytují i vodu a mají velmi příznivý vliv na trávicí procesy. Jejich využívání v přiměřeném množství rozhodně podporujeme.
Závěrem bychom rádi upozornili, že tyto informace mohou uživatelé honiteb využít při rozhodování jak co nejefektivněji využít prostředky určené na nákup krmiv. Je ale třeba si uvědomit, že zajištění optimální výživy zvěře není jen o tom, jak co nejlevněji nakoupit potřebné množství živit, ale také o tom, jak krmiva zvěři správně nadávkovat ve správnou dobu a jak optimalizovat spektrum krmiv. Proto je potřeba používat vedle kalkulačky i zdravý rozum a využít i rad odborníků a zkušeností s jiných honiteb.
Jiří KAMLER, Jan HRBEK
Autoři působí na Ústavu ochrany lesů a myslivosti
Lesnické a dřevařské fakulty
Mendelovy univerzity v Brně