Paroží jelenovitých. Jaký má význam a k čemu slouží?
Myslivost 6/2009, str. 12 MVDr. Miroslav VODŇANSKÝ, Ph.D.
Paroží je z fyziologického hlediska jedinečný fenomén v říši zvířat. Jeho velikost a stavba se odlišuje u různých druhů jelenovitých v závislosti na prostředí, ve kterém se vyvíjeli. Paroží má několik funkcí a hraje důležitou roli především v sociálním životě jelenů.
Jelenovití (Cervidae) jsou významnou čeledí savců řádu sudokopytníků (Artiodactyla) a podřádu přežvýkavých (Ruminantia). Čeleď jelenovitých se podle aktuálního stavu zoologické systematiky dělí na 3 podčeledi s celkem 19 rody a 49 druhy(*).
Oblast přirozeného rozšíření jelenovitých zahrnuje téměř celou Evropu a Asii a také Severní a Jižní Ameriku. Kromě toho se vyskytují na malém území v severní Africe. Kromě těchto míst přirozeného výskytu byly některé druhy jelenů uměle introdukovány i v některých jiných regionech, ve kterých se původně nevyskytovaly, např v Austrálii, na Novém Zélandu, Nové Guinei a na některých karibských ostrovech.
V rámci tohoto obrovského areálu rozšíření obývají jeleni různé životní prostředí. Žijí v polopouštích, v otevřených stepích a lesostepích, v mokřadních či bažinatých oblastech, dešťových lesích stejně jako v lesích mírných a severních klimatických pásem i v arktické tundře. Jejich tělesná konstituce a především jejich velikost je velmi rozdílná v závislosti na životních podmínkách prostředí, v němž se s vyvíjeli. Nejmenší zástupce čeledi jelenovitých - jižní pudu - má tělesnou hmotnost do 9 kg, zatímco její největší druh - los - dosahuje hmotnosti až 800 kg.
Zvláštním znakem jelenovitých je paroží, které se s jedinou výjimkou - soba - vytváří výhradně u samců. Pouze jeden jediný druh z celé čeledi - srnčík čínský - paroží nemá. Tento z hlediska historického vývoje starý druh jelena má naproti tomu u obou pohlaví jako markantní znak dýkovité špičáky v horní čelisti, které mohou u některých jedinců dosáhnout délku až 8 cm. Čínští srnčíci je používají nejen jako zbraň, nýbrž také jako imponující orgán k zastrašení případných protivníků.
Paroží jelenů je na základě periodicky se opakujícího narůstání, odumírání a shazování kostní tkáně z fyziologického hlediska jedinečným znakem ve světě zvířat. Jeho stavba a velikost se vyvíjela u jednotlivých druhů jelenovitých v průběhu evoluce v závislosti na jejich životním prostředí. Některé druhy, které zůstaly na určitém evolučním stupni, jako na příklad druhy rodu Muntjak, mají na nápadně dlouhých pučnicích nasazeno velmi jednoduché paroží, které se skládá z krátkých, špičatých nebo jen jednoduše vidlicově rozvětvených lodyh.
Některé dále vyvinutější (v historickém vývoji výše postavené) druhy, jako například jelen evropský nebo los, mají poměrně velké a z hlediska stavby velmi komplexní paroží. Jeho velikost a tvar značně závisí na přirozených podmínkách prostředí daného druhu.
Ty druhy, které žijí převážně v husté vegetaci, mají většinou kratší, tvarově špičaté nebo jen velmi málo členěné paroží. Naopak u jelenovitých, jejichž původní životní prostředí představovala otevřená nebo řídkým lesem porostlá krajina, se v průběhu evoluce vyvinula velká a silně členěná nebo dokonce lopatovitá paroží (sob, los atd.).
U některých druhů jelenovitých vznikly opticky zvlášť nápadné tvary paroží. Tak například jelen Schomburgkův (Rucervus schomburgki), který žil do svéhu úplného vyhubení v první polovině 20. století v bažinatých krajinách jižní Asie, měl košíkovité, silně členěné paroží s obzvláště velkým počtem výsad.
Při úvahách o tom, jaký biologický účel paroží má, myslíme většinou v prvé řadě na jeho funkci jako zbraň, která může sloužit k boji proti jiným jedincům vlastního druhu nebo obraně před nepřáteli. To však není hlavní - a už vůbec ne původní - funkce paroží. První předkové dnešních jelenů nosili pouze měkké, jednoduché útvary, které vzhledem své vysoké citlivosti a snadné zranitelnosti byly jako zbraň zcela nevhodné. Pravděpodobně byly první formy paroží především využívány ke značení teritorií (životních okrsků) pomocí pachových látek, vylučovaných z kůže na povrchu parožních útvarů. K obraně nebo k boji s rivalizujícími jedinci stejného druhu používaly dřívější formy jelenů - podobně jako ještě dnes žijící srnčíci čínští - výrazně vyvinuté špičáky v horní čelisti.
Značkovací funkce paroží má i u dnes žijících druhů jelenů velký význam. Mnohé poznatky svědčí o tom, že pachové signály vycházející z lýčí, hrají důležitou roli v sociálním životě jelenů v době růstu paroží. Lýčí na rostoucím paroží je vybaveno četnými mazovými a pachovými žlázami, které vylučují intenzivně páchnoucí sekret. Paroží však hraje důležitou roli jako značkovací orgán i po zaschnutí a následném vytlučení lýčí. Tuto funkci plní jednak otloukáním stromů a keřů, kterým si samčí kusy parožím aktivně značí svá teritoria a říjiště, kromě toho vytlučené parohy slouží také k pasivnímu rozšiřování tělesných pachových látek. Zvláště během říje otírají jeleni své paroží velmi intenzivně o tělesné oblasti, na nichž ulpívá zvlášť silný prk, nebo jím tlučou o zem potřísněnou močí. Pomocí takto "naparfémovaného" paroží je možno pachové signály velmi dobře šířit v okolí.
Další významná funkce paroží spočívá v imponování a zastrašování potenciálních protivníků. Obzvláště u těch druhů jelenů, které v průběhu svého historického vývoje obývaly převážně otevřenou krajinu, získala tato úloha upoutat pohled a působet dojem značně na významu. To bylo pravděpodobně jedním z důvodů, proč se u jelenů, žijících v dobře přehledném prostředí, postupem času vyvinuly silně členěné a značně rozložité formy paroží. Jako názorný příklad platí jelen obrovský (Megaloceros giganteus), který se vyskytoval v chladných stepích a rašeliništích v Evropě a Asii do konce poslední doby ledové a jehož impozantní paroží dosahovalo rozpětí téměř 4 m a hmotnost až 40 kg. Tento druh vymřel v Evropě přibližně před 11 000 roky. Jak tvar, tak i vnitřní stavba parohů těchto jelenů, kteří vážili až 600 kg, ukazují mnohem spíše na jejich funkci jako pohled upoutávajícího a imponujícího orgánu než jako čelní zbraně. Totéž platí i pro ještě podstatně dříve vymřelý druh losa (Alces latifrons), jehož paroží dosahovalo rozlohu až asi 3 m.
Avšak i u mnoha dnes žijících druhů jelenů hraje optické působení paroží důležitou roli v jejich sociálním životě. Zrak je u jelenovitých stejně jako u mnoha jiných plachých zvířat zaměřen mnohem více na vnímání pohybů než na přesné rozpoznávání předmětů. Velké paroží s velkým počtem výsad představuje z dálky viditelný útvar, který je možno velmi dobře rozeznat především při pohybech hlavy. Čím větší a čím bohatší na počet výsad paroží je, tím silnější je jeho optické působení. To znamená, že jelen na sebe může mnohem lépe upoutat pozornost jedinců stejného druhu.
Imponující chování je pro jeleny velmi důležité zejména v období říje, neboť mnohdy umožní se vyhnout vysilujícímu a nebezpečnému boji o samice nebo teritorium. Potenciální protivníci se předtím, než mezi nimi dojde k boji, snaží zpravidla nejprve vyvolat dojem - to znamená ukázat svou sílu a odhodlanost k boji - výrazně imponujícími a výhružnými gesty. Přitom mohou svým zrakem, který je u jelenovitých zaměřen obzvláště na vnímání sebenepatrnějších pohybů, podle paroží do určité míry dobře odhadnout sílu potenciálního rivala.
Teprve, když tyto projevy imponujícího a výhružného chování nevedou k požadovanému účinku zastrašení protivníka, používá se paroží také jako zbraň. K tomu dochází zejména tehdy, když na sebe narazí dva přibližně stejně silní jeleni. Stavba paroží většiny druhů jelenovitých ostatně ukazuje, že není určeno prvořadě jako ofenzivní zbraň k zabití nebo poranění protivníka, nýbrž mnohem spíše jako určitý druh páky k vzájemnému měření síly.
Dominantní postavení jelenů však není určováno výlučně silou jejich paroží, nýbrž působením více faktorů. Důležitou roli přitom hrají věk, velikost a individuální charakterové vlastnosti daného jedince. Například v naší pokusné oboře, ve které bylo po celý rok drženo několik jelenů stejného věku, měl jedinec s nejvyšší tělesnou hmotností současně nejvyšší sociální postavení, a to i přesto, že jeho paroží podle délky lodyh a hmotnosti nebylo největší. Podobné příklady jsou známy také z volné přírody. Především v říji můžeme často pozorovat, že síla a tvar paroží není vždy rozhodující pro úspěch při rozmnožování. Pro ochotu laní nechat se pokládat určitým jelenem nehraje paroží zřejmě rozhodující roli. Tak například se v naší pokusné oboře dostaly k pokládání laní i jeleni, kteří měli zcela nebo zčásti odřezané parohy. Na druhé straně to, že paroží má kromě věku a tělesné velikosti přesto určitý vliv na sociální hierarchii, se ukázalo také u našich pokusných jelenů. Když jsme v následujícím roce nejvýše postavenému jelenovi hned po vytlučení odřezali lodyhy parohů, nepodařilo se mu již udržet své postavení i přes velkou tělesnou hmotnost. Podobná situace vzniká v přírodě během doby shazování, když staří, vysoce postavení jeleni po shození paroží dočasně klesnou v hierarchickém žebříčku vůči později shazujícím mladším jelenům.
Jednotlivé fáze tvorby a shazování paroží jsou těsně spojeny se sexuálním cyklem jelenů a jsou řízeny hormonálně. Jeho velikost a tvar přitom závisí na více faktorech. Význam jednotlivých faktorů, které hrají pro tvorbu paroží rozhodující roli, bude popsán v dalším pokračování v časopisu Myslivost.
Paroží jelenů je z fyziologického hlediska jedinečný fenomén ve světě zvířat. Navíc představuje i opticky velmi působivý charakteristický znak. To byl zřejmě důvod, proč již od ranných dobách člověka až do souřasnosti budilo velkou pozornost. V průběhu doby vznikly některé domněnky o vzniku a povaze paroží, z nichž některé se dnes jeví jako opravdu kuriózní. Tak na příklad starořecký filozof Demokritos, který žil přibližně před 2400 lety, mínil, že tvoření paroží je vyvoláváno přesycením krve živinami během doby vegetace. Zvlášť kuriózně se z dnešního hlediska jeví domněnka francouzského přírodozpytce Buffona žijícího v 18. století, který se domníval, že paroží je určitým druhem rostliny a tím tedy jakýmsi cizorodým útvarem na těle jelenů. Existovaly hypotézy, podle nichž paroží slouží tvorbě semene nebo ukládání pohlavních hormonů. Těchto několik uvedených příkladů svědčí o tom, nakolik fyziologická jedinečnost paroží již od dřívějších dob až po dnešek vzbuzovala fantazii lidí.
*) Wilson, D. E., Reeder, D. M.: Mammal Species of the World. Johns Hopkins University Press, Baltimore 2005, ISBN 0-8018-82214; Přehled další literatury je možno si vyžádat od autora nebo v redakci časopisu Waidwerk.
Některé odborné pojmy zoologické systematiky:
Čeleď je výše postavená kategorie biologické systematiky, ve které jsou sdruženy blízce příbuzné rody. Čeleď může sestávat z většího počtu podčeledí.
Rod je hierarchický stupeň biologické systematiky, který sestává z jednoho nebo více navzájem příbuzensky blízkých druhů.
Druh podle jedné definice zahrnuje skupinu živočichů, kteří mají tolik společných znaků, že se na jejich základě výrazně odlišují vůči každé jiné skupině živočichů. Podle jiného pojetí patří k druhu ty organismy, které se spolu přirozeným způsobem rozmnožují a plodí přitom potomky schopné dalšího rozmnožování.
MVDr. Miroslav VODŇANSKÝ, Ph.D.
Středoevropský institut ekologie zvěře Brno - Wien - Nitra
Institut ekologe zvěře Veterinární a farmaceutické univerzity Brno