ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Září / 2013

O černé zvěři, škodách a kauzalitě

Myslivost 9/2013, str. 58  Miroslav Krejčí
O škodách působených černou zvěří bylo již napsáno mnohé, ale řešení to nepřineslo. Nastal čas zamyslet se, proč diskuse stále nepřináší žádný efektivní výstup. Všichni slibují účinná opatření ke snížení neúnosně vysokých stavů, ale ty přesto nadále stoupají a úměrně tomu rostou i škody. Proč se nedaří nárůst populace divokého prasete alespoň zastavit? Někde je chyba…

Absence racionálního výstupu v podobě účinných kroků ke snížení nadměrných stavů černé zvěře je způsobena nerespektováním principu kauzality a účelovým zaměňováním příčiny a následku. Jen kauzální přístup může pravdivě pojmenovat a následně eliminovat faktické příčiny dlouhodobě vzestupného trendu populace divočáků.

Neúspěšná snaha zvrátit tento trend je zapříčiněna právě takovým odmítáním kauzality, jehož důsledkem jsou chybná identifikace příčin a následná opatření, která se časem projeví jako neúčinná. Primární příčina vzniku škod na zemědělských porostech je obsažena v samotné podstatě dnešního zemědělského hospodaření, které reálně generuje optimální podmínky k prosperitě černé zvěře jako biologického druhu. Dokud se bude její regulace omezovat na pouhý predační tlak, nepohneme se z místa.

Predace sama o sobě má klíčové postavení jenom v oborních chovech, kde má myslivec k dispozici všechny nástroje k udržení stabilního počtu chovaných jedinců. Na rozdíl od toho disponují při chovu zvěře ve volnosti některými regulačními nástroji pouze zemědělci.

Ve velkém rozsahu pěstované obiloviny a kukuřice každoročně po dlouhou dobu lokálně zvyšují úživnost prostředí na velmi nežádoucí úroveň. Spolu s řepkou navíc poskytují tyto plodiny černé spolehlivý kryt, který od jara do podzimu znemožňuje odstřel v potřebném rozsahu.

Zde, v bezpečí před myslivci a za nadbytku potravy, nalézá černá ideální prostředí k překonání nejkritičtějšího období při odchovu potomstva. Hojnost potravy zvyšuje počet selat ve vrhu a dostatek mléka u matek umožní přežití i slabých kusů, které by jinak přirozeně uhynuly. Tím je pravidelně rok co rok zajištěn až několikanásobně větší přírůstek, než jaký je běžný za přirozené úživnosti krajiny a při zachování možnosti celoroční účinné predace.

Někteří myslivci občas šíří různé mýty, které bývají následně zneužity jako zástupné důvody k popírání kauzálních souvislostí při identifikaci příčin přemnožení černé zvěře. Představa, že její vysoké stavy lze vyřešit pouhým zvýšením odlovu, je právě takovým mýtem. Z toho pak bývá též mylně dovozováno, že přemnožení divočáků způsobili myslivci nedostatečnou predací.

Lov je podstatou myslivosti a spolu se zvěřinou představuje pro myslivce jistý druh odměny za péči o zvěř. Představa, že tuto odměnu bude myslivec úmyslně konzumovat co nejméně, aby si tím zajistil trvale vysoké stavy lovné zvěře do budoucna, je již sama o sobě nesmysl. To by myslivci byli zářným vzorem altruismu, odpovědnosti a předvídavosti pro celou společnost. Bez ohledu na to jen samotný odlov není, ani nemůže být nejúčinnějším způsobem snižovaní počtu zvěře, jak se někteří mylně domnívají.

Skutečná účinnost predace se může projevit pouze v případě, je-li spojena s eliminací vhodných podmínek k přežití a reprodukci přemnoženého druhu.

Ke snížení stavů černé zvěře tak vede jediná cesta a tou je primární významné snížení úživnosti prostředí s její faktickou dostupností pro celoroční odlov. Jenom spojením obou těchto atributů regulace můžeme dosáhnout reálného poklesu stavů černé zvěře.

Z uvedeného je zřejmé, že nezbytnou součástí účinné regulace divočáků je primární změna sortimentu pěstovaných plodin ve prospěch těch, které jsou pro černou neatraktivní. Nástroje k realizaci téhle klíčové podmínky efektivní regulace černé zvěře nemá v rukou myslivec jako predátor, ale zemědělci, neboť jsou to oni, kteří o druhu pěstovaných plodin rozhodují.

Volba je svobodným rozhodnutím, kterým farmář zohledňuje vlastní ekonomický zájem. Když zvolí plodiny pro černou atraktivní, je taková volba jednoznačně v příčinné souvislosti s následným vznikem škod. On je zde také subjektem, který má primární prospěch z právě takto vykonávané zemědělské činnosti a měl by tedy nést i její riziko. Má-li myslivec z vysokých stavů černé zvěře prospěch v podobě častějšího loveckého zážitku nebo zvěřiny vyššího počtu ulovených kusů, je to prospěch druhotný, vycházející z farmářova rozhodnutí.

Myslivci by logicky měli nést odpovědnost v podobě náhrady škod na polích výhradně za svá vlastní rozhodnutí a činy, pokud tyto vedou k nějakému poškození zemědělce. Tím jistě může být i nečinnost v podobě nedostatečného predačního tlaku na černou zvěř. Tak ale zajisté nelze označit situaci, kdy myslivci nezvládají snížit stavy divočáků, protože tyto jsou každoročně doplňovány nepřirozeně vysokým přírůstkem, generovaným zemědělskou činností farmářů, kterou nemohou nijak ovlivnit.

Také farmáři by měli nést odpovědnost za svá rozhodnutí a unést jejich důsledky třeba i v podobě škod. Volbou plodin atraktivních pro divoká prasata zemědělci fakticky zasahují do hospodaření s černou zvěří tak zásadním způsobem, že nárůst stavů nelze jen samotnou predací zvládnout.

Za těchto okolností je absurdní požadovat, aby uživatelé honiteb nesli odpovědnost za škody, které přemnožená černá působí. Důkazem, jak intenzivně černá ve svůj prospěch těchto zdrojů využívá, je samotná výše zmíněných škod. Péči o zvěř ukládá myslivci zákon a přikrmování černé se plošně neprovádí. Vliv vnadění malým množstvím krmiva nemá na její přežití či reprodukci žádný vliv. Značný vliv má ovšem na výši odstřelu.

Činí-li tedy zákonodárce v této situaci za škody odpovědnými jen myslivce, dopouští se omylu, který spouští nevhodné vzorce chování, vycházející z pocitu křivdy. To situaci ještě zhoršuje. Dokud se o tyto souvislosti nezačnou příslušné orgány kvalifikovaně zajímat, zůstane racionální řešení pouhou iluzí

Kauzální analýze vzniku škod se exekutiva pod tlakem zemědělské lobby vytrvale brání. Platná právní úprava nezohledňuje omezené možnosti predace a dává prostor zbytečným sporům mezi sedláky a myslivci. Je iluzí domnívat se, že stačí donutit nájemce honiteb pod hrozbou sankcí ke zvýšení odstřelu a problém bude vyřešen. Predátor, ani při maximálním nasazení, není fakticky schopen významně zredukovat stavy své kořisti, má-li tato extrémně výhodné podmínky k reprodukci, jako má v dnešní kulturní krajině zvěř černá. Trvale je přehlíženo, že dlouhodobý vzestup počtu odlovených kusů za rok svědčí pro aktivní snahu myslivců o snížení celkových stavů.

 

Nejúčinnější a dlouhodobě nejlevnější řešení představuje kauzální přístup pomocí legislativně kodifikované změny podmínek zemědělského hospodaření. To je však relativizováno tím, že zemědělcům se jedná o jejich legitimní finanční zájem na produkci uvedených plodin. Stavy černé by sice během několika let silně poklesly, ale zemědělce by to postavilo před náročný úkol změny orientace jejich hospodaření, což by mnozí nemuseli nezvládnout a jejich farmy by zbankrotovaly.

Alternativou je přehodnocení priorit ze strany státu. Jsou-li krátkodobé zájmy farmářů pro stát vyšší hodnotou než zachování genofondu černé zvěře příštím generacím, nelze to řešit přesunutím odpovědnosti na myslivce. Je třeba se k tomu veřejně přihlásit, rezignovat na výskyt černé v přírodě a zakázat její chov ve volnosti jako za starého mocnářství.

Mělo by to ovšem jisté důsledky. Černou by bylo nutné hubit jako škodnou a odstřel zaměřit na březí a vodící bachyně, protože malá selata bez matky nepřežijí a větší jsou snáze ulovitelná. Prémie za odstřel by někoho jistě motivovaly k ulovení jakéhokoli kusu. Lov by musel být povolen i dnes nezákonnými způsoby, včetně střelby hrubými broky. Nutný by byl též odchyt velkého rozsahu, především za krutých zim, kdy zvěř riskuje kontakt s člověkem, aby neuhynula hladem. Odchycená zvěř by byla hromadně zlikvidována. Ale i tak by bylo obtížné veškerou černou vyhubit, i když kreativnější „lovci“ by jistě přišli na efektivnější způsoby její likvidace.

Většina myslivců včetně mne by ovšem na tak hrubé znevážení myslivecké etiky neměla žaludek.

Našli by se jistě i tací, kteří by si z masakru černé zvěře udělali prosperující živnost. Doufejme, že posedlost dnešní společnosti penězi ještě nesahá tak daleko, abychom se něčemu takovému uchýlili.

Třetí, kompromisní řešení představuje nové, racionální rozdělení odpovědnosti za dynamiku vývoje populace divočáků mezi zemědělce a myslivce podle nástrojů k regulaci, kterými jednotlivé skupiny reálně disponují. Dnešní agrární politika státu nikoho nenutí podmínky k reprodukci černé zvěře změnit a paradoxně zvýhodňuje farmáře nárokem na odškodnění. To je v pravdě zhoubná kombinace. Že stejně zpozdile jednají i jinde v EU, na tom nic nemění.

Státní zemědělská politika a následně i soukromé hospodaření jsou koncipovány k dosažení co největšího krátkodobého ekonomického efektu, avšak bez racionální úvahy nad důsledky, které takové chování přináší. Škody, které černá zvěř na plodinách působí, nejsou nic jiného, než jedním těchto důsledků.

Je-li veřejným zájmem uchování genofondu černé zvěře, stát by konečně měl v účelně koncipovaném systému její regulace vystavit zemědělce odpovědnosti za to, o čem oni sami rozhodují. To jest odpovědnosti za druh a rozsah pěstovaných plodin. Každý by měl pečlivě zvážit, zda se mu vyplatí pěstovat plodiny atraktivní pro černou zvěř. Když se tak rozhodne, měl by do ekonomické kalkulace zapracovat též možný výskyt zvěří způsobených škod jako přirozeného, pro zemědělství specifického rizika.

V této souvislosti bude nezbytná změna zemědělské dotační politiky, která je klíčovým nástrojem pro ovlivnění motivace podnikatelských subjektů v zemědělství. Pravdou je, že farmáři konzumují značně vysoké dotace, jaké jiné obory neznají. Jedná se o veřejné prostředky, jejichž přijetí s sebou nese jistý morální závazek respektovat i takový veřejný zájem, který znamená určitou finanční újmu. Ta je ale neporovnatelná s výší dotací.

Chce-li stát opravdu ochránit genofond zvěře, musí nastavit pravidla hospodaření v zemědělství tak, aby uspěl jen ten, kdo bude respektovat, že relativně malá část vypěstované produkce neslouží k tvorbě jeho zisku, ale vrací se do přírody pro volně žijící zvěř jako vklad našim potomkům.

Ke změně poměrů je nutné, aby zemědělci přehodnotili svůj pohled na dotace v tom smyslu, že jsou také jistou kompenzací, kterou jim společnost poskytuje za to, že zvěř tolerují.

Povinnost myslivců hradit škody působené zvěří je reliktem 18. století. Když ale tehdy černá přeryla sedlákovi políčko, nebylo výjimečné, že rodina v zimě hladověla. Při dnešní dotační politice, nadprodukci potravin a dobrém stavu výživy lidí v Evropě shledávám zvláštní odškodňování farmářů nedůvodným a kolidujícím s vyváženou mírou odpovědnosti, která by měla být ve vztahu k volně žijící zvěři vyžadována. Institut hrazení škod je třeba zachovat jako nástroj k vymáhání odpovědnosti pouze u zvlášť nedbalých nájemců honiteb, kteří dlouhodobě neplní plán lovu černé zvěře a svou nečinností sedláky poškozují. Hranice pro takto kvalifikované jednání musí být předmětem kvalifikované diskuse.

Úlohou myslivců v racionálně koncipované regulaci černé zvěře a v ochraně zemědělských porostů, není v hlídání polí za temných, k lovu nevhodných nocí, ale důsledně prováděný odlov s ohledem na zachování sociální struktury černé zvěře. Právě to je v prevenci škod zásadní. Praktický výkon myslivosti by měl být podmínkou vydání licence k zemědělskému hospodaření, aby farmáři pochopili, že dospělé kňoury a bachyně ke zvládnutí nadměrných stavů nezbytně potřebujeme, a aby se přesvědčili, jak fakticky náročný je lov černé zvěře.

Má-li stát ochránit genofond volně žijící zvěře, nemůže se nadále vyhýbat odpovědnosti za vytvoření nového, po právní stránce vyváženého systému regulace zvěře. Prosadí-li se názor střílet černou bez výběru, stavy se tím viditelně nesníží. Černá bude v lese ostražitější a jako v Německu se bude šířit do příměstských parků a dalších lokalit, kde je prakticky nemožné ji lovit. Přibude kolizí s dopravou i střetů s lidmi.

Úbytek dospělých kusů zcela rozvrátí reprodukční systém a černá se bude ještě intenzivněji množit celý rok. Stavy dramaticky vzrostou a dříve či později dojde k epidemii prasečího moru, který stavy přechodně sníží, ale zdecimuje i chovy domácích prasat. Škody dosáhnou astronomických částek a postižení se budou domáhat náhrady.

Nesmyslný je názor, že do nedokonalých právních norem není vhodné zasahovat, neboť by to zpochybnilo důvěru ve schopnost soudů dotvořit tuto právní úpravu ve spravedlivé rozhodnutí. Nelogická souvislost jinak logických argumentů usvědčuje takové tvrzení ze sociotechniky demagogie. Slušný člověk se snaží soudu vyhnout a dohodnout se, což významně usnadňují jasné a srozumitelné zákony. Přetíženým soudům by lepší právní úprava jistě ulevila. Navíc je známo, že zákon, který umožňuje příliš volný výklad, vytváří zbytečný prostor pro korupci.

Lidské aktivity směřující ke krátkodobému prospěchu soustavně zmenšují již tak malý životní prostor pro volně žijící zvěř. Tlak civilizace narůstá a postupně ji vytlačuje i z míst, která jsme jí ještě ponechali. Pokud tato zvěř nepřežije, bude to rozhodující krok k tomu, že nepřežijeme ani my, lidé.

Nedopusťme, aby černá zvěř byla zatlačena do pozice škodné. Buďme asertivní, ale i sebekritičntí. A začněme u sebe. Třeba tím, že přestaneme mezi námi tolerovat ty, kteří vidí smysl myslivosti jen v plném mrazáku.

MUDr. Miroslav KREJČÍ

Zpracování dat...