Časopis Myslivost

Můj otec, který mne od malička do tajů myslivosti zasvěcoval, a který si na myslivecké tradice a mluvu potrpěl, označení šmolka běžně používal. Šmolka tím pádem nechybí ani v mé slovní zásobě. Jal jsem se tedy zjišťovat, jak že by to správně mělo být.
Zalistoval jsem v řadě mysliveckých publikací, přečetl texty několika renomovaných mysliveckých autorů, a o moc chytřejší jsem nebyl. Poté jsem si, víceméně náhodou, napsal do vyhledavače „Hromas“ a jeden z odkazů, který mi počítač nabídl, byla adresa včetně telefonického spojení Ing. Ferjentsika. Jeho vysvětlení, které jsem ve více něž půlhodinovém rozhovoru obdržel, mi přišlo ze všeho, co jsem k tématu předtím objevil, jako nejpřesvědčivější.
V krátkosti: Čiplenka, je původní český výraz pro jelení zvěř samičího pohlaví, která doposud neprošla říjí, respektive nekladla kolouchy. Vzhledem k věku takto označované zvěře je správné použití zdrobnělého či „změkčeného“ výrazu a nikoliv „tvrdšího“ čiplena. Šmolka má obdobný význam, přičemž původ významu je v němčině. „Tvrdé“ a „měkké“ použití je stejné. Označení se používá, a s největší pravděpodobností vzniklo, zvláště u zvěře jelení. Použití označení „šmolka“ by pan kolega neviděl jako nejzávažnější myslivecký hřích, ale jednoznačně by preferovaná měla být „čiplenka“.
Opravdu nejsem lingvista a už vůbec bych nevymýšlel „zelenokřupky“ nebo „klapkobřinkostroje“. Ztotožňuji se s „měkkým“ zdůvodněním čiplenky oproti čipleně, ve šmolce ovšem nepřijatelný germanizmus neslyším. Osobně bych spíš viděl problém v evokaci modré barvy. Určitě bych navíc našel řadu jiných, do češtiny přebíraných výrazů, v poslední době zvláště z angličtiny, které bych, mít tu možnost, zašlapal do země.
 
Pátrání po správném řešení víceméně maličkosti mne ale donutilo zamyslet se nad našimi mysliveckými tradicemi z poněkud jiného úhlu pohledu. Každý živý organizmus, myslivost, díky Bohu, stále živá je, se vyvíjí, má stádia svého vývoje a růstu. Myslivost není, a z podstaty věci ani nemůže být, přesně definovaným a uzavřeným souborem neměnných pravidel, jako je například „Jízda králů“ ve Vlčnově.
Česká myslivost je celorepublikový fenomén. Spolu s dvěma dalšími zápisy (z nichž jeden je sokolnictví) není svázána s přesnou lokalitou. Působí tedy na ní taková řada vnějších faktorů a determinantů, že jejich popírání by rozhodně nebylo správnou cestou. Přirozeně, že jelen bude vždy troubit, mít běhy a po zásahu bude na nástřelu barva. I když jsem začal výrazem z myslivecké mluvy, mám nyní na mysli tradice a jejich současný vývoj jako takové.
Určitě je naší společnou vinou, že tu krásnou nadstavbu naší myslivosti nedokážeme mnohdy dost dobře propagovat a lidově řečeno prodat. Navázali jsme v poslední době na řadu skoro zapomenutých aktivit. V řadě míst se pravidelně konají Huberské mše, obnovují se zapomenuté kapličky nebo se staví nové kříže k poctě našich patronů, pořádají se nejrůznější myslivecké slavnosti.
Třeba takový myslivecký ples byl v skoro každé vesnici a jaká to byla událost! Chápu a znám snad všechny druhy potíží, se kterými se musí v současné době organizátoři takové akce vypořádávat. Propagace, nájmy, předpisy veterinární, živnostenské, daňové, OSA a já nevím, co ještě se staví v jednotném šiku proti pár nadšencům, kteří se chtějí pochlubit svou prací a pobavit se s kamarády a známými. Velký dík všem, kteří i přes potíže dodnes vytrvali a pravidelné myslivecké plesy pořádají.
Je proto, alespoň v mých očích, velká škoda, že v letošním roce byla jedna taková tradice, doufejme, že výjimečně, přetržena. Velký myslivecký ples pořádaný ČMMJ v Praze určitě nebyl naprostým vrcholem plesové sezóny, ale k jednomu z vrcholů určitě patřil. A nejen pro tančící myslivce! Když jsem se známými, kteří nemají k myslivosti žádný zvláštní vztah, stoupal za zvuků mysliveckých fanfár po schodech Obecního domu na Vinohradech, viděl jsem v jejich očích nadšení a překvapení. Během chvilky mne zahrnuli takovým množstvím otázek, že by to snad vydalo na normální myslivecký kurz. Tradice, to bylo slovo, které jsem v nejrůznějších souvislostech ten večer musel říct bezpočtukrát.
Už koncem října loňského roku mi známí opět volali a chtěli zarezervovat lístky. Všichni jsou to „nemyslivci“. Ubezpečil jsem je, že s nimi samozřejmě počítám. Trochu jsem zalapal po dechu, když jsem se dozvěděl, že těch lístků chtějí prozatím deset a skoro určitě budou chtít další čtyři. Vyprávěli o mysliveckém plese svým známým a ti je okamžitě prosili, jestli by se taky mohli zúčastnit. Protože žili delší čas v Německu, mají i tam přátele, se kterými se pravidelně stýkají a i oni by svoji návštěvu rádi naplánovali tak, aby se mohli navštívit reprezentační myslivecký ples, když o něm tak básní. To jsou ty pravděpodobné čtyři vstupenky navíc.
No nazdar, napadlo mne při tom telefonátu, se mnou, manželkou, synem a jeho partnerkou to je osmnáct lístků. Zavolat do redakce časopisu musím hned, tak velký stůl v sále pravděpodobně není, tak abych dostal lístky alespoň v nějaké skupině poblíž sebe.
Informaci, že se letos ples nekoná, jsem opravdu v prvním okamžiku považoval za vtip. Nejde jenom o přetrženou tradici a fakt, že se vždy hůře navazuje, než pokračuje, jde o absenci jedné z akcí, o kterých se domnívám, že velmi dobře reprezentovaly českou myslivost v očích nemyslivecké veřejnosti. Jedná se o zarážející fakt, že zatímco na řadě míst nadšení amatéři organizaci takové akce zvládnou, profesionální tým na vrcholu naší organizace na toto úsilí kapituluje. Jedná se třeba i o příklad a precedent. Jedná se tím pádem ale i o budoucnost české myslivosti.
Jiří MEZENSKÝ