Charakter a význam okraje lesa v zemědělské krajině
Myslivost 9/2007, str. 30 Prof. Ing. Jaroslav SIMON, CSc.
Okraje lesa, ať větších komplexů nebo drobných lesíků různého tvaru, jsou pro pestrost a rozmanitost, obecně biodiverzitu, rostlinných a živočišných druhů v zemědělské krajině nejdůležitějším mikroprostředím. Uvedené platí, což je obecně známo, logicky i pro zvěř. Okraje lesa jsou z důvodu bohatého druhového složení vegetace a z důvodu bohaté struktury potravně velmi vhodným prostředím (trofický efekt) a jsou vhodné i z hlediska pobytového komfortu (topický efekt). Porostní okraje mají, z různých důvodů, odlišné druhové spektrum bylin i keřů než navazující lesík či les (tzn. okrajový efekt), fungují tedy i jako prvek zpestření potravní nabídky. Uvedené jednoznačně platí je-li porostní okraj ve své struktuře optimálně vytvořen, což bohužel, často vlivem různých aspektů, zejména činností člověka, nebývá.
Struktura porostního okraje
Základním aspektem, který logicky ovlivňuje i charakter porostního okraje, je jeho šíře, kterou výrazně ovlivňují přírodní vlivy. Širší okraje, až několik desítek metrů, by bylo možné očekávat na stranách porostů s převládajícími větry, případně na stranách s větším slunečním požitkem. Širší okraje jsou také u starších a vertikálně více rozrůzněných porostů, kde lze očekávat lepší půdní poměry. Zásadní je i vlhkost půdy. Porostní okraj, kromě uvedených přírodních vlivů však výrazně ovlivňuje člověk, a to zejména charakterem obhospodařování přiléhající a obklopující zemědělsky využívané půdy oddělené od porostního okraje tzv. hranicí rušivého vlivu (TÜXEN 1967). A právě situování hranice rušivého vlivu, vzdálenost od lesního porostu, je pro charakter porostního okraje určující. Při dodatečné vzdálenosti hranice, lze předpokládat 5 - 10 m, podle přírodních podmínek, se vytváří typická, optimální struktura porostního okraje. Na vnější straně je vytvořen okrajový lem tvořený zejména vytrvalými bylinami. Na něj navazuje okrajový plášť, dřevinná zóna keřů a nižších stromů, která zpravidla zasahuje pod kryt větví stromů porostu a při jeho rozvolnění i částečně do porostu. Tak je zajištěno střechovité krytí lesíku bránící prodouvání větrem, snížení vlhkosti a naopak umožňující rozvoj bylinného patra uvnitř lesíků (druhové spektrum je zpravidla od porostního lemu odlišné) zvýšení biodiverzity i pobytového pohodlí zvěře.
Narušení porostního okraje
Nejběžnějším způsobem narušení porostního okraje, pokud nepočítáme s jeho přímou destrukcí (např. výřez) je přiblížení hranice rušivého vlivu k okraji porostu. Uvedené je v zemědělské krajině celkem běžným jevem, jedná se o např. orbu až k hranici porostu motivovanou snahou po zvýšení plochy pro zemědělskou produkci. Pakliže se takovéto narušení dostane až ke kmenům stromů (větve už zasahují do pole) je plášť obvykle chudý a lem řídký, pozitivní fakt porostního okraje je výrazně minimalizován (Obr. č. 1). Z uvedeného je zřejmé, že hranice narušení by měla být jednoznačně mimo dosah větví stromů v zápoji. Význam tohoto aspektu může být ještě zvýšen ve vztahu k tvaru a velikosti lesíku. U lesíků stejných rozměrů (isodiametrických - čtverec, kruh) je takto poškozena menší výměra porostního okraje než u například obdélníkovitých tvarů o stejné ploše, kdy je porostního okraje víc. Nejhorší je situace u protáhlých liniových prvků, například okolo vodotečí, kdy porostní okraj prolíná celý prvek a uvnitř něho není vytvořeno vnitřní prostředí. Lze říci, že narušení porostního okraje pomístně výrazně snižuje mimo jiné i úživnost honitby.
Porostní okraj s dvěma hranicemi rušivého vlivu
Uvedený případ je v zemědělské krajině celkem běžnou záležitostí. Jedná s o případ, kdy okolo lesního porostu je vedena zpravidla nezpevněná hlinitá cesta, která slouží k pojezdu zemědělské mechanizaci. Uvedený případ nemusí být horší než případ s přioráním k hraně porostu. Nezpevněné cesty totiž zpravidla nevedou až pod větvemi porostu, tedy odstupová vzdálenost je často pro vytvoření porostní okraje dostatečná. Komplikace však často přináší fakt, že vlastní cesta je pro zvěř prostředím nevyužitelným, často rizikovým a hranice rušivého vlivu je výraznější. Situaci je možné zlepšit zakládáním keřových pásů na vzdálenější straně cesty, které mají v mnoha směrech ochranný charakter (Obr. č. 2). Z hlediska zakládání pásů existuje celá škála možných variant (Obr. č. 3). Založením takovéhoto pásu vzniká druhá, umělá hranice rušivého vlivu (oddělení zemědělsky využívané plochy). Uvedené, kromě nesporných výhod má i jednu výraznou nevýhodu. Vyžaduje zvýšenou pozornost při pojezdu mechanismů, čímž se logicky nehodí pro komunikace typu veřejných silniček, zvláště v členitém terénu.
Závěr
Zvýšením diferenciace krajiny, tedy i zlepšením prostředí pro zvěř, formou zakládání různých forem nových výsadeb ovocných i planých stromů se v poslední době zabývala celá řada autorů a je logicky v centru zájmu. Uvedené je jistě správné. Nebylo by ale dobře zapomínat na udržení, případně zlepšení krajinných prvků, které jsou v honitbách k dispozici. V kontextu tohoto je péče o stav porostních okrajů jistě prioritou.
Prof. Ing. Jaroslav SIMON, CSc.
Ekologická komise ČMMJ